Aktuality

Napadení Sovětského svazu Německem

velká antihitlerovská koalice a poučení pro dnešek

 

 



Významná výročí, která si letos připomínáme, předznamenala historický vývoj nejen v Evropě, ale i na celém světě. Dne 22. června 1941 napadlo nacistické Německo a jeho spojenci Sovětský svaz. Celý svět, a zvláště velmoci jako USA a Velká Británie, sledoval vývoj situace na bojištích s velkým napětím. Bylo totiž jasné, kdo bude v případě vítězství nacistů nad SSSR následovat.

Proto velmoci uspíšily jednání o vytvoření velké protihitlerovské koalice. Tento jev nabyl nových rozměrů po odražení hitlerovských vojsk Rudou armádou před Moskvou na podzim roku 1941, kdy se ukázalo, že nacistické Německo lze porazit. Západní velmoci překonaly tehdy ideologické rozdíly a zájmy a zahájily novou epochální spolupráci se Sovětským svazem. Společné vítězství nad nacismem pak zpečetila konference v Postupimi, jejíž závěry platí dodnes a chrání zájmy naší republiky, a soudní proces s hlavními nacistickými válečnými zločinci, který proběhl v Norimberku.

Po porážce nacismu a fašismu protihitlerovskou koalicí a překonání těžkých důsledků druhé světové války bylo hlavním cílem evropské integrace, navzdory studené válce, zajištění míru a bezpečnosti na evropském kontinentě. Projevily se rovněž nové podněty rozvoje prostředků ke zvyšování hospodářského blahobytu a evropské integrace. To vedlo mj. také k vytvoření Evropského hospodářského společenství.

K zajištění míru na našem kontinentě a navázání všestranné spolupráce směřovala také jednání, jež nakonec vedla k podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, k němuž se 1. srpna 1975 v Helsinkách kromě států východní a západní Evropy připojily i USA a Kanada. Tento cíl sledovalo rovněž vytvoření a následné rozšiřování Evropské unie, jejímž členem je dnes i naše republika.

Trubačům, kteří dnes ohlašují nový »Drang nach Osten«, je nutno znovu připomenout, že bez krachu blitzkriegu a odražení německých hitlerovských vojsk Rudou armádou před Moskvou před 80 lety na sklonku roku 1941 by poválečný vývoj Evropy a světa tak, jak ho dnes známe, nebyl možný. Proto jsou tato výročí významná a poučná dodnes a je nutno je připomínat.

Jaroslav VODIČKA, předseda ÚV Českého svazu bojovníků za svobodu

 

Haló Noviny17. 6. 2021  Jaroslav VODIČKA

předseda ÚV ČSBS Ing. Jaroslav Vodička.jpg

Fake news na pokračování 

Editor internetového deníku Forum24 Jan Jandourek napadá zamyšlení předsedy ÚV ČSBS Ing. Jaroslava Vodičky, které bylo uveřejněno v Haló Novinách u příležitosti napadení SSSR nacistickým Německem. Aby si práci poněkud zjednodušil vybírá si pouze část jeho textu z  Haló Novin a hned přechází na osobní útok citací z jiných zdrojů. Pan editor se evidentně nevěnuje obsahu zamyšlení Jaroslava Vodičky a přehlíží celý poválečný vývoj v Evropě, který komentuje po svém. Na interpretaci historie po svém má samozřejmě, ovšem druhým toto právo nepřiznává. Považuje za zmatené to, co on sám vysekl z tematických souvislostí, které byly v původním textu zamyšlení v Haló Novinách uvedeny. A aby „své“ evidentně nedostatečné historické argumenty podpořil, přechází do osobního útoku a uvádí doslova lživé údaje o Jaroslavu Vodičkovi, kterého mj. představuje jako pohraničníka, ač ten jím nikdy nebyl. To je ukázkový fejk. Místo vyjádření názoru, se čtenářům podsouvá lživá informace o osobě, která vyjádřila svůj názor. Současně tak systematicky vytváří negativní pohled na vedení spolku ČSBS. Pan Jandourek je svou nenávistí k občanskému spolku ČSBS poměrně známý. O tomto spolku nepíše hanopisy poprvé. Pravdou ovšem je, že k tomu má odpovídající vzdělání. Přihlédne-li čtenář k argumentům, jak Jandourek nesprávně představuje smlouvu o neútočení mezi nacistickým Německem a tehdejším Sovětským svazem, jako pakt, pak se nelze ničemu divit. Smlouva o neútočení a pakt jsou dvě naprosto rozdílné věci. Ale to by nebyl pan Jandourek, kdyby tuto poslední smlouvu, kterou nacistické Německo podepsalo 23. 8. 1939, krátce před přepadením Polska neuváděl jako kdyby byla jediná. Před tím s Hitlerem podepsaly smlouvy Francie, Velká Británie a Polsko, které ji podepsalo dokonce první již v roce 1934. Při svém úctyhodném vzdělání by pan Jandourek měl vědět (nebo to neví?), že bez astronomických půjček amerických a evropských bank by nacistické Německo nemohlo nikdy postavit armádu schopnou vést úspěšnou agresi proti svým sousedům. Ještě je třeba poznamenat, že spojenectví se v období války nebudují jen na logice, ale na poměru vojenských sil a hospodářském potenciálu. Velká Británie a později USA se spojili se Sovětským svazem nejen na základě logiky-jak uvádí pan Jandourek, ale především s vědomím, že Sovětský svaz je jediná síla v dané chvíli, která se může s hitlerovským Německem a jeho spojenci utkat a zvítězit. V prohlášení Winstona Churchila, na které mnozí dnes neradi vzpomínají, které pronesl 22. 6. 1941 večer v britském rozhlasu oznámil světu, že „..od této chvíle Velká Británie a Sovětský svaz se stávají spojenci pro zdolání Německa, Hitlera a nacismu a všeho, co s tím souvisí….“ . Churchill tehdy řekl mimo jiné i toto: „…Dnes o čtvrté hodině ranní napadl Hitler Sovětský svaz a vtrhl na jeho území. Všechny jeho obvyklé formálnosti a perfidie byly zachovány se skrupulózní technikou: nejprve slavnostně podepsal smlouvu o neútočení, která byla až dodnes v platnosti mezi oběma státy. Pak náhle, bez vyhlášení války, a dokonce i bez ultimáta, začaly pršet německé bomby na sovětská města, německá vojska porušila sovětské hranice a o hodinu později německý velvyslanec – který večer předtím zahrnoval Rusy ujištěním o přátelství a téměř spojenectví – navštívil sovětského ministra zahraničí, aby mu oznámil, že Německo je ve válce se Sovětským svazem. Tak se znovu opakovalo v daleko větším měřítku stejné porušení psané smlouvy a mezinárodní důvěry, jak jsme je zažili již v Norsku, v Dánsku, v Holandsku a v Belgii, a jak je Hitlerův spoluviník a šakal Mussolini věrně napodobil v případě řeckém (pozn. neúspěšná italská agrese proti Řecku). Hitler je obluda špatnosti, neukojená ve své chtivosti krve a lupu. Nespokojen tím, že má už skoro celou Evropu pod svou botou, nebo že ji terorem donutil k takové či onaké formě odporného poddanství, přistupuje nyní se svou řezničinou k širokým masám Sovětského svazu a Asie. Mám vám nyní učinit prohlášení o našem postupu. Lze však vůbec pochybovat, jaká bude naše politika? Známe jediný cíl, a ten je neochvějný: jsme rozhodnuti zničit Hitlera a každou stopu po nacistickém režimu. Od toho se nedáme ničím – pravím, ničím – odvrátit. Nebudeme nikdy vyjednávat ani se dohovořovat s Hitlerem nebo s kterýmkoli z jeho pochopů. Každému muži nebo státu, který bojuje proti nacismu, dostane se naší pomoci. Každý muž nebo stát, který jde s Hitlerem, je naším nepřítelem. To je naše politika a takové je naše prohlášení. Z toho vyplývá, že pomůžeme Sovětskému svazu a jeho lidu do krajnosti. Vyzveme všechny své přátele a spojence ve všech dílech světa, aby šli touže cestou a vytrvali na ní tak jako my, věrně a neochvějně až do konce. Nabídli jsme vládě Sovětského svazu veškerou technickou i hospodářskou pomoc, kterou vládneme a která by jim mohla být užitečná. Hitler chce zničit sovětskou moc, protože doufá, že podaří-li se mu to, bude moci převést hlavní sílu své armády a letectva z východu na západ a vrhnout ji proti tomuto ostrovu; neboť ví, že buď si podmaní tento ostrov, nebo ho postihne těžký trest za jeho zločiny. Hitlerův vpád do Sovětského svazu je pouhou předehrou zamýšleného vpádu na britské ostrovy. Hitler nepochybně doufá, že toho může dosáhnout před zimou a že pak bude moci podmanit si Velkou Británii ještě dříve, než loďstvo a letectvo Spojených států bude moci zakročit. Nebezpečí, v němž se ocitl Sovětský svaz, hrozí tudíž stejně nám a Spojeným státům, právě tak jako sovětský boj na obranu svého domova jest bojem všech svobodných mužů a svobodných národů v každém koutě zeměkoule. Vezměme si k srdci poučení, které nám dává už tolik zkušeností! Zdvojme své úsilí a udržme se spojenými silami, pokud v nás zbývá jediná jiskra života!“ Tolik Sir Winston Churchill, předseda britské vlády. 

Pan editor Jandourek by měl alespoň občas přihlédnout k dobovým dokumentům –  ty jsou dodnes výmluvné a poučné. Ve svém polemickém textu Bohužel přehlíží poválečný mírový vývoj a spolupráci v Evropě a vytváří osobní kauzu tam kde není. Ono míchat evropské dějiny s osobními útoky na kohokoliv nemůže být a není objektivně produktivní. Připomíná to nepříjemnou pachuť dortu, jako ve známe pohádce Josefa Čapka Jak si pejsek a kočička dělali ke svátku dort.

Partneři ČSBS

 

Mezinárodní dohody:

  • Mezinárodní federace odbojářů (FIR)

  • Slovenský zväz protifašistických bojovníkov,

  • Vojenské zdravotnícké zariadenie, a.s. Piešťany,

  • Svaz sdružující bojovníky národně osvoboditelské války Srbska,

  • Svaz účastníků odboje Slovinska,

  • Protifašistický svaz RF

  • Protifašistický svaz Polska „Zwiazek Kombatantów i bytych wiezniow politicznych Rzeczi Pospolitej Polskiej“

  • Protifašistický svaz VVN-BdA-Sasko-Drážďany

 

Dohody se státními a jinými organizacemi:

  • s Ministerstvem kultury České republiky,

  • s Odborem pro válečné veterány Sekce právní MO ČR,

  • se Státní archivní správou,

  • s fy Telefonica O2 Czech Republic, a. s.,

  • s Ústavem pro studium totalitních režimů,

  • s Ústřední vojenskou nemocnicí – Vojenskou fakultní nemocnicí Praha,

  • s Vojenskou nemocnicí Brno a s Vojenskou nemocnicí Olomouc,

  • s Klatovskou nemocnicí, a.s.,

  • s Rokycanskou nemocnicí a.s.,

  • s Domažlickou nemocnicí a.s.,

  • s Fakultní nemocnicí Plzeň a.s.,

  • se Stodskou nemocnicí a.s.

 

Smlouvy a dohody s nestátními organizacemi:

  • se společností AGEL, poskytující zdravotnické služby,

  • s Nemocnicí milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze,

  • s Institutem preventivní a léčebné medicíny Praha, spol. s r. o.

propaganda-fake-news.jpg

V pátek 18. června 2021, se v 10 hodin v Praze 2 – Resslově ulici, uskutečnila pietní vzpomínka za účasti politického vedení ČR, politických stran a vlasteneckých organizací. Pietní akt připoměl hrdinství československých parašutistů a příslušníků domácího odboje. Dne 18. června 1942 v chrámu sv. Cyrila a Metoděje padlo v boji proti německým okupantům sedm čsl. vojáků včetně těch, kteří provedli na konci května 1942 útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Vzpomínka se oproti minulým rokům odehrála ve zmenšeném formátu, a to vzhledem k opatřením, které se týkají koronavirové epidemie a vycházejí z vládních usnesení. ÚV ČSBS představovala delegace vedená jeho předsedou Ing. Jaroslavem Vodičkou, která položila věnec u pomníku hrdinných československých diverzantů.

i.s.

rep. Ioannis Sideropulos 

Pietní akt k uctění památky čs.parašutistů a příslušníků Československé armády v zahraničí

Na pietním aktu, u Památníku Československých parašutistů v Praze 6, ulice Technická, který organizoval Český svaz bojovníků za svobodu vážené hosty a přítomné uvítala MUDr. Ilona Müllerová, členka ÚV ČSBS.

Akce se mj. zúčastnily tyto organizace: ČsOL, Čs. Zahraniční letci – Východ, Sdružení vojenských a válečných veteránů II. světové války, sdružení Rada seniorů Česká veleobec baráčnická Petra Gutha, členové a další. Na pietním aktu byl rovněž přítomen zástupce OVV MO AČR, Ing. Milan Bachan.

Při této příležitosti krátce promluvili:

1. Brig. Gen. Lenka Šmerdová, za MO a GŠ AČR, vzpomněla diverzní akci likvidace Heydricha Antropoid, parašutisty a odbojáře,kteří je podporovali a zaplatili za to životem svým a mnohdy i svých rodin.

2. Rada, vyslanec velvyslanectví Ruské federace J.E. Feodosij Vladyševskij vyzdvihl hrdinství lidí. Kteří se obětovali pro svobodu své vlasti, výsadkářů Gabčíka a Kubiše a vyzval, abychom nedovolili opakovat válečné hrůzy a bránili mír .

3. Protopresbyter Dr. Jan Beránek, ředitel Úřadu Eparchiální a Metropolitní rady pravoslavné církve v Praze, přinesl shromážděným požehnání od Arcibiskupa Prahy a Českých zemí Michala, který dlí na stejném stolci jako mučedník sv. Gorazd II, který napomohl ukrýt československé parašutisty ve svém chrámu, za což spolu s mnoha pravoslavnými zaplatil životem. A tento odkaz je pro pravoslavné křesťany stále živý.

4. 1. místopředseda ÚV ČSBS plk.v.v. Ing Emil Kulfánek poděkoval všem přítomným, že přišli k tomuto Památníku se poklonit památce hrdinů tzn. parašutistům československé zahraniční armády a jejich spolupracovníkům v domácím odboji padlým v letech 1941 – 1945. Ve své projevu dále popsal některé aspekty diverzní akce Anthropoid a závěrem vzdal Čest všem obětem boje proti německé nacistické okupaci z řad československých parašutistů a příslušníků domácího odboje, jimž je věnován tento pomník. Na jejich oběti bychom neměli nikdy zapomenout.

Ioannis Sideropulos

Odsun Němců byl v pořádku

 

 

 

 


V těchto dnech a týdnech si připomínáme sedmdesáté šesté výročí osvobození českých zemí od smrtící a likvidační německé okupace. Jak uvádí na svém internetovém profilu poslanec Jiří Kohoutek (SPD), zdaleka ne všichni z naší politické scény si to však připomínají s pokorou, vděčností a úctou.

„Ti ostatní vydávají toto osvobození za ztrátu svobody, a v podstatě za počátek nové okupace. To vše v rámci neblahého, nebezpečného a pro nás nepřijatelného trendu zlehčování zločinů německého nacismu a relativizace tragického rozměru německé okupace našeho území. A v rámci tendence k přepisování moderních dějin, včetně přepisování a revize výsledků druhé světové války,“ píše Kohoutek.

Poslanec v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o samotném principu odsunu Němců, a to nejen z Československa, padlo už na konferenci v Teheránu koncem roku 1943. Myšlenku transferu Němců ze zemí střední a východní Evropy tehdy schválili státníci vůdčích zemí protihitlerovské koalice. Hlavním důvodem byla role, kterou německé menšiny sehrály v meziválečné Evropě, zejména v Československu a v Polsku. Podstatná část těchto Němců podporovala nacismus i Hitlera.

Definitivně byl na mezinárodní úrovni transfer Němců z Československa, Polska (a také z Maďarska) schválen na konferenci tzv. Velké trojky v Postupimi v létě roku 1945 a příslušná deklarace, konkrétně její hlava 13, tvořila právní rámec provedení odsunu. Tvrzení, že poválečný odsun Němců nemá žádný právní podklad, je tedy z historického hlediska naprosto lživé, upozorňuje poslanec Kohoutek.

Bylo to nacistické Německo, které svou agresivní politikou rozpoutalo ničivou světovou, válku. A bylo to rovněž Německo, které tehdy začalo s plošným vyháněním obyvatelstva – v případě Čechů z anektovaných pohraničních oblastí (tzv. Sudet). Kdyby nebylo německého rozpoutání druhé světové války, nebylo by ani poválečných odsunů.

Odsun Němců byl tedy nejen věcně správným pragmatickým řešením situace ve střední Evropě v roce 1945, ale i řešením morálně naprosto oprávněným. Po záboru pohraničního území Československa Německem na konci roku 1938 ostatně naprostá většina tzv. sudetských Němců optovala k německému (říšskému) občanství. V květnu roku 1945 tedy nebyli občany Československa a odsunem bylo i realizováno jejich letité přání na návrat „Heim ins Reich“.

Myšlenka odsunu Němců měla po ukončení druhé světové války masivní podporu napříč všemi vrstvami české společnosti i podporu všech domácích politických proudů. Poválečné vysídlení Němců bylo od počátku i požadavkem těch, kteří na to měli největší morální právo, příslušníků domácího protiněmeckého odboje.

Ten, kdo odsun zpochybňuje, odsuzuje, anebo se za něj dokonce dnes Němcům omlouvá, zároveň šlape po památce těchto hrdinů. A také otevírá dveře k prolomení zásadních pilířů naší státní suverenity ve prospěch cizí moci, včetně (minimálně) duchovních dědiců nacismu. Což nesmíme dovolit ani tolerovat.

Redakce NO

Jiří Kohoutek.jpg

Výstava pod ochranou v Praze 6 má „rozrušit historické mýty“

Do mozaiky činů, jež Ruskou federaci přivedly k zařazení České republiky mezi státy, které se k ní nechovají přátelsky, opět významně přispěla radnice Prahy 6, vedená „statečným“ rusofobem Ondřejem Kolářem (TOP 09). Na náměstí Interbrigády, odkud radnice Prahy 6 před nedávnem demontovala sochu osvoboditele Prahy maršála I. S. Koněva, nyní instalovala výstavku z dílny kontroverzní neziskové organizace Post Bellum.

Byla potichu zpřístupněna ve dnech, kdy jsme si na desítkách jiných míst (tak, jak o tom informujeme v úvodu časopisu) připomínali desítky tisíc sovětských vojáků - Rusů, Bělorusů, Ukrajinců a mladých lidí z dalších zemí bývalého Sovětského svazu, kteří se obětovali za naše osvobození od Německé okupace. Obsahu dvojice panelů odpovídá jejich forma, v níž převládá černošedá barva. Dílko, plně srovnatelné s jednostranně zaměřenou tvorbou normalizačních totalitních nástěnkářů, je kreativně doplněno podivnou dřevěnou bednou. Pod ochranou kamerového systému se z jejích temných útrob huhlavým hlasem ozývá dramatická interpretace pečlivě vybraných „dobových vzpomínek“. Celek má, podle slov místostarosty Prahy 6 pro kulturu Jana Laciny (STAN), „rozrušit historické mýty vytvářené těmi, kteří drželi moc, když se dějinné interpretace rodily.“ To je poměrně přesná charakteristika přepisování dějin těmi, kteří „drží moc“ nyní.

Význam expozice vyzdvihl starosta Ondřej Kolář, znalec ruského jazyka a kultivovaný vzdělanec, slovy: „Abychom nikakdá nezabudli“.

Pro slabší povahy je k očistě po prohlídce panelů celek doplněn sloupkem s desinfekčním gelem, který je, vzhledem k častému používání, pravidelně doplňován.

Redakce NO

Kronika: 30. května 2021 jsme uctili výročí nedožitých 94 narozenin předsedkyně ÚV ČSBS Anděly Dvořákové položením květin na hořovickém hřbitově, pod vedením předsedkyně Ov ČSBS Beroun sestry Aleny Mészárosové, členky ÚV ČSBS.

Anděla Dvořáková (30. května 1927 – 5. září 2011) byla předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS), v jehož čele stála od roku 2001. Členkou svazu pak byla od roku 1946. V roce 2009 byla vyznamenána Řádem Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.

Anděla Dvořáková:

"Těžko najdeme ve světě pokornější lokaje, než jsme my. Zejména regionální politici si dělají, co se jim zlíbí. Státnost a zájmy občanů ať jdou k čertu," tak zhodnotila tehdy chování politiků.

"Odešla žena, která střežila, připomínala a rozvíjela odkaz hrdinů boje za svobodu a suverenitu naší země, která se nebála jej bránit a ochraňovat před vědomou i nevědomou ztrátou paměti současných generací, před zlehčováním, popíráním a nejrůznějšími formami dezinterpretace naší moderní historie a manipulace jejího výkladu.

Její hlas byl slyšet a byli jsme jí za to vděčni. I proto jsem paní Dvořákové před dvěma lety udělil jedno z nejvyšších státních vyznamenání – Řád TGM," napsal prezident Václav Klaus.

Anděla Dvořáková mj. poděkovala Klausovi za jeho obranu Benešových dekretů. Dcera odbojáře Josefa Sobotky připomněla, že Československo nebylo jedinou zemí, odkud museli Němci po válce odejít.

"Ale jinde, ve Francii, v Holandsku, Polsku, Norsku, tyto problémy jako my neřeší," upozornila. "Nechme ty mrtvé spát. Myslím, že někteří z nich si ani ten klidný spánek v hrobech nezaslouží," vyzvala.

Právě tzv. Benešovy dekrety a jejich obhajoba byla jedním z jejích hlavních témat v čele svazu.

"Propaganda, která hovoří o vyhnání a utrpení vyhnanců, je neseriózní. Vyhnání se týká pouze divokého odsunu, ale většina Němců odcházela z Československa řízeným odsunem, za který Československo dostalo ocenění od Mezinárodního červeného kříže. Správná by byla umírněnost na obou stranách. Nelze také zapomínat, že to byli Němci v pohraničí, kteří nesou zodpovědnost za to, co se tady dělo v letech druhé světové války,"

Biografie

Narodila se v Sudovicích a jejím otcem byl Josef Sobotka, šéfredaktor Melantrichu a poslanec prvorepublikového parlamentu za národní socialisty, který se podílel na protinacistickém odboji a zahynul roku 1943 v německém vězení.[2] Po druhé světové válce vstoupila do Svazu protifašistických bojovníků (dnes Český svaz bojovníků za svobodu). Byla členkou Komunistické strany Československa a přísedící u berounského okresního soudu.

více zde

1. Anděla Dvořáková byla v roce 2009 vyznamenána Řádem Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.
Anděla Dvořáková (30. května 1927 – 5. září 2011) byla předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS), v jehož čele stála od roku 2001. Členkou svazu pak byla od roku 1946.

2. zleva: plk. Ing. Jaroslav Vodička, (současný předseda ÚV ČSBS, tehdy místopředseda)
Anděla Dvořáková (30. května 1927 – 5. září 2011) byla předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS), v jehož čele stála od roku 2001 do svého skonu.
plk. Antonín Štícha, Od roku 2007 byl místopředsedou Ústředního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu. Zemřel v roce 2017

3. členka ÚV ČSBS, předsedkyně OV Beroun sestra Alena Mészárosová v urnovém háji na hřbitově v Hořovicích

4. květiny byly umístěny na urnové schránce Anděly Dvořákové za berounskou a hořovickou organizaci ČSBS

76. výročí osvobození a ukončení 2. světové války si ČSBS připomíná desítkami vzpomínkových a pietních akcí

Pietní akty s položením věnců u příležitosti Pražského povstání vykonala delegace Českého svazu bojovníků za svobodu zastoupená jeho 1. místopředsedou br. Emilem Kulfánkem a br. Petrem Mrázkem předsedou Vojenského spolku rehabilitovaných

Místa pietní vzpomínky:

- Staroměstská radnice

- Památník Pečkárna – tzv. Biograf

- a u budovy Českého rozhlasu

Pamatnik Peckarna - Biograf.jpg
Cesky rozhlas.jpg

76 let od konce 2. světové války.

Na Olšanských hřbitovech konal pietní akt k uctění památky vojáků Rudé armády a osvoboditelů spojeneckých armád od německé nacistické okupace

9. května proběhla na Olšanských hřbitovech pietní vzpomínka a položení věnců mj. k pomníku vojákům 1., 2. a 4. ukrajinských frontů Rudé armády. Za Český svaz bojovníků za svobodu, položili věnec jeho předseda ÚV ČSBS Ing. Jaroslav Vodička a 1. místopředseda ÚV ČSBS Ing. Emil Kulfánek.

rep. Ioannis Sideropulos / foto Roman Blaško

Praha 8.5. 2021

představitelé politického a společenského života v čele s prezidentem Milošem Zemanem si připomněli položením věnců v Praze u Národního památníku na Vítkově, hrobu Neznámého vojína, 76. výročí osvobození Československa od německé okupace spojeneckou antihitlerovskou koalicí představovanou zvláště SSSR, USA a V. Británií, a konce druhé světové války v Evropě. Den kapitulace nacistického Německa v roce 1945 slaví Česká republika společně s většinou evropských států jako státní svátek.

Vzpomínkovou akci i letos ovlivnila epidemie nového koronaviru, konala se bez veřejnosti. Věnce spolu se Zemanem, který byl na vozíku, k památníku položili předsedové Senátu a Sněmovny Miloš Vystrčil a Radek Vondráček, vicepremiérka Alena Schillerová, ministr obrany Lubomír Metnar spolu s náčelníkem generálního štábu Alešem Opatou, pražský primátor Zdeněk Hřib a kardinál Dominik Duka.

Za vlastenecké spolky se pietního aktu zúčastnili představitelé ČsOL, Sokola a Českého svazu bojovníků za svobodu, který zastoupili jeho předseda ÚV ČSBS Ing. Jaroslav Vodička a 1. místopředseda ÚV ČSBS Ing. Emil Kulfánek.

vítkov 2021čsbs.jpg

Den obránců vlasti se slaví každoročně v Rusku 23. února jako národní svátek.

Začal se slavit za dob Sovětského svazu, kdy svátek slavili na počest sovětské armády a námořnictva. I v Praze toto výročí bylo příležitostí pro uspořádání pietního aktu, který organizovalo Velvyslanectví RF na Olšanských hřbitovech, v areálu věnovanému padlým Rudé armády za svobodu Československa. Pietního aktu se zúčastnily a položily věnce zast. úřady bývalých států SSSR a ČsOL.  Za Český svaz bojovníků za svobodu věnec položil 1. místopředseda ÚV ČSBS Ing. Emil Kulfánek.

20210223_112836.jpg
20210223_112845.jpg
20210223_112933.jpg

V roce 1850, 7. března se narodil negramotnému panskému kočímu Jozefu Maszárikovi a jeho ženě Terezii syn Tomáš Jan.

Otec Jozef, jehož naučil psát až syn Tomáš, byl národnosti slovenské, maminka byla hanácká Němka.

O 68 let později bude Tomáš vjíždět do Prahy, hlavního města nového státu, tak jak je dopřáváno pouze korunovaným hlavám. Však byl také důvod, neboť, jak se později stvrdilo i zákonem: „T. G. Masaryk zasloužil se o stát.“ Vděk „jeho“ československého národa byl nezměrný a den narození prvního československého prezidenta se přirozeně stal ihned jedním z klíčových pamětních dní nového státu!

Beneš Vraný

Přejeme ženám vše nejlepší!

První Mezinárodní den žen byl oslavován v roce 1909 z iniciativy Socialistické strany USA a o dva roky později přijala Socialistická internacionála tento svátek jako připomínku celosvětového boje za práva žen. Od roku 1975 je Den žen pod záštitou OSN na podporu práv žen po celém světě a dodnes je aktuální…

ÚV ČSBS

mdž.jpg

Velké Karlovice, slavnostní setkání, Ludvík Stoklasa 100 leté životní jubileum

Píši tyto řádky a ještě mám v paměti setkání u příležitosti 75. výročí
přechodu partyzánského oddílu Jana Žižky ze Slovenska na Moravu.


Obrátila se na mně paní Dana Milatová, veteránka druhé světové války, jestli bych s ní nejel do Velkých Karlovic. O Velkých Karlovicích jsem toho hodně slyšel.
Nejen, že je zde krásná krajina, ale také, že zde probíhal za války protifašistický odboj. Lidé zde hodně trpěli.
Byl jsem rád, že se mohu do Velkých Karlovic podívat. Bylo to 7. září 2019.
Po cestě jsem se od paní Milatové hodně dozvěděl, jaká to byla těžká doba,
Přiblížila mi místa, která jsme projížděli a vykládala osudy a příběhy lidí. Cesta rychle uběhla a již jsme byli u hotelu Galík, plný sál, vzácní hosté.
Sedl jsem si vzadu a začal vnímat prostředí a lidi kolem sebe.
Blízko mne seděla mladá, příjemná dívka a vedle starší pan, který skromně sledoval program. Dozvěděl jsem se, že se jmenuje Jitka, jsou místní a že doprovází dědečka Ludvíka.
Součásti programu byl také výstup účastníků do příkrého kopce, kde nám vyprávěl zážitky z války právě Ludvík Stoklasa.
Velice poutavě vzpomínal…Když jsem se Jitky zeptal, kolik má dědeček roků,
byl jsem velice překvapen a nechtěl věřit, že 98 let.
Na zpáteční cestě jsem měl možnost poznat pana Ludvíka blíže. Vryl se mi do paměti a obdivoval jsem jeho přímé vystupování a smysl pro humor.
Velice dobře si pamatoval, čím v životě prošel. Skromnost byla všude patrná.
Co mě také velice zaujalo, jak se vnučka, paní Jitka P. o dědečka pěkně stará.
Je zde vidět upřímná starostlivost blízkého člověka s velkým srdcem.


Píši vlastně tyto řádky, abych panu Ludvíku Stoklasovi za nás mladší poděkoval,
za vše co v životě vykonal a jakou byl rodině oporou. A protože pan Ludvík se dožívá v březnu úctyhodných sta let- moc mu chci z celého srdce blahopřát k narozeninám,
popřát vlastně to nejdůležitější zdraví, zdraví a ještě zdraví.

Vážený Ludvíku,

děkuji, že jsem měl možnost Vás poznat, jste člověk ryzího jádra
Vážím si toho, přeji všechno nejlepší a další léta s námi.

S úctou

Ladislav Blahuta

Fulnek

Ludvik Stoklasa s manzelkou.jpg
Ludvik Stoklasa s vnuckou Jitkou.jpg
Pan Ludvik.jpg
Ing. Jaromír Lisý.jpg

plk. v.v. Ing. Jaromír LISÝ, životní jubileum 100 let…

Narozen 3. 2. 1921 v Praze-Břevnově, v rodině kde otec byl voják z povolání (sloužil od počátku Československé republice v Košicích u pěšího pluku 32 "Gardský").Základní a střední školu navštěvoval Jaromír Lisý v Košicích a později v Prešově. Maturoval však v Kolíně, neboť v té době došlo k odtržení a osamostatnění Slovenska. Na podzim roku 1939 se přihlásil ke studiu na Vysoké škole obchodní v Praze, to však bylo násilně přerušeno 17. listopadu, kdy byl internován v kasárnách v Ruzyni. Poté byl zaměstnán v Kolíně u firmy I. L. Bayer (později OTK Kolín). Tam se seznámil s bývalým legionářem Otakarem Moravcem, který byl hlavou odbojového hnutí s napojením na Obranu národa. Zapojil se také do odbojové činnosti spolu se svým otcem. V listopadu 1941 byli oba zatčeni, uvězněni a Jaromír se dostal domů až v létě 1944. Jeho otec až po skončení války. Vyslýchán byl v sídle Gestapa v bývalém bankovním domě v Petschkově paláci, a poté prošel řadou věznic, jako byla Malá pevnost Terezín, Pankrác a dvě věznice v Drážďanech. Po rozsudku v Litoměřicích byl vězněn v káznici Griebo a nakonec Pretzsch. V květnu 1945 se zúčastnil Pražského povstání, ale až v závěru, neboť nebylo lehké se do Prahy z Kolína dostat. Po válce se přihlásil k dokončení studia. V roce 1946 vstoupil do vznikajícího Svazu národní revoluce. Po ukončení studia byl v několika zaměstnáních, převážně v armádě, kde dosáhl hodnosti plukovníka.
Po roce 1968 byl pro nesouhlas s vpádem vojsk Varšavské smlouvy propuštěn v 50 letech do zálohy. Poté dlouho nemohl dostat odpovídající zaměstnání a živil se jako překladatel, tlumočník a soukromý učitel jazyků. Od 70. let je trvale činný v organizaci Českého svazu bojovníků za svobodu v Praze 5. V Pražské Pětce, tiskovém orgánu městské části Praha 5 publikuje o životě význačných členů, ČSBS jako je Lenka Reinerová, doktor Emanuel Vlček, Karel Zelený, veterán Mojmír Konečný a další.
Za vlastenecké postoje, které projevil v době německé nacistické okupace v letech 2. sv. války, ale též za vlastenecké postoje, které projevil po 21. srpnu 1968, byl plk. v.v., Ing. Jaromíru Lisému udělen titul „čestný občan hlavního města Prahy“.

Mezinárodní den památky obětí holokaustu připadá na 27. ledna.

 

Byl vyhlášen Valným shromážděním Organizace spojených národů 1. listopadu 2005 na jeho 42. plenárním zasedání. Tento den má připomínat utrpení přibližně šesti milionů židovských obětí, 220 tisíc Romů, 15 tisíc homosexuálů a milionů dalších nevinných obětí v době holokaustu za druhé světové války.

Válka v letech 1939 až 1945 si vyžádala životy 343 tisíc Čechoslováků, země v roce 1938 přišla o Sudety. Právě tam se nacházela většina koncentráků. Pro Němce byli vězni zdrojem levné pracovní síly pro válečný průmysl. Byly tu i pobočné tábory pro větší lágry ve Flossenbürgu, Gross-Rosenu či Osvětimi, kde dohromady zemřelo na 1 170 000 lidí z celkových 6 milionů obětí lágrů! A i když byly »protektorátní« tábory menší, panovaly v nich stejně nelidské podmínky…

Datum 27. ledna bylo vybráno záměrně, jelikož 27. ledna 1945 byl Rudou armádou osvobozen nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka).

Návrh na vyhlášení tohoto dne byl podán Izraelem, Spojenými státy, Austrálií, Kanadou a Ruskem. Podpořilo jej 91 členských zemí OSN.

Více zde: https://www.facebook.com/OVCSBSBEROUN

Den památky Holocaustu.jpg
Kt na našem území, které sloužily j

„Vážení přátelé a vlastenci,

Procházíme nejpřelomovějším obdobím od roku 1989, kdy skutečně řada věcí, dosud považovaných za jistoty, najednou mizí před našima očima a pokud se nevzepřeme, tak perspektiva nástupu anarchie a chaosu se stává čím dál zřetelnější.

Prezidentské volby z poslední doby (v USA a docela podobné i v Ugandě) ukázaly slabiny a snadnou zneužitelnost demokracie, kdy k úspěchu voleb stačí pár jednotek Antify, vojska a podpora médií.

Je s podivem, jak zarputile se naše media (namísto řešení skutečných problémů jako je migrace a rozhazování našich vypůjčených peněz na nesmyslné projekty EU) zalykají nenávistí proti Bělorusku (kde jenom naše MZV věnovalo letos protirežimním kruhům 10 mil.kč) a proti Rusku. Rusko si totiž dovolilo zarazit podvratné aktivity Člověka v tísni na svém území a vypakovat jeho proponenty ze země. Tomu samému Rusku, kde „disidenti“, otravovaní agenty GRU nejjedovatější látkou na světe novičokem (údajně 7x vražednějším než americká bojová otravná látka VX), zázračně přežívají a na rekonvalescenci se vrací právě do toho samého Ruska, které je chtělo „otrávit“. Témuž Rusku, kam Merkelová i Macron dojíždí za Putinem jak na chatu.

Do toho všeho epidemie covidů (tedy včetně mutantů) americké a britské vakcíny, šité horkou jehlou, kterých stejně není dostatek. Nicméně zase je zde snaha propagandistických veřejnoprávních médií zpochybnit ruskou a čínskou vakcínu. Ono je vůbec otázkou, zda Rusko a Čína po všech těch ostudných diplomatických karambolech pražského primátora Hřiba, starosty Prahy 6  Koláře, předsedy senátu Vystrčila a řeporyjského starosty Novotného- nemluvě o tradiční diplomatické nešikovnosti ministra Petříčka- nám ty vakcíny budou obě mocnosti ochotné vůbec dodat. Klasický příklad, jak ideologickou idiocii (nebo snad sofistikovanou diverzi)několika zaprodanců za potlesku Aspenu, odskáče národ.

Media se s podivnou zatvrzelostí vyhýbají nejdůležitějšímu tématu, kterým je astronomické zadlužování naší země, kdy vláda odmítá začít šetřit (například na zbytečných a předražených armádních akvizicích) ale naopak si rozmařile půjčuje čím dál víc, dokonce i pro neziskovky na rozvracení jiných režimů.

Je podivné, jak naše „umělecké kruhy“ se najednou soustředí na propagaci sudetoněmeckých srazů. Jak do nás buší své zvrácené představy o tom, jak zlí Čechoslováci po válce vraždili hodné nacisty a odsouvali občany Reichu do Německa. O těch 350.000 československých vysídlencích z pohraničí a přes 200 mrtvých, povražděných sudetskými ordnery, ani slovo! Jako by se to nikdy nestalo. Jsem si jist, že to dělají zcela zadarmo………

Piráti se již vidí ve Strakově akademii, Ústavní soud poslušně otáčí paragrafy volebního zákona, navzdory tomu, že to byl právě pan Rychetský (ČSSD), kdo stvořil na objednávku velkých stran (ODS a ČSSD) stávající volební zákon v roce 2003 (a stal se na to v roce 2004 soudcem ústavního soudu, zajímavá shoda) a který v roce 2009 potvrdil jeho správnost. Tentýž pan Rychetský nyní, když se z velkých stran staly malé a jeho mateřská ČSSD by se do sněmovny nejspíš nedostala, zázračně procitnul a prohlásil své dílo 8 měsíců před volbami, za protiústavní. 

To nevymyslíš!

 

EU jako vždy totálně selhala a namísto řešení covidu se soustředí na bezuhlíkovou budoucnost EU (mimochodem, bez uhlíku, základního prvku molekuly bílkovin, žádná budoucnost nebude -je to záměr nebo neznalost?) a podporu nelegální migrace do Evropy.

Jsme na začátku snad největší ideologické bitvy současnosti. Zažili jsme je v letech 1948, 1968, 1989 a nyní. Nemohu se ale zbavit dojmu, že tato bude nejdivočejší a nejšpinavější. Myslím, že se tomu snad ani nebude v historii říkat kampaň.

Máme nejvyšší čas pochopit situaci, že všichni stojíme před zásadní volbou, jakou budeme chtít budoucnost pro své děti. Ty možnosti jsou v zásadě jenom dvě:

  1. Budoucnost liberální, multikulturní, islamizovanou, bez respektu k tradicím, vlasti a rodině, se 74 pohlavími, gay parádami, volně dostupnými drogami a školstvím pod diktátem LGBT , které bude tyto nesmysly tlouct do našich dětí. Budoucnost posluhování suděťákům, zrušení Benešových dekretů a v podstatě konec České republiky a národa Čěchů. Budoucnost, která povede k anarchii až k chaosu, jak to vidíme například (mj) ve Francii, Belgii a v Německu. U nás tuto vizi reprezentují strany jako Piráti, STAN,KDU-ČSL,TOP09 a ČSSD,za podpory neziskovek a aktivistů, placených ze zahraničí.

  2. nebo budoucnost, kterou nám vybojovali naši otcové a dědové, konzervativní, demokratickou, stojící na rodinných vazbách, úctě k předkům, našim kulturním tradicím a kořenům, ke svému národu a státu. Ten stát a národ, který nám odkázali, máme za povinnost chránit a předat jako dědictví našim dětem a vnukům, aby v tom pokračovali. Tuto politiku reprezentuje hnutí SPD.  

 

Cesta k totalitě a diktatuře, jak nás učí historie, vede vždy přes chaos. Chceme to? Já ne! Ještě je můžeme zastavit. Poslední možnost, jak zastavit rozpad tradiční společnosti bez dramatických otřesů, budou říjnové volby. Pečlivě tedy zvažte, komu a proč dáte svůj hlas a také sledujte vývoj volebního zákona, kdy se autoři opoziční smlouvy a původního nespravedlivého zákona nyní snaží ten jejich zákon otočit tak, aby zabránili vlastencům vládnout v této zemi.

Jako konzervativní demokrat jsem právě proto vstoupil do SPD, abych zodpovědně dostál své povinnosti občana a rodiče, aby mé děti mohly žít svobodně v úctě k české minulosti a s nadějí na českou budoucnost.

V době, kdy díky eurokomisařce Jourové, která tak snadno zapomněla na svou vlast, probíhá cenzura sociálních sítí a internetu, tato cenzura se postupně zesiluje nejenom mazáním „nevhodných“ vlasteneckých příspěvků ale např. u facebooku i omezováním dosahu. Jako jediný dosud necenzurovaný prostředek tak zůstává emailová korespondence.

Pokud tedy sdílíte stejné obavy o budoucnost svých dětí, tohoto národa a státu, není vám jedno, v jakém světě vaše děti budou žít, pošlete tento vzkaz dál, svým přátelům a známým. 

Držme spolu

 

Mgr. Jiří Kobza,  člen ČSBS Ov Praha-Západ  8. 2. 2021“

Snímek obrazovky 2021-01-20 v 13.30.50.
PF_2021.ČSBS.jpg

Kronika: V těchto dnech si připomínáme 77 let

od tragického prozrazení významného partyzánského centra v podbrdských lesích
Delegace Oblastního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu, kterou představily sestry Alena Mészárosová (předsedkyně Ov Beroun) a Ing. Marie Šimková (členka Ov, Hořovice) položily květiny na historických pietních místech čsl. Národního odboje. Bylo to mj. v prostorách Městského úřadu v Hořovicích, kde se konal soud nad českými a sovětskými vlastenci, poté to byla hájovna Doubravka, spojovací podpůrný bod odbojářů a dále pak byly položeny květiny také u partyzánského bunkru.
i.s.

Snímek obrazovky 2021-01-10 v 15.45.50.
4.jpg
1.jpg
3.jpg
6.jpg

ČSBS proti „adventnímu“ výroku pana Posselta

Bernd Posselt je narozen 4. 6. 1956 v Pforzheimu (vládní obvod Karlsruhe, SRN) a je předákem německého občanského spolku bývalých československých občanů německé národnosti, kteří v roce 1938 pomáhali rozbít Československou republiku, dobrovolně přijali státní občanství německé nacistické Třetí říše a po druhé světové válce byli na základě rozhodnutí vítězných mocností (USA, Velké Británie a SSSR) v Postupimi transferováni do Německa. Tj. do země, kterou si v roce 1938 sami svobodně zvolili za svou domovinu.

Bernd Posselt často a rád poskytuje různým médiím rozhovory, ve kterých představuje svůj pohled na válečné a poválečné události v Evropě. Ve svých úvahách se však neopomíná zmiňovat o domově svých předků a nebylo tomu ani jinak v jeho adventním projevu ze dne 21. 12. 2020, když transfer německých občanů (státních občanů německé nacistické Třetí říše) po druhé světové válce z Československa do Německa označil nejenom za vyhnání, ale též za etnickou čistku.

Co je etnická čistka

Termín etnická čistka byl v akademickém diskursu přijat v devadesátých letech, a to i přesto, že byl původně užíván pachateli během války v Jugoslávii. Odborníci ho nyní užívají ve smyslu »systematického a násilného vysídlení nechtěných etnických skupin z daného území«.

Etnické čistky by neměly byt zaměňovány s genocidou. Etnická čistka je podobná nucené deportaci, odsunu nebo přesídlení, zatímco genocida je úmyslná vražda části nebo všech příslušníků určité etnické, náboženské nebo národnostní skupiny. Někteří akademikové považují genocidu za poddruh »vražedné etnické čistky«.

Kritikové tohoto termínu poukazují na to, že výraz etnická čistka nemá právní definici a jeho užívání v médiích může odvrátit pozornost od pojmů, které mohou být stíhány jako genocida.

Proti neonacismu, antisemitismu a rasismu

ČSBS má zájem o spolupráci s německými občanskými spolky v boji za občanská práva proti rozmáhajícímu se neonacismu, antisemitismu a rasismu. A také s takovými spolky ve Spolkové republice Německo spolupracuje. Současně se však ČSBS co nejrozhodněji vymezuje proti jakémukoliv překrucování výsledků druhé světové války.

A právě takovéto překroucení průběhu a výsledků druhé světové války předvedl v mnichovském »Sudetoněmeckém« domě dne 21. 12. 2020 Bernd Posselt ve své »adventní« promluvě adresované především jeho krajanům, jak v deníku Forum 24 uvádí reportér David Horák.

»Nebyla to žádná spontánní pomsta, byla to chladnokrevně plánovaná etnická čistka,« řekl Bernd Posselt o poválečném transferu Němců, státních příslušníků německé nacistické Třetí říše z Československa. Drsné pojmenování odůvodnil ročním i delším časovým odstupem od konce války, po němž Československo Němce vyhánělo. Podle Posselta to jasně svědčí o tom, že nešlo o akt pomsty pod vlivem rozjitřených emocí, ale právě o zmíněnou »čistku«. Posselt přesvědčuje své posluchače, že to byli Češi, kteří transfer naplánovali, čímž se podle něho dopustili etnické čistky.

Je nutné proto panu B. Posseltovi připomenout, že odpovědnost za důsledky druhé světové války nemohou nést její oběti. A ti, kteří se až teatrálním způsobem zbavovali protiprávně československého občanství a nabývali německé říšské občanství, by při vzpomínkách na minulost měli zpytovat své svědomí.

Základní myšlenku k nucenému transferu Němců ze zemí sousedících s předválečným Německem nevymyslel prezident Beneš​, ​ale vznesl a také prosadil Neville Chamberlain za tehdejší Anglii. Byl to právě Chamberlain, který navrhl, aby po válce byly odsunuty do Německa všechny německé menšiny, aby se tento etnický problém vyřešil už jednou provždy, tak jak se to předtím stalo mezi Řeckem a Tureckem.

Anglická konzervativní strana tuto myšlenku Neville Chamberlaina přijala a také ji pomohla plně prosadit u spojenců. Britská vláda pod vedením Chamberlainova nástupce Winstona Churchilla přesvědčila vládu USA i SSSR o výhodách tohoto řešení a výsledkem byl pro všechny závazný Protokol Postupimské konference z 2. srpna 1945. Nucený transfer Němců z Československa se netýkal pouze jakési skupiny, kterou Bernd Posselt nazývá »sudetští« Němci, ale všech říšských Němců nacházejících se po druhé světové válce v Československu a byl proveden právě na základě Protokolu Postupimské konference.

Iniciativa britské vlády

Návrh transferu Němců byl výlučnou iniciativou britské vlády. Bez britské vlády by se prezident Edvard Beneš v tomto směru namáhal zcela marně. Je zcela samozřejmé, že Československo nemohlo Němce jen tak z vlastní vůle vyhostit, jak se snaží Bernd Posselt tvrdit, protože je museli přijmout tehdejší Spojenci, kteří jako vítězné mocnosti tehdy okupačně vládli jak v Německu, tak i v Rakousku. Samotný transfer Němců do okupačních zón v Německu a do Rakouska byl logisticky připraven Mezispojeneckou komisí se sídlem v Německu. Němci byli postupně a plánovitě odsouváni do americké a sovětské zóny podle přesného a závazného plánu převážně během roku 1946. Samotný transfer se konal pod přísným dohledem Mezispojenecké komise, a Československu se tehdy dostalo dokonce veřejného uznání za jeho humánní a kompletní provedení.

Československo transfer Němců vůbec nenavrhlo a ani nezpůsobilo. Nemá za něj tedy logicky žádnou právní ani hmotnou odpovědnost. Jakékoliv nároky ohledně transferu Němců do Německa po druhé světové válce by tedy kterákoliv německá vláda a skutečně poškození Němci měli uplatňovat a předkládat tehdejším vítězným mocnostem tzn. USA, Velké Británii a Rusku (jako právnímu nástupci SSSR). Představitelé vlád v Německu i občanských německých spolků včetně představitelů těchto spolků, jako je Bernd Posselt, si toho jsou velmi dobře vědomi, a proto periodicky vznášejí své domnělé nároky vždy však jen na Českou republiku.

Ovšem pouze prohlášeními německých politiků nebo představitelů německých tzv. krajanských občanských spolků, nikoli normální úřední a soudní cestou. Předpokládají, že Češi včetně českých politiků si z neinformovanosti nechají snadněji cokoliv namluvit a budou ve své podstatě jednat proti svým vlastním zájmům.

Německo a Němci totiž právě na základě dohody vítězných mocností z druhé světové války nemají už možnost vznášet žádné hmotné ani finanční nároky plynoucí z nuceného vysídlení ze zemí, z nichž byli vysídleni, protože Německo je dosud stále vázáno smlouvou mezi ním a spojenci z 26. 5. 1952, doplněnou a později ještě ratifikovanou v Paříži 23. 10. 1954 (Convention on the Settlement of Matters Arisingout of the War and Occupation, signedat Bonn on 26, May 1952, as amended by Schedule IV to the Protocol; on the Termination of the Occupation Regime in the Federal  Republic of Germany, signed  in Paris on 23. October 1954/ 332UNTS 219.).

Jaroslav VODIČKA, předseda ÚV Českého svazu bojovníků za svobodu

(Mezititulky redakce)

Sestry a bratři_1.jpg

Dopis poslanci Jandovi

 

 

Vážený pane poslanče,

     děkuji za zcela otevřenou odpověď a plně respektuji Vaše názory a postoje, přestože jim nerozumím a nechápu je.  Velmi by mne potěšilo, kdybyste i Vy byl schopen respektovat názory jiných, které nemusí být vždy v souladu s Vašimi. 

     Dovolím si jen pár drobných poznámek. Každá organizace (a doufám, že i parlament) má nějaká pravidla hry, tedy i ČSBS a je povinností každého člena se jimi řídit. Pokud je některý člen přesvědčen, že pravidla jsou porušována, má právě v těchto pravidlech dán postup, jak jednat k nápravě. Vámi citovanou platformu založili členové, kteří se tímto předepsaným způsobem nehodlají zatěžovat a zdržovat. To jsou ty soudružské revoluční postupy a gardy. Pokud Vám tento jejich postup mimo přijatá pravidla hry imponuje, pak to beru na vědomí, avšak nechápu. Zvláště u tak zodpovědného zákonodárce, jakým jistě jste. Ale to je můj problém.  Pokud jsem řekl, že veteráni byli členy svazu, pak jsem tím jen konstatoval, že od konce války uplynulo již 75 let, a že tedy těchto skvělých lidí jaksi přirozeným během času ubývá. A máte pravdu, několik jich ze svazu vystoupilo. Přesné počty nevím, ale jistě Vám je rádi dodají autoři Platformy – nevím však, zda vám dodají i počty těch, kteří nevystoupili. 

     K protizákonnému utrácení svěřených prostředků se nemohu vyjadřovat, protože o tom nic nevím. Vím jen, že nebylo zahájeno žádné trestní vyšetřování či stíhání, takže bych s tou protiprávností operoval velmi opatrně. 

     Nazýváte předsedu spolku soudruhem. Pokud vím, není členem KSČM, vím ale, že byl členem KSČ stejně, jako celá řada Vašich dnešních spolustraníků (nechci říkat soudruhů). Jistě cítíte, že z mé i z Vaší strany jde zde jen a jen o laciné urážlivé gesto, které bychom si mohli oba odpustit. 

  

     Stanovy svazu říkají, že nejvyšším orgánem ČSBS je sjezd, který se koná každých pět let a který – mimo jiné – volí nové předsednictvo, tedy i předsedu. Sjezd je právě připravován, probíhají konference oblastních organizací a měl by být proveden v červnu 2021. Kdo bude předsedou, to je předmětem demokratického rozhodnutí členů a nebudu předjímat výsledek. V tomtéž roce budou probíhat i volby do poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Ani tady nechci předjímat, kdo bude zvolen poslancem. Proč to říkám? Protože tvrdíte, že pokud se spolek vrátí „ke kořenům“ (čtu: bez Vodičky v čele), pak navrhnete opět změnu ve financování svazu z rozpočtu státu. Protože ani jeden z nás neví, zda v té době budete mít tu pravomoc a protože nechcete počkat půl roku na výsledky sjezdu spolku, pak – ať se Vám to líbí či nikoli – vidím ve Vašem konání snahu o citelné poškození spolku. Prosadíte-li dnes nějaké laciné gesto, pak si musíte být vědom, že jde o skutek s nevratnými následky. Poškozujete něco, co nejste schopen napravit. V těchto dnech byl zatčen soudce nejvyššího soudu za něco, co se jistě nedá srovnávat k jízdě předsedy s majáčkem – a pane poslanče, navrhnete proto snížení rozpočtu příslušnému úřadu? Prosím jen o slušnost a racionalitu.  Jen bych rád věděl, kdy a kde jel předseda ČSBS s majáčkem. Vaše informace o tomto skutku je nepravdivá a to mi vnuká otázku – nakolik pravdivá jsou Vaše ostatní tvrzení. A abyste měl o čem přemýšlet – navrhl jste několik organizací, na něž by se měla předmětná dotace přesměrovat. Prověřil jste si je stejně jako ČSBS? Nebo jde opět o střelbu od boku a bez rozmyslu?

 

S pozdravem

 

Petr Mrázek

tajemník Oblastní organizace ČSBS Praha 6

Jiří_Kobza_2019.jpg

Přežije Český svaz bojovníků za svobodu rok 2021?

V pátek 18. prosince 2020 bylo na programu jednání Poslanecké sněmovny závěrečné hlasování o vládním návrhu státního rozpočtu na rok 2021.

Podal jsem k němu několik pozměňovacích návrhů, jejichž společným jmenovatelem byla snaha přesunout – zejména v době dnešní pandemické, ekonomické a sociální krize naprosto zbytné a zbytečné, dotace soukromým podnikatelským subjektům a vlivovým tzv. neziskovým organizacím do těch oblastí a odvětví, které si veřejnou podporu skutečně zaslouží.

Nenechme si ukrást a přepsat naše dějiny!

 

Část těchto prostředků jsem tedy navrhl převést na podporu společensky přínosných aktivit v rámci České republiky, v prvé řadě organizacím pečujícím o odkaz našich válečných hrdinů, bojovníků
o národní svobodu a suverenitu – a také o fyzické přežití národa – zejména proti německé okupaci českých zemí a německému nacistickému teroru s genocidními rysy.

Zde hraje primární roli Český svaz bojovníků za svobodu, kterému jsem navrhl navýšit finanční podporu z veřejných zdrojů o tři miliony korun, tedy zhruba o polovinu stávajícího objemu prostředků. 

Český svaz bojovníků za svobodu plní v české společnosti úlohu, která je nenahraditelná a nezastupitelná ve smyslu uchování nezkreslené historické paměti a duchovní integrity našeho národa.
A to nejen, co se týče zřizování, obnovy a udržování památníků a pomníků obětí národního boje za svobodu Československa.  

Jeho činnost je v posledních letech trnem v oku těch politických sil, které se snaží o přepisování a falšování dějin našich národních dějin, často i o jakousi relativizaci  a  rehabilitaci nacismu a jeho zločinů.

Zástupci těchto sil se v posledních letech opakovaně snaží o odebrání veškerých finančních prostředků tomuto svazu – a tím i o jeho faktickou likvidaci. Což zároveň znamená likvidaci pojetí československých a českých moderních dějin jako boje proti totalitním režimům, z nichž ten německý nacistický, který se snažil o naší národní a fyzickou likvidaci, byl naprosto zavrženíhodný a neexistují pro něj absolutně žádná polehčující okolnost.

Letos byly dva návrhy v rámci projednávání státního rozpočtu. Ani jeden  z  nich neprošel.

Co nás čeká. A nemine?

Dle posledních několika průzkumů veřejného mínění reálně hrozí,
že po následujících volbách do Poslanecké sněmovny může jedna  z  těchto sestav tvořit vládní a sněmovní většinu. Z výsledků hlasování o uvedených návrzích je více než jasné, jak se v takovém případě nová vládnoucí garnitura k otázce financování Českého svazu bojovníků za svobodu postaví. Zastaví ho jedním škrtem pera. A stejně tak se pokusí zlikvidovat i svaz samotný.

A můžeme právem očekávat, že obdobně - brutálně a nekompromisně  - přistoupí tyto síly k revizi naší antinacistické minulosti.

A kdo tedy nakonec podpořil můj návrh na přidání peněz Českému svazu bojovníků za svobodu?

Pouze poslanci hnutí SPD a tři nezařazení poslanci. 

Výsledky všech uvedených hlasování jsou snadno k dohledání na webových stránkách sněmovny. Vyplývá z nich smutná skutečnost, že na straně Českého svazu bojovníků za svobodu vytrvale a pevně stojí z významných politických a parlamentních sil této země  pouze hnutí SPD - a občas ještě  pár jednotlivých poslanců z malých nově vzniklých subjektů.

Časy se mění  - a s nimi, bohužel, umírá i dlouhá desetiletí nezpochybnitelný  národní a vlastenecký konsensus v české společnosti.

Myslím, že je na čase, aby  i Český  svaz bojovníků za svobodu, začal ještě silněji bojovat za zachování svobody!

 

Mgr. Jiří Kobza

Vánoční přání a konference ČSBS 17.12. 2020

Příjemné a pokud možno pokojné prožití vánočních svátků v této nelehké době a do nového roku hlavně zdraví, štěstí, osobní pohody a spokojenosti přejí členové ČSBS ze Šumperska.

Odešla italská odbojářka Lidia Menapaceová

'Co jsem se naučila od odboje? Koexistovat se strachem a překonat ho. Teď se musíme zbavit toho viru. ' ...

Italská odbojářka Lidia Menapaceová byla společensky aktivní se stejnou silou a vášní až do věku 96 let, kdy pandemie nemoci Covid-19 přinutila Itálii, aby se rozloučila s tímto partyzánským symbolem antifašistického boje, pacifistkou, zastánkyní práv žen a to formou politiky a kultury, uvádí CNN.

V rozhovoru o několik měsíců dříve s deníkem La Republica, zdůraznila, že se celý život  řídila  hodnotami demokracie, svobody a rovnosti. A to od dob druhé světové války na italském severu, kdy schovala výbušniny pro rezistenci pod svým oblečením, až do doby, když před pouhými třema roky, kdy stála v čele antifašistické demonstrace a prohlásila: 'Dokud budu mít hlas, budu tady.'..

Lidia Menapace (* 3. dubna 1924 Briscia – 7. prosince 2020) byla italská odbojářka a politička, která v letech 2006 až 2008 působila v Senátu a zastupovala Italskou obnovenou komunistickou stranu.

Lidia Menapace se narodila v Briscii, v severoitalském městě Novara. Její otec byl zeměměřič, antifašista Giacomo Brisca. Její matka byla Italia Vercesi, hospodyně, jejíž rodina byla spojena s anarchistickým hnutím.

Lidii na základní škole, během diktatury Mussoliniho, učitelé učili děti ctít a milovat fašistický režim. Ale Lidiina matka jí řekla, aby zničila školní zprávy, ve kterých byla klasifikována jako patřící do 'árijské rasy', protože 'nejsme zvířata'. V roce 1943 byl její otec poslán do koncentračního tábora, protože se nepodřizoval diktátorské autoritě „republiky“ Salò, fašistického loutkového státu v severní Itálii. O dva roky později byl propuštěn a jeho dcera Lidia se v 19 letech připojila k odboji. V době, kdy studovala literaturu na Katolické univerzitě v Miláně, doručovala zprávy vojákům antifašistům. Pomohla také židovským mužům uniknout z Itálie tím, že je přivedla na švýcarskou hranici a pomáhala také organizovat útěky z vězení. Pod šaty si schovávala výbušniny. Mapy a protifašistickou agitaci ukryla mezi stránkami děl Cicera. Přinášela léky na kole zraněným partyzánům skrývajícím se v horách. Schovala bomby a noviny odboje ve sklepě domu své rodiny. Také předávala tajné zprávy politickým vězňům ve vězení. Dělala  spojku na kole, aby doručila kódované zprávy italským odbojářům…

Jakmile boje skončily, dala jasně najevo, že není zapojena do války, ale bojuje proti útlaku - a že do budoucna se postaví proti všemožným válkám. „Chtěli jsme žít a žít v míru,“ napsala ve své monografii z roku 2014 „Io, Partigiana: La Mia Resistenza“ („Já, partyzánka: můj odpor“). Kritizovala snahy vymazat roli, kterou ženy sehrály jako partyzánky. "Šéfové odboje dávali přednost tomu, aby jejich moc a vedení nebyly sdíleny s ženami," napsala. „Vzali si všechno“ - kredit, moc a historickou paměť.

Po své roli v odboji druhé světové války, během se  Menapace stala pacifistickou aktivistkou a obhájkyní práv žen. Promovala v roce 1945 a na univerzitě pracovala jako lektorka, ale po vyjádření marxistických pozic ztratila práci.

Byla členkou kolektivu, který založil levicový deník Il Manifesto. Byla první ženou zvolenou do zákonodárného sboru v Bolzanu za komunisty. 

Lidia byla vdaná za Eugenia Menapace. Zemřela na COVID-19 7. prosince 2020. To jakou měla autoritu svědčí i to, že o jejím skonu informovaly obsáhle světové agentury jako CNN, N.Y. Times, The Globe and mail a další.

i.s.

Lidia_Menapace.jpg

Každý s vlastním názorem je dnes dezinformátor nebo ruský agent. Svoboda slova je ohrožena, bije na poplach ekonom Pikora

11.12.2020 13:19

Svoboda slova a názoru je opět ohrožena, upozorňuje ekonom Vladimír Pikora při pohledu na to, jak manipulativně fungují dnešní média. „Zdá se, že každý, kdo u nás má vlastní názor, je buď dezinformátorem nebo ruským agentem,“ dodává a svůj poznatek ilustruje na serveru Reflex.cz na příkladu, jak byl „nepohodlný“ exprezident Václav Klaus označen za dezinformátora či současný prezident Miloš Zeman za tajného agenta.

 

V minulém týdnu se například exprezident Václav Klaus bouřil proti tomu, že ho webové stránky ministerstva zdravotnictví zařadily mezi dezinformátory. Proti tomu se ohradil dopisem samotnému ministru zdravotnictví, v němž žádal, aby text nechal ze stránek resortu odstranit.

Text však odstraněn k Pikorovu překvapení nebyl. „Včera jsem stránky kontroloval a nestačil se divit. Ani na upozornění exprezidenta na pochybení se text ministerstva nezměnil. Jak je to možné?“ táže se.

Pod textem, v němž je Klaus označen za dezinformátora, je jako zdroj napsáno: Semantic Visions, Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám. „Je exprezident terorista nebo hybridní hrozba? Musíme vše hrotit soudem? Nestačí zdravý rozum?“ diví ekonom.

Co považuje za ještě horší, je fakt, že v textu ministerstva není uvedeno, čím se prezident údajně prohřešil a kde údajně dezinformoval. Není proti čemu se bránit. „Byl odsouzen, aniž bychom věděli za co. Má cejch bez znalosti viny.  Je na novém seznamu protistátních živlů,“ pokračuje Pikora.

Tohle je moderní divoký západ liberálních médií. „Napíšou článek, jehož titulek osobu pošpiní, ale v článku chybí argumenty. Dotyčného začnou média lynčovat. Cíl byl splněn: Nepohodlná osoba byla pošpiněna a diskreditována,“ popsal, jak se dnes vyrábí dezinformátor.

S podobnou diskreditací se ze stran médií potýká i současná hlava státu Miloš Zeman. „Když už se vůbec neví kudy kam a nejsou žádné argumenty, prohlásí se, že v pozadí stojí Rusko nebo Čína, které stojí o nabourání naší demokracie. A tak byl minulý týden některými významnými českými politiky v kauze BIS označen za cizího agenta stávající prezident Miloš Zeman. Opět žádný důkaz,“ nabízí Pikora další příklad.

„Je pravděpodobné, aby jeden náš prezident byl agent a druhý dezinformátor? Tomu někdo věří? Bude příští prezident imperialista nebo rovnou třídní nepřítel? Taková propaganda tu už kdysi byla – a zase se vrací. Vážně někdo věří, že tohle není propagandistický pokus o manipulaci jako hrom?“ vyzývá Pikora k zamyšlení.

Je podle něj jasné, čím se stal Klaus starší nepohodlným: „Odpověď je snadná: Exprezident kritizuje vládní opatření a nenosí roušku na veřejnosti. Věc může být tak komplikovaná, že nemá podobu pouze jedničky či nuly. Neboli když někdo s něčím nesouhlasí, nelze o něm prohlásit, že lže a je dezinformátor,“ myslí si Pikora.

Ideologové hájící svou ideologii nemohou s informacemi a chladnou logikou válčit ze své pozice stejným způsobem jako individualista, zbývá jim jediné – vzít si na pomoc emoce a nepohodlný postoj označit za lež a dezinformaci.

„Svoboda slova a názoru je opět ohrožena,“ dodává ekonom Pikora s tím, že mnoho lidí zaměňuje a často záměrně názor a informaci. Názor nemůže být nikdy dezinformací. Kdyby názor byl dezinformací, byla by dezinformací i náboženská víra. „To je společensky extrémně nebezpečné,“ varuje závěrem.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Kazdy-s-vlastnim-nazorem-je-dnes-dezinformator-nebo-rusky-agent-Svoboda-slova-je-ohrozena-bije-na-poplach-ekonom-Pikora-646936

Na aktuální dopisy čtenářů

 

K dopisu čtenáře, který kritizuje ČSBS za pasivitu při odstranění sochy maršála Koněva a ještě ke kritice Jaroslava Bukovského, člena ČSBS, který navíc kritizuje vedení, že podcenilo a nevyužilo “Význam vyjádření FIRu (pozn. Mezinárodní federace odbojářů) k odstranění sochy Koněva v Praze jsem zdůraznil na jednání VV ÚV ČSBS v Praze 27. 5. 2020 a doporučil, aby se ČSBS připojil k FIRu v odsuzujícím stanovisku k tomuto hanebnému činu”.

Odpověď: Český svaz bojovníků za svobodu v roce 75 výročí osvobození naší vlasti Spojenci antihitlerovské koalice uspořádal po celé republice celou řadu pietních akcí, nebo se zúčastnil těchto akcí na všech úrovních se všemi společenskými organizacemi a státními institucemi O těchto akcích media však neinformují!

V této aktivitě jsme absolutně nejaktivnější ze všech společenských organizací. Stejně tak tomu je i na mezinárodní úrovni a to jak se Slovenským sväzom protifašistických bojovníkov, ale i s Mezinárodní federací odbojářů (FIR), která je přímo informována o dění v naší vlasti a na druhé straně jsme několikrát do měsíce informováni o aktivitách odbojářských protifašistických organizací. Pro úplnost, stačí připomenout, že poslední sjezd FIRu byl zde v Praze 18-20.11. 2016 za razantní pomoci ČSBS.

Tento živý kontakt s mezinárodním odbojovým hnutím nastal za předsednictví ČSBS Ing. Jaroslavem Vodičkou, po letech útlumu, který byl s Mezinárodní federací odbojářů za minulého vedení svazu. Od nás byl mj. FIR informován o aktuálním dění kolem památníku – sochy maršála Koněva

v Praze 6.

 

Předseda Vodička, ale i místopředsedové ÚV ČSBS (i ti mimopražští, pokud byli v Praze), spolu  dalšími představiteli oblastních organizací ČSBS v Praze se u sochy maršála Koněva zúčastňovali všech demonstrací na podporu jejího zachování. To vše je zdokumentováno v našem tisku ale i na internetu (Národní Osvobození). Na demonstracích jsme podepisovali petiční archy proti snaze o odstranění sochy maršála Koněva, taktéž jsme iniciovali  protestní prohlášení Vlasteneckého fóra a další akce.

 

Je však fakt, že se těchto akcí nezúčastnili někteří funkcionáři pražských organizací, ačkoli k pomníku samotnému měli velmi blízko.

 

Proto nemůže než vyvolat zlobu a nepochopení jev, kdy někteří funkcionáři, kteří byli k nezastižení v době,  kdy o něco šlo a vůbec se protestních akcí proti překrucování dějin nezapojili, jsou zvláště aktivní dnes, kdy se v parlamentu jedná o financování svazu.

 

Spolu s protivníky našich odbojářů a protifašistického odboje počali slizkou a zákeřnou kampaň zevnitř. Najednou jim nestačí vlastenecká pozice a memoriální činnost po celé republice. Chtějí mnohem více! To vše chtějí od vedení svazu, oni však sami nemohou své aktivity popsat  -  a to ani na zasedáních ústředního výboru. Kde jsou tedy nakonec aktivní?  Jsou to pomlouvačné kampaně, kde si léčí své pseudorevoluční komplexy, a aby sobě dali váhu, neštítí se ohánět Mezinárodní federací odbojářů, která s jejich aktivitami a postoji nemá nic společného, protože koordinuje svou činnost se současným vedením ČSBS.

 

Proto je nejen nepřesné ale i zavádějící, když si bratr Bukovský stěžuje na ráznou reakci předsedy Vodičky, na jím na jednání VV ÚV ČSBS navrhované, nic neříkající ex post akce, které neměly žádný smysl a proto je VV ÚV ČSBS neschválil. A to tím spíše, že jsme na protestních akcích kolem sochy maršála Koněva br. Bukovského neviděli. Proto by bylo pro všechny, kteří to s vlastenectvím myslí poctivě, užitečné si uvědomit, že právě Český svaz bojovníků za svobodu díky svým aktivitám na zachování tradic československého odboje na sebe soustřeďuje útoky všech těch, kteří by chtěli psát dějiny po svém, ke škodě našeho národa. A k těmto útokům by se neměli členové ČSBS ani jeho přívrženci tou či onou formou připojovat.

odpověděl: Ioannis Sideropulos

 

 

Malý dovětek z oficiálních údajů: Smyslem a posláním smlouvy o kolektivní spolupráci spolků sdružených ve Vlasteneckém fóru po prezidentské volbě v roce 2013, je koordinace vlasteneckých zájmů, které jsou společné zúčastněným spolkům a dalším zúčastněným právnickým osobám. Vlastenecké fórum je otevřeno i pro další spolky a jiné právnické osoby. 

Dále má Český svaz bojovníků za svobodu uzavřeny smlouvy a dohody o spolupráci s následujícími domácími i zahraničními organizacemi. 

Mezinárodní smlouvy a dohody: 

- Mezinárodní federace odbojářů (FIR) 

- Slovenský zväz protifašistických bojovníkov, 

- Svaz sdružující bojovníky národně osvoboditelské války Srbska, 

- Svaz účastníků odboje Slovinska, 

- Protifašistický svaz RF 

- Protifašistický svaz Polska „Zwiazek Kombatantów i bytych wiezniow politicznych Rzeczi Pospolitej Polskiej“ 

- Protifašistický svaz VVN-BdA-Sasko-Drážďany 

Nejdůležitější mezinárodní smlouvou je pro ČSBS členství v Mezinárodní federaci odbojářů (FIR), v níž ČSBS obnovil svou činnost v roce 2012 (tj. pod předsednictvím J. Vodičky), s účinností  od roku 2013. Přes přerušení členství v této organizaci v roce 1990, udržoval Ústřední výbor ČSBS s touto významnou mezinárodní organizací kontakty i nadále. Na ústředí ČSBS byly zasílány dokumenty a informace o mezinárodním odbojovém a antifašistickém hnutí a o jeho akcích organizovaných v jednotlivých členských státech FIR.

(z údajů zápisu sjezdu a výročních zpráv, tyto jsou umístěny na webu oficiálním webu ČSBS https://www.svazbojovniku.cz/usneseni-a-zapisy-ustrednich-vyboru)

Unknown.jpeg

Delegace ÚV ČSBS položila květy u pomníku maršála Koněva,16.12. 2020  foto: IES

Vnučka maršála Koněva Jelena přines

Vnučka maršála Koněva Jelena, přinesla k jeho památníku v Praze 6 rudé růže,16.12. 2020  foto: IES

Chanuka - Svátek světel

Přání  Ústředního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu

Vážené sestry a bratři

u příležitosti svátku Chanuka, vám přejeme pevné zdraví a dobrou pohodu.

Předseda
Ing. Jaroslav Vodička

 

'Temnotu nemůžete zahnat holí: musíte rozsvítit světlo!' Jediným způsobem, jak odstranit ze své duše temnotu, nevědomost, nenávist, chamtivost a nesnášenlivost, je „rozsvítit“ světla poznání, naděje, lásky, darů a velkodušnosti. Zapálení chanukových svíček nás vrací ke kořenům, osvětluje naše duše a vylučuje temnotu z našeho každodenního života.

Příloha pošty.png

Archiv starších článků naleznete zde

Pamětníci a politici si v sobotu 12. června 2021 v Lidicích připomněli 79. výročí vyhlazení obce nacisty. Pietní akt proběhl kvůli epidemii koronaviru neveřejně a v omezeném rozsahu. Delegace ÚV ČSBS vedená jejím předsedou Ing. Jaroslavem Vodičkou položila věnec u Společného hrobu 173 zastřelených lidických mužů.

Dne 10. června 1942 byla obec vyhlazena německými nacisty. Tehdy šlo o jejich pomstu po úspěšném útoku čsl. odboje na zastupujícího německého říšského protektora Reinharda Heydricha. Lidice byly v rámci represí vybrány nacistickým vedením pro exemplární kolektivní trest. Záminkou se stala domnělá souvislost obce s atentátem na říšského protektora Reinharda Heydricha. Ze zhruba 500 obyvatel Lidic jich válku přežilo 160. Přímo v Lidicích nacisté 10. června 1942 zastřelili 173 mužů, 16. června v Praze-Kobylisích dalších 26 obyvatel Lidic. Pobyt v koncentračních táborech nepřežilo 53 lidických žen. V deportačním táboře bylo v plynovém autě udušeno 82 lidických dětí. Po osvobození se do Lidic postupně vrátilo 143 lidických žen a 17 dětí. Nyní žije poslední lidická žena, Jaroslava Skleničková, a několik lidických dětí.