Aktuality

Washingtonská deklarace

první veřejný dokument, kterým představitelé Čechů a Slováků deklarovali vznik společného nezávislého státu

„Prohlášení nezávislosti československého národa prozatímní vládou“, představuje vyvrcholení diplomatického úsilí T.G. Masaryka za samostatnost Československa.

Tímto, představitelé Čechů a Slováků deklarovali vznik společného nezávislého státu, a je to také první dokument, v němž byl nový stát prohlášen za republiku. Masaryk v textu záměrně odkazoval i na tzv. Tříkrálovou deklaraci, aby ukázal, že spojení Českých zemí a Slovenska není jen přáním představitelů zahraničního odboje, ale i přáním českých poslanců, tj. domácích představitelů. 

E. Beneš deklaraci přikládal velký význam a o datu 18. října uvažoval dokonce jako o datu vzniku Československa.

Washingtonská deklarace (pův. název anglicky Declaration of Independence of the Czechoslovak Nation by its Provisional Government, v překladu např. Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou. Tato deklarace odmítá možnost autonomie v rámci Rakouska, odvolává se na historická práva Čechů a práva na sebeurčení pro Slováky a závěrem nastiňuje podobu budoucího Československa. Obsah a struktura deklarace jsou ovlivněny americkou Deklarací nezávislosti, francouzskou Deklarací práv člověka a občana a myšlenkami wilsonismu. Až  do  konce  první světové  války evropské  státy spolu nikdy  neuzavíraly  spojenectví,  aby  válce  předcházely a aby společně hlídaly světový mír. S

touto ideou přišel právě Woodrow Wilson. Přišel s myšlenkou na založení mezinárodní organizace, kde si budou všechny státy rovny a kde budou společně pracovat na udržení světového míru. Vedoucí úlohu v této  změně  mezinárodního  řádu  měly  vést  právě  Spojené  státy

Dokument Deklarace vytvořil Tomáš Garrigue Masaryk a jeho spolupracovníci ve Spojených státech. Vznikl jako přímá reakce na návrh císaře Karla I. na federalizaci Rakouska-Uherska. Jeho definitivní podoba byla doručena Ministerstvu zahraničních věcí Spojených států dne 18. října 1918 ve Washingtonu D.C. A k tomuto dni je také datován, ačkoli jako místo vydání uvádí Paříž (sídlo Prozatímní vlády československé). 

V tisku byl publikován následující den, 19. října 1918. 

 

plný text:    

Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou

V této vážné chvíli, kdy Hohenzollernové nabízejí mír, aby zabránili roztrháni Rakouska-Uherska a Turecka, a kdy Habsburkové slibuji federalizaci říše a autonomii neuspokojeným národnostem vydaným jejich panováni, my, Československá národní rada, uznaná vládami spojeneckými a americkou za Prozatímní vládu československého státu a národa, v úplné shodě s prohlášením českých poslanců, učiněným v Praze 6. ledna 1918, a uvědomujíce si, že federalizace a tím spíše autonomie pod vládou habsburské dynastie nic neznamenají, tímto činíme a vyhlašujeme toto své Prohlášeni nezávislosti.

Činíme to, protože věříme, že žádni lidé by neměli být nuceni žiti pod svrchovanosti, kterou neuznávají, a protože víme a jsme pevně přesvědčeni, že se náš národ nemůže svobodně rozvíjet v nějaké podvodné habsburské federaci, která je jen novou podobou odnárodňujícího útlaku, pod nimž jsme trpěli posledních tři sta let. Považujeme svobodu za první předpoklad federalizace a věříme, že svobodni národové střední a východní Evropy mohou snadno vytvořit federaci, kdyby shledali, že je to nutné.

Činíme toto prohlášeni na základě svého historického a přirozeného práva. Byli jsme nezávislým státem od sedmého století; a v roce 1526 jsme se jako nezávislý stát, sestávající z Čech, Moravy a Slezska, spojili s Rakouskem a s Uhry v obrannou unii proti tureckému nebezpečí. Nikdy jsme se dobrovolně nevzdali svých práv jako nezávislý stát v této konfederaci. Habsburkové rozbili svou smlouvu s našim národem tím, že bezprávně porušovali naše práva a znásilňovali ústavu našeho státu, kterou se sami zavázali dodržovat, a my proto odpíráme zůstat částí Rakouska-Uherska v jakékoli podobě.

Požadujeme pro Čechy právo, aby byly spojeny se slovenskými bratřími na Slovensku, které kdysi bylo částí našeho národního státu, později odtrženou od těla našeho národa a před padesáti lety přivtělenou k uherskému státu Maďarů, kteří pro své nevýslovné násilnictví a surový útisk podrobených národů ztratili veškeré mravní i lidské právo vládnouti komukoli kromě sobě samým.

Svět zná historii našeho zápasu proti habsburskému útisku, který nabyl na intenzitě a stal se soustavným po rakousko-uherském dualistickém kompromisu z roku 1867. Tento dualismus je jen nestoudná organizace hrubé síly a vykořisťování většiny menšinou; je to politické spiknutí Němců a Maďarů proti našemu vlastnímu národu tak jako proti jiným slovanským a latinským národům monarchie. Svět zná spravedlivost našich požadavků, které Habsburkové sami se neodvážili popříti. František Josef více než jednou uznal nejslavnostnějším způsobem svrchovaná práva našeho národa. Němci a Maďaři se postavili proti tomuto uznání a Rakousko-Uhersko, které se sklonilo před pangermány, stalo se kolonií Německa a jako jeho východní předvoj vyprovokovalo poslední balkánský konflikt právě tak jako nynější světovou válku, kterou začali Habsburkové sami bez souhlasu zástupců lidu.

Nemůžeme a nechceme dále žíti pod vládou - přímou nebo nepřímou - těch, kdo znásilnili Belgii, Francii a Srbsko, těch, kteří chtěli zavraždit Rusko a Rumunsko, vrahů desetitisíců civilistů i vojáků z naší krve a spolupachatelů při bezpočetných nevýslovných zločinech, kterých se dopustily v této válce proti lidskosti dvě zdegenerované a neodpovědné dynastie. Nechceme zůstat části státu, jehož existence není ničím ospravedlněna a který, odmítaje přijmout základní principy moderní organizace světa, zůstává jen umělým a nemorálním politickým útvarem, jenž překáží každému pohybu k demokratickému a sociálnímu pokroku. Habsburská dynastie, skloněná pod tíhou velikého dědictví omylu a zločinu, je trvalou hrozbou světovému míru a my pokládáme za svou povinnost k lidstvu a k civilizaci, abychom pomohli přivodit její pád a zničení.

Popíráme rouhavé tvrzení, že moc habsburské a hohenzollernské dynastie je božského původu; odmítáme uznat božské právo králů. Náš národ zvolil Habsburky na český trůn ze své vlastní svobodné vůle a týmž právem je sesazuje. Prohlašujeme tímto habsburskou dynastii za nehodnou vésti náš národ a popíráme všechny jejich nároky na vládu v československé zemi, o které my zde a nyní prohlašujeme, že od nynějška bude svobodným a nezávislým lidem a národem.

Přijímáme a budeme věrně zachovávat ideály moderní demokracie, jakými byly ideály našeho národa po staletí. Přijímáme americké principy, jak je stanovil prezident Wilson: principy osvobozeného lidstva - skutečné rovnosti národů - a o tom, že vlády odvozují všechnu svou spravedlivou moc ze souhlasu těch, kterým vládnou. My, národ Komenského, nemůžeme jinak než přijmouti tyto principy, vyjádřené v americkém Prohlášení nezávislosti, principy Lincolnovy a principy Prohlášení práv člověka a občana. Pro tyto principy náš národ krvácel v památných husitských válkách před pěti sty lety, pro tyto principy náš národ vedle svých Spojenců v Rusku, Itálii a Francii krvácí dodnes.

Načrtneme jen hlavní principy ústavy československého národa; konečné rozhodnuti o ústavě samé připadá právně vyvoleným zástupcům osvobozeného a sjednoceného lidu.

Československý stát bude republikou. Ve stálé snaze po pokroku bude zaručovat úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění, slovního projevu, tisku a právo shromažďovací i petiční. Církev bude odloučena od státu. Naše demokracie bude spočívat na všeobecném právu hlasovacím; ženy budou politicky, sociálně a kulturně zrovnoprávněny s muži. Práva menšin budou zabezpečena poměrným zastoupením; národní menšiny budou požívat stejných práv. Vláda bude svou formou parlamentární a bude uznávat principy iniciativy a referenda. Stálá armáda bude nahrazena milicí.

Československý stát provede dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy; velkostatky budou vykoupeny pro domácí kolonizaci, šlechtické výsady budou zrušeny.

Náš národ převezme svůj podíl z rakousko-uherského předválečného dluhu; - dluhy z této války ponecháváme těm, kdo se v ně uvázali.

V zahraniční politice přijme Československo svůj plný podíl na odpovědnosti za reorganizaci Východní Evropy. Plně přijímá demokratický a sociální princip vlastenectví a připojuje se k nauce, že všecky závazky a smlouvy budou uzavírány otevřeně a upřímně bez tajné diplomacie.

Naše ústava povede k účinné, rozumné a spravedlivé vládě, která vyloučí všechny zvláštní výsady a zakáže třídní zákonodárství.

Demokracie porazila teokratickou autokracii. Militarismus je překonán - demokracie zvítězila; na základě demokracie bude reorganizováno lidstvo.

Síly temnoty posloužily vítězství světla - vytoužený věk lidskosti svítá.

Věříme v demokracii - věříme ve svobodu, svobodu vždy větší a větší!

 

Dáno v Paříži dne 18. října 1918.

 

Profesor Tomáš G. Masaryk,

ministerský předseda a ministr financí.

 

Generál Dr. Milan R. Štefánik,

ministr národní obrany.

 

Dr. Eduard Beneš,

ministr zahraničních věcí a vnitra.  

_____________________________________________

připravil: Ioannis Sideropulos

https://www.facebook.com/OVCSBSBEROUN

Partneři ČSBS

 

Mezinárodní dohody:

  • Mezinárodní federace odbojářů (FIR)

  • Slovenský zväz protifašistických bojovníkov,

  • Vojenské zdravotnícké zariadenie, a.s. Piešťany,

  • Svaz sdružující bojovníky národně osvoboditelské války Srbska,

  • Svaz účastníků odboje Slovinska,

  • Protifašistický svaz RF

  • Protifašistický svaz Polska „Zwiazek Kombatantów i bytych wiezniow politicznych Rzeczi Pospolitej Polskiej“

  • Protifašistický svaz VVN-BdA-Sasko-Drážďany

 

Dohody se státními a jinými organizacemi:

  • s Ministerstvem kultury České republiky,

  • s Odborem pro válečné veterány Sekce právní MO ČR,

  • se Státní archivní správou,

  • s fy Telefonica O2 Czech Republic, a. s.,

  • s Ústavem pro studium totalitních režimů,

  • s Ústřední vojenskou nemocnicí – Vojenskou fakultní nemocnicí Praha,

  • s Vojenskou nemocnicí Brno a s Vojenskou nemocnicí Olomouc,

  • s Klatovskou nemocnicí, a.s.,

  • s Rokycanskou nemocnicí a.s.,

  • s Domažlickou nemocnicí a.s.,

  • s Fakultní nemocnicí Plzeň a.s.,

  • se Stodskou nemocnicí a.s.

 

Smlouvy a dohody s nestátními organizacemi:

  • se společností AGEL, poskytující zdravotnické služby,

  • s Nemocnicí milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze,

  • s Institutem preventivní a léčebné medicíny Praha, spol. s r. o.

kapitán dělostřelectva in memoriam František Závorka 

(*18. října 1911, Příbram - †16. ledna 1943, Rovensko pod Troskami) byl československý voják a velitel výsadkové skupiny Antimony.

Hlavním úkolem "Operace Antimony" byla zpravodajská činnost, v rámci níž mělo být obnoveno spojení mezi domácím odbojem a exilem, přerušené heydrichiádou. 

Výsadek byl proveden 24. října 1942 nedaleko Kopidlna na Jičínsku. I přes velmi nepříznivé podmínky se nakonec parašutistům Závorkovi, Jasínkovi a Srazilovi podařilo na konci listopadu kontaktovat Vladimíra Krajinu a navázat spojení s Londýnem. Odvysíláno bylo celkem 22 depeší, jejichž součástí byly i některé vojenské informace ze zbrojovky Vlašim a Škody Plzeň.

Skupina působila v té době jako jediná v protektorátu, převážně v oblasti Českého ráje a Podkrkonoší. 

František Závorka se narodil 18. října 1911 v Příbrami. Otec František pracoval jako úředník u C. k. státních drah, matka Anastázie, za svobodna Jezlová byla v domácnosti. Po vzniku Československa a vytvoření ČSD byl otec přeložen na Slovensko a jmenován přednostou železniční stanice v Kremnici. Tam navštěvoval obecnou školu a gymnázium. V roce 1931 sice nastoupil na studium Právnické fakulty UK v Praze, ale po roce studia přerušil a nastoupil základní vojenskou službu.

Vojenská služba

Odeslán byl k 109 dělostřeleckému pluku v Bratislavě, kde také absolvoval školu pro záložní důstojníky. Postupně byl povyšován; 1. června 1933 byl již v hodnosti desátníka-aspiranta přeložen ke spojovací četě. Poté byl povýšen na četaře a 1. dubna 1934 byl již v hodnosti podporučíka dělostřelectva přeložen do zálohy. Na vlastní žádost pokračoval v činné službě. Zároveň se přihlásil ke studiu na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Tu ukončil 1. srpna 1937 a v hodnosti poručíka dělostřelectva byl přeložen do Šamorína k 83. odloučenému dělostřeleckému oddílu.

V březnu 1939, po rozpadu Česko-Slovenska a německé okupaci byl propuštěn ze služby. Odešel do Písku a začal pracovat jako úředník, ale jen nakrátko! Rozhodl se totiž bránit svou vlast v zahraniční armádě. 

Útěk se mu zdařil v únoru 1940 tzv. jižní cestou přes Slovensko, Maďarsko, Řecko, Turecko a Sýrii, odkud se dostal do Francie. Po jejím pádu a evakuaci do Anglie byl v létě 1941 vybrán pro plnění zvláštních úkolů. Poté, co prodělal základní sabotážní kurz, paravýcvik a kurz průmyslové sabotáže byl jmenován velitelem výsadkové skupiny Antimony, jejímž hlavním úkolem měla být obnova spojení mezi domácím odbojem v Československu a exilem, přerušené heydrichiádou. 

Podle plánu se parašutisté přesunují do Nové Paky k F.Kulhánkovi. Ten neváhá a poskytuje skupině dočasný úkryt. Zajištění parašutistů je však náročné a proto se F. Kulhánek obrací na své příbuzné, známé ze zaměstnání, Sokola a spoluvěřící. Po několika dnech improvizací nacházejí parašutisté úkryt u Miloslava Háka ve Studenci.

Odtud se snaží přes knihaře Vojtíška z Lázní Bělohradu navázat kontakt s domácím odbojem. Spojení je však ztraceno a ANTIMONY kontaktuje přes bratra F. Kulhánka komunistickou odbojovou buňku v Čelákovicích u Prahy. Jde však o falešnou stopu. Pražští komunisté postupně vylákají od ANTIMONY dvě ze tří vysílaček, poselství od prezidenta Beneše a generála Ingra a také 13500 říšských marek.

Vedle smůly má však ANTIMONY i neuvěřitelné štěstí. Její novopačtí spolupracovníci navazují kontakt s Vladimírem Krajinou, který se tou dobou ukrývá ve Veselé u učitele Karla Hlaváčka. Velitel ANTIMONY F. Závorka se s Krajinou schází v Lomnici nad Popelkou. Po počátečním váhání Krajina souhlasí s obnovením radiového spojení s Londýnem.

Závorka s Jasínkem se postupně přesouvají k Emilovi Lukešovi, který žije s rodinou v malém domku na plovárně v Rovensku pod Troskami. Srazil zůstává na Novopacku. Spolupráce se začíná rozjíždět a Krajinův úkryt ve škole ve Veselé se stává jakýmsi operačním štábem sítě. Zde se sbíhají nitky vedoucí k odbojářům v Rovensku, Loučkách, Železném Brodě a na Novopacku. Vysílá se z různých míst např. z Rovenska, Železného Brodu či Frýdštejna. Krajina však ví, že síť je příliš rozsáhlá a slabě zakonspirovaná a že je jen otázkou času, kdy dojde k jejímu prozrazení.

Pražské gestapo od konce října usilovně pátrá po úkrytu parašutistů. Zatím bezvýsledně. Protiparašutistický referát proto nasazuje do hry své konfidenty. Jedním z nich je i Karel Čurda z paraskupiny OUT DISTANCE, jehož udání vedlo ke smrti sedmi parašutistů v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Čurda znal z Anglie záchytnou adresu učitele Josefa Lánského ze Studence. Gestapo předpokládá, že by se parašutisté mohli pohybovat v okolí, a posílá Čurdu do Studence k Miloslavu Hákovi. Čurda se představí svým jménem a žádá o úkryt.

Hák po poradě s parašutisty neodmítne, ale vyžádá si od Čurdy o dvě adresy k prověření. Gestapo cítí stopu. Čurda se proto na Studenci objevuje znovu v doprovodu dalšího konfidenta J.Nachtmana. Tentokrát Hák Čurdu přijímá a poskytuje mu úkryt. Je jen otázkou času, kdy se Čurda od neopatrných přechovávatelů dovídá o parašutistech. Síť se dostává do smrtelného nebezpečí.

Gestapo tentokrát jedná rychle a razantně. Lidé z Novopacka jsou pozatýkáni a při výsleších padne jméno učitele Hlaváčka. 15. ledna 1943 v ranních hodinách vniká gestapo do školy ve Veselé, zatýká Hlaváčka a odváží jej k výslechu do Jičína. V kuchyni učitelského bytu zůstávají hlídat dva gestapáci. Netuší, že jen několik metrů odtud, ve skrýši, vybudované přepažením školní chodby je ukryt V.Krajina a další dvě osoby. Skrýš je přístupná maskovanými vchody z bytu i ze školní třídy. Paní Hlaváčkové se nenápadně podaří předat do skrýše postupně tři papírky s vysvětlením situace. Krajina tak opět uniká dopadení. Míří nejprve do Rovenska, kde prostřednictvím učitele Náhlovského varuje parašutisty u Lukešů, a poté do Louček k Hořákovým.

V Jičíně se začíná odvíjet další dějství dramatu. Gestapo od zatčených odbojářů ví, že klíčem k parašutistům je K.Hlaváček. Volí tentokrát psychologickou metodu nátlaku. Zmiňují osud Lidic. Tři parašutisté za deset tisíc lidí z Rovenska a okolí. Nezvyklé jednání gestapa dává Hlaváčkovi zoufalou naději. Ano, je ochoten přispět k dopadení parašutistů, ale jen pod podmínkou, že se jim, ani nikomu z těch, kteří jim pomáhali, nic nestane. W.Leimer a šéf jičínského gestapa Fischer po poradě s K.H.Frankem souhlasí. Písemná dohoda je doplněna ústními podmínkami. Gestapo chce, aby se parašutisté vzdali bez výstřelu, Hlaváček žádá rozloučení s rodinou a poté pistoli na ukončení života.

Živé nás nedostanou

Konvoj vozů míří po půlnoci do Veselé. Hlaváček volí cestu přes Rovensko a doufá, že si kolony někdo všimne. Předpokládá také, že parašutisty někdo varoval, a že ti již Rovensko opustili. Ve Veselé se loučí se ženou a dětmi. Teprve v Rovensku na náměstí prozrazuje úkryt parašutistů.

Zprávu o zatčení Hlaváčka přinesl do Lukešova domku na plovárně učitel Náhlovský. Velitel parašutistů Závorka se rozhodne zůstat. Odpoledne přijíždí i Jasínek. Oba mají v plánu přesunout se do jiného úkrytu až druhý den. Věří, že Hlaváček aspoň den dva vydrží. Do půlnoci hrají s Lukešem karty.

Brzy ráno 16.ledna 1943 je domek obklíčen gestapem a českým četnictvem. Hlaváček vstupuje dovnitř. Snaží se parašutistům vysvětlit obsah dohody. Pokud se vzdají, zachrání tím obyvatele města, a bude s nimi zacházeno jako s válečnými zajatci.

Poslední okamžiky života parašutistů popisuje Antonín Tichý ve své knize "Nás živé nedostanou".

"Hlaváček zatím v domku přesvědčoval parašutisty i Lukšovy, že podmínky smlouvy budou dodrženy, že však on sám je rozhodnut spáchat sebevraždu. Tím bylo rozhodnuto i pro oba parašutisty. Dali Hlaváčkovi ampulku s jedem. Vyšel ven s Kouřilem (starosta Rovenska), který se u dveří otočil ke Kodetovi (velitel četnické stanice v Rovensku) a unaveně šeptl:"Pane vrchní, je to hotový, můžete jim je dát."

Nato byli vyzváni megafonem, aby šli k Leimerovi (gestapo) s rukama vzhůru. Nachtman (gestapo) při tom znovu vyvolával obsah smlouvy. Parašutisté zůstali stát na zápraží. Z řad gestapáků se ozvalo česky: "Hoši, vzdejte se, v Londýně vám lhali." A pak dál: "Gestapo se zavazuje slovem čestného muže, že když se dobrovolně vzdáte, - nebude nikomu ublíženo…. Ze zápraží se však ozvala odpověď: "My ničemu nevěříme a nechceme dál jednat." Megafon na ně vyštěkl: "Uvědomte si, že na vašem počínání závisí osud několika set lidí." A hned hrozby novými Lidicemi. Jeden z těch dvou ještě zavolal: "My takhle zbraně nikdy nezahodíme!" a pak se vrátili do domku, ale hned zas byli zpátky a že se dají zatknout jen českým četnictvem. Nato byl třem četníkům vydán rozkaz, aby přikročili k zatčení. Když se první z parašutistů objevil ve dveřích, Kodet k němu přistoupil. Parašutista se ho zeptal: "Vy jste český velitel četnické stanice?" Kodet přikývl a žádal ho, aby mu řekl své jméno. "Jmenuji se Sokol. A dodal: Tečka, Čárka."

Megafon Kodetovi nařídil, aby zatčeného předvedl. Vzali je do kuželu reflektoru a provázeli je na určené místo. Při tom řvali, aby parašutista dal okamžitě ruce vzhůru. Uposlechl a šeptl Kodetovi:"živého mě stejně nedostanou." Kodet ho stejně tiše žádal, aby s tím aspoň počkal, až dojdou k nim. Leimer se skupinou gestapáků stáli dvacet až třicet kroků před vstupem na plovárnu. Když tam ti dva došli, Závorka se vztyčenýma rukama a Kodet s pistolí za ním, popošel jim Leimer naproti.

V té chvíli Kodet slyšel, jak Závorka něco rozdrtil v zubech. Jen několik málo pevných kroků a pak vrávorání. Zůstal chvíli stát, ruce mu spadly podle těla a skácel se do sněhu. Gestapáci se na něj vrhli, jeden z nich křičel, že se otrávil, druhý volal: "Arzt, Arzt!", jiný: "Rychle lékaře!", další se za pomoci jiných pokoušel obrátit v závěji vůz směrem k městu. Jasínek zatím svižně zamířil k četnickému strážmistru Procházkovi. Pamatovali si jeden druhého z ulice a Procházka už tenkrát věděl, že je to parašutista od Lukšů. Věděla o tom celá četnická stanice, ale mlčelo se o tom. Jasínek kývl, jen aby konal svou povinnost, Procházka jej zběžně prohlédl, zda u sebe nemá zbraň. Ohlédl se při tom za tím prvním, zrovna když ten se zhroutil. Několik z těch, kteří pak pospíchali k domku, se u Jasínka zastavilo, jestli prý také nemá v sobě jed.

"Ale pánové, jsem ještě mladej a na takový volovinky mám celkem dost času." Po prohlídce zas, jako by o nic nešlo, pokračoval ve své chůzi. Cestou si ho převzal Kodet a vedl ho lhostejně jako předtím Závorku. I tohohle znal, byl ještě nápadnější než tamten, zvláště svou neobvykle vysokou postavou, bledou tváří a hustými černými vlasy. Uvedl, že se jmenuje Tečka a také on mu tiše sdělil, že se otráví. Reflektory mu svítily přímo do tváře, ale on přesto vložil něco do úst a pak zašeptal nějaké verše o české zemi. V tom se na ně vrhla skupina gestapáků s takovou neurvalostí, že je povalila oba. "Vy jste se otrávili, co?" hulákal jeden z nich do ucha Jasínkovi. Ten se na něj klidně podíval: "Nás nikdy živé nedostanete!"

Gestapo zuří, snaží se parašutisty za pomoci lékaře zachránit, ale marně. Oba umírají v ordinaci dr. Kruse na Rovenském náměstí. 

Svou sebevraždou uchránili mladí vlastenci Rovensko před osudem Lidic. 

Po válce

3. září 1945 byl povýšen na kapitána dělostřelectva in memoriam. 5. května 1946 byla na radnici v Rovensku pod Troskami odhalena pamětní deska s jeho jménem.

Vyznamenání

1943 - Československý válečný kříž 1939

1944 - Pamětní medaile československé armády v zahraničí se štítky Francie a Velká Británie

1945 - Československý válečný kříž 1939

__________

připravil: Ioannis Sideropulos

plný přehled a odkazy: https://www.facebook.com/OVCSBSBEROUN

A  K C E    S O K O L    1 9 4 1

 

     Sbor  pro obnovu pomníku Hrdinům od Zborova, 54. ZO Spořilov - Českého svazu bojovníků za svobodu a Obec baráčníků Roztyly; umístili mladému sokolskému odbojáři Janu Milíčovi Zelenkovi pamětní desku v Husově háji, ve Slatinském lesíku v Praze 10 - Záběhlice. 

Lem kamenné desky zdobí převzatý vzor výšivky v národním dekorativismu ze sokolské sletové halenky jeho maminky. Na hrdiny se nezapomíná!  Po zklidnění virových nákaz bude důstojné odhalení.

 

     V roce 1941, a to 7. října byla rozpoutána Akce Sokol. Byli zatýkáni činovníci ve vedené obce, žup, starostové i náčelníci sokolských jednot. Důvod zjevná nespolupráce s vládními protektorátními nařízeními. Zajištěno bylo 1.500 osob. Němečtí nacisté z tohoto počtu popravili 1.212 sokolských bratrů a sester. Následně zemřelo 2.176  sokolů v koncentračních táborech do konce války v roce 1945.

 

    Převážně Sokolové se starali v touze odplaty za německou okupaci o vojenské výsadky z Velké Británie. Jednalo se o ubytování, jídlo, které bylo na lístky i jiné potřeby. Na následky bojového činu čsl. výsadku zemřel Reinhard  Heydrich a byl vyhlášen civilní výjimečný stav, včetně stanného práva. Parašutisté nalezli úkryt v katedrálním chrámu České pravoslavné církve v Reslově ulici. Skrýš v pohřební kryptě vyzradil gestapu rotný Karel Čurda z paravýsadku Out Distance, který byl zradu popraven 29.4. 1947.

 

    Odplata německých okupantù za zabití Heydricha zmařila život 1.585 občanů; včetně vyvraždění obyvatel obcí Lidice a Ležáky. Úkol zadaný by nemohli parašutisté splnit bez pomoci českých vlastenců.

 

     Účast obětavé rodiny Zelenkových

 

            Jan Radovan Milíč  Z e l e n k a -  zemřel dobrovolnou smrtí v Husově háji.

Jeho otec Jan Zelenka-Hajský byl předválečným starostou Krušnohorské sokolské župy. Po odsunu z pohraničí se usídlil v Praze. Byl řídícím učitelem V. obecné chlapecké školy v Praze-Vršovicích. Jako sokolský činovník a protifašistický odbojář se zapojil do odbojových ilegálních skupin Říjen a Jindra. Dobrovolně zemřel 17.6.1942 v bytě při zatýkání gestapem, zkousnutím ampulky cyankáli.

Jeho maminka Františka Zelenková byla německým stanným soudem v nepřítomnosti odsouzena 29.9.1942 k trestu smrti a zastřelena 24.101942 v koncentračním táboře Mauthausen.

 

           Syn Jan s domácím jménem Milič - narozen 12.8.1923 v Praze - Břevnově byl studentem VII.C. reálného gymnázia v Praze - Libni. Jako mladý sokolský odbojář dělal kurýrní spojku mezi vojáky paravýsadků, kteří se ubytovávali po různých bytech v Praze. Měnil německé marky za protektorátní koruny a obstarával a nosil jídlo do chrámu svatého Cyrila a Metoděje v Reslově ulici.

          Ve škole mu spolužák Jiří  R ů t a  (*21.3.1923  + 24.10.1942 zastřelen v Mauthausenu), pověděl o přepadu gestapa jejich bytu a aby nešel domu a vyhnul se zatčení.

Milič se domu nevrátil a autobusem linky “A “ přijel do zastávky Husův háj. Slatinký lesík u této zastávky znal z dřívějších výletů. Poté podobně jako jeho tatínek u cesty rozkousl ampuli s kyanidem draselným. Svojí sebevraždou se vyhnul krutým výslechům a neohrozil životy dalších obětavých sokolů. Zemřel ve stejný den jako jeho tatínek 17.6.1942. Jeho tělo nalezli náhodní chodci. K totožnosti byl převezen do Reslovy ulice k mrtvým bojovníkům z chrámu. Pohřben je v hromadném hrobě v Praze-Ďáblice.

Na paměť�, kde ležel na chodníku rohu Reslovy ulice je vzpomínková destička.

 

J A N   Z E L E N K A -  dostal pamětní medaili In Memoriam 

od Českého svazu bojovníků za svobodu.

Jan Vlasák  foto: Jan Zelenka

Velmi komorně probíhala v neděli 18. října vzpomínka na oběti nacistické perzekuce na Národním hřbitově v Terezíně. Malého pietního shromáždění spojeného s položením květin se účastnili předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS), ředitel Památníku Terezín Jan Roubínek, místostarosta Terezína Martin Pala, tajemník Federace židovských obcí Tomáš Kraus, místostarosta Litoměřic a poslanec Karel Krejza (ODS) a Zdeněk Pošusta za Terezínskou iniciativu.  

Terezínská tryzna se od roku 1946 koná každý rok třetí květnovou neděli a účastní se jí tisíce lidí. Poprvé proběhla necelý rok po Národním pohřbu, kdy byly na prostranství před Malou pevností pohřbeny ostatky šesti set obětí exhumovaných z masových hrobů. Na národním hřibově je 2 386 jednotlivých hrobů a několik pylonů, pod nimiž jsou pochovány další tisíce mužů, žen a dětí.

Deník : Michaela Rozsypalová / foto: Karel Pech

Rozhovor Haló novin s Jaroslavem Vodičkou,

předsedou Českého svazu bojovníků za svobodu

Vlastenectví je především národní uvědomělost

Pojďme přímo k jedné z nejaktuálnějších otázek. Nedávno ve sdělovacích prostředcích proběhla zpráva, že na Vsetínsku se od vás prý sama od sebe odtrhla přibližně 100členná organizace. Můžete mi, prosím, k této věci něco bližšího říci?

Především se žádná organizace tímto způsobem nemůže odtrhnout. To odporuje stanovám. Všechny naše oblastní organizace, které jsou zřízeny ústředním výborem, můžou tedy být zase zrušeny výhradně Ústředním výborem Českého svazu bojovníků za svobodu. Takže můžou členové kterékoli oblastní organizace po celé republice jít a založit si podle zákoníku nějaký jiný spolek vlastenecký, který také bude vykonávat vlasteneckou činnost, protože to není proti stanovám Českého svazu bojovníku za svobodu, nesmí to být ale mířeno proti ČSBS.

Pokud to někdo takto formuluje, že vytváří jiný spolek proti ČSBS, pak si to musíme nějak vyjasnit, ale my jsme se zatím jen seznámili se stanovami toho nového spolku a není v nich nic takového napsáno, že by oni vystupovali vyloženě proti ČSBS. Vyjadřují se tam, že nesouhlasí s některými postupy ČSBS, a proto vytvářejí jiný spolek. Další věc, která je potřeba říci, je, že ten nový spolek vytvořilo přibližně pět členů z organizace z oblasti Valašského Meziříčí. Nic s tím neuděláme, není to nic zásadního, ale věřte, i přesto nám záleží na každém členovi ČSBS.

A co se tedy těmto členům nelíbí na konání ÚV ČSBS?

To je otázka, která směřuje jednoznačně na jejich představitele. Na to my zde, ve vedení ČSBS, odpovídat nemůžeme.

V současné době se přepisuje historická pravda v celé Evropě, a čím dál víc se potvrzuje, že je to koncepční proces, který navazuje na rezoluci schválenou 19. 9. 2019 v EP o Významu evropské paměti pro »budoucnost Evropy«. Jaké stanovisko k těmto procesům zastává ČSBS?

Tady je potřeba si říct, že to není záležitost ČSBS. To je záležitost zejména politická, záležitost českých státních orgánů, přístupu vlády a je to také záležitost právnická.

Toto usnesení Evropského parlamentu stanovuje den Evropské paměti na 23. srpen, podle roku 1939. A pokud si někdo vybaví, jak vypadala Evropa 23. srpna 1939, tak na území Čech a Moravy žádné státoprávní uspořádání nebylo zlegalizováno. Byl tady protektorát Böhmen und Mähren. Slovensko už tehdy bylo odtrženo od Československé republiky. Československo neexistovalo, takže je potřeba si uvědomit, co se má vlastně připomínat dnem 23. 8. 1939. Rozhodně ne historie Československé republiky, ani historie republiky české.

Jak tedy ČSBS vnímá dnešní napjaté vztahy ve společnosti k přepisování dějin, kde na jedné straně například starosta Řeporyjí, starosta Prahy 6 za podpory primátora hl. města Prahy říkají věci, které neodpovídají faktům nebo jsou vytrženy z kontextu?

Já bych to takto neformuloval. Ta česká a československá historie se přesouvá na stranu poražených. Historie se přesouvá na stranu jiných vítězů. Ve druhé světové válce zvítězila protihitlerovská koalice a československá armáda byla součástí této koalice, ale najednou je z celé této koalice jeden z rozhodujících členů, myšleno SSSR, který se vojensky podílel na porážce německého nacismu, vylučován. Navíc musíme brát na zřetel, že SSSR měl vůbec největší počet obětí.

Tady se dějí ty věci, že hlavní vítěz druhé světové války je vylučován a jeho zásluhy jsou potlačovány, ale nejde ani tak o zásluhy jako o úctu k samotným obětem, které jsou plíživě popírány. Je třeba si uvědomit, a to se tady neříkalo a ani dnes neříká, že území České republiky, tehdy území protektorátu, bylo německé nacistické třetí říše, takže je zcela logické, že Rudá armáda, která osvobozovala nebo bojovala proti německým vojskům na tomto území, bojovala na nepřátelském území.

Působí na vás jako na organizaci velké tlaky zvenčí - jsou vyvíjeny vlastně ze všech stran a cílí na to, ČSBS rozvrtat i zevnitř. Delší dobu mají snahu, aby ČSBS například nedostala dotace od státu, přestože jste vlastenecký spolek. Jak je to ve skutečnosti? Je těžké s tímto bojovat, hlavně po té mediální stránce?

Nikde nás neuvedou, nepustí, a pokud něco uvedeme my, dokážou to přetočit. Viz rozhovor místopředsedy Emila Kulfánka, když mu volali, a byl to přímý přenos. Tak v poledne tam dali všechno, odpoledne tam byla už půlka a večer to už bylo vytržené z kontextu. Takže ať se potom nikdo nediví, že my nekomunikujeme s některými médii, protože ať řekneme cokoli, všechno se otočí proti nám. A co píšou ti mladíci 26-30letí, je podle mě na zakázku pěkně hezky zaplacené.

Jinými slovy. Celé pořady, které jsou vytvářeny o ČSBS, nejsou vytvářeny o vlastenecké činnosti ČSBS, ale přímo proti němu. Je tam už tento cíl. Pokud jsme oslovováni, nikdo nám neřekne scénář pořadu, ale vždycky projdou nějaké cílené otázky. Je jedno, co odpovím, protože oni si z toho vyberou jen něco. V posledním televizním pořadu Reportéři ČT, který natáčí pan Wollner z Brna, když oslovili předsedu naší oblastní organizace Brno–venkov, tak se divil později, když to viděl v televizi, že tam nedali všechno, co řekl, ale uvedli jen část, která vyzněla jinak.

A co je důvodem takového chování proti vám a proč je jejich cílem poškodit ČSBS?

Tak důvodem je samozřejmě vlastenecké zaměření našeho spolku. Důvodem je také to, že se nám podařilo dát dohromady další vlastenecké organizace, což se i nakonec ukázalo v pořadu Reportéři ČT v dokumentu tohoto vlasteneckého fóra. Tedy toho volného spojení vlasteneckých spolků, které se umějí sejít, umějí přijmout svůj názor na politické dění, a to je kámen úrazu. A to samozřejmě vadí. Názory, které vyjadřují naše spolky, se neztotožňují s těmi názory, které se dnes tady hlásají o přátelství nebo o přátelských činech Ruské osvobozenecké armády.

Jinými slovy jste velmi silnou, nebezpečnou vlasteneckou organizací, která nezapadá do konceptu současné západní politiky pro své vlastní názory, a tím je potřeba vás eliminovat, rozbít vás, což je zřejmě jejich cíl?

To určitě ano. A odmítání konceptu západního směru, což je nám neustále vytýkáno, tomu přístupu zvenčí vévodí. Tím se snaží zdůvodnit, proč je potřeba proti nám vystupovat. A přitom to není pravda. My uctíváme vojáky jak ze Západu, tak z Východu.

Vadí tedy i názorová nezávislost, kterou máte? Jste »na všechny strany« a akceptujete všechna historická fakta. A hlavně se snažíte spojit vlasteneckou frontu...?

Je to tak, ale to podstatné je, že jsme se stále ještě nerozpadli. Že i přes všechny útoky na mou osobu, vedení nebo na celý svaz, které jsou proti nám vedeny, a nejenom z vnějšku, ale i vnitřní pátou kolonou, tak jsme se stále nerozpadli. A to si myslím, že spoustě našich nepřátel vadí úplně nejvíc.

K těm osobním útokům. Když otevřete Wikipedii, čtete tam o sobě vyložené sprosté lži. Nebyl jsem vojákem, byl jsem žákem. Jen pro upřesnění, v roce 1965 jsem nastoupil učiliště železničního vojska, kde jsem vystudoval a stal se poručíkem. Byl jsem pod ministerstvem dopravy a obrany, do civilu jsem byl propuštěn ministerstvem obrany. A propuštěn jsem byl za to, že jsem nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy a že jsem podporoval Dubčeka. Ale tohle tam nikdo neuvede.

Naopak novináři mne po roce 2016 nazvali, že jsem syn ekonomického migranta, což je absurdní. Můj otec statečně bojoval na Dukle s generálem Ludvíkem Svobodou a pro vlast, tehdejší Československo, nasazoval svůj i některých rodinných příslušníků život. Záměrně se o mě rozšiřují lži jako o nějakém agentovi veřejné bezpečnosti, takové slovo ani zařazení neznám. Hlavně jsou to lži.

 

Jaké vnitřní záležitosti, problémy řeší váš svaz, protože útoky jsou i zevnitř?

Nejvíce mě štve, když říkají Vodičkův svaz. Vodička je jedna osoba a svaz je 3,5 tisíce lidí. Vlastně oni mají pravdu, že nás chtějí zlikvidovat, protože my jsme už neměli existovat 31. 12. 2013. Bývalé vedení ze známějších dob se rozhodlo v roce 2003, že budovy, které tu máme, se odprodají a 31. 12. 2013 skončí ČSBS. Jedna budova se odprodala v roce 2003 napřímo, druhá se odprodala smlouvou o smlouvě budoucí, protože ta budova, co se odprodala, nemůže žít samostatně od té druhé. V této budově je rozvod plynu, vody, elektřiny. Tak se podepsaly smlouvy s budoucím kupcem a podepsala to paní Dvořáková s pověřením ústředního výboru s tím, že se to prodá. Ale že tahle druhá budova je takto smlouvou zadaná, to se dozvěděli až po smrti naší bývalé předsedkyně. Takže jsem se s tím majitelem a budoucím majitelem té druhé budovy dohodl, že do roku 2024 tu můžeme fungovat.

Ty smlouvy byly sepsány dobře, protože jsme je předali všem členům představenstva, aby se po právnících ptali a byli dobře informováni. Dokážete si představit, že na onu druhou budovu nebyla sepsána žádná smlouva a ve smlouvě bylo napsáno, že za každý den nepodepsání smlouvy je pokuta 10 000 Kč? Oni nepředpokládali, že by se to nedodrželo.

Jaké bylo tedy řešení této, řekl bych přímo, hraniční situace?

Když já jsem se v roce 2010 stal prvním místopředsedou a když jsme měli v roce 2013 skončit, říkal jsem, že to nejde. Bylo mi řečeno - tak s tím něco dělejte. Tak jsem založil s místopředsedou Kulfánkem Komisi pro perspektivu ČSBS. Předtím byl zpracovaný graf. V roce 2013 bylo 50 členů a v roce 2014 z toho chtěli udělat nadaci. My jsme jim v tom zabránili a ještě dnes máme 3,5 tisíce členů, i když už roku 2014 jsme neměli existovat. To je také možná jedna z příčin, která vadí některým - i politickým stranám, senátorům. Jsou proti nám zaujatí a staví to na mém projevu v roce 2016 v Terezíně.

Ano, já jsem tehdy řekl, že muži v dlouhých kabátech s penězi a s drahými mobily vykořisťují náš ekonomický sociální systém. Víc jsem neřekl. Pak jsem řekl při různých rozhovorech, ano, já nejsem proti pomoci. Pomoc při hranici svých států, aby mohli bojovat za svůj stát. Tak jako naši chodili do zahraničí a bojovali ve prospěch Československa. Takhle jsem to myslel. No a ono se to otočilo a od té doby jsem nepřítel.

Takže jestli tomu dobře rozumím, jste nepřítel a od té doby je na vás a na svaz zvýšený tlak mediální i politický třeba tím, že někteří poslanci PS PČR nechtěli, abyste dostali dotace. Dokonce u vás prý byla kontrola z ministerstva financí.

Co se týká kontroly ministerstva financí, ano, tu máme pravidelnou. Každoroční dotaci máme ve výši 6,03 mil. ještě z počátku, kdy to Anděla Dvořáková vyřídila. Náš člen pan Vaněk z Břeclavi, který nás neustále kritizoval kvůli hospodaření, psal na ministerstvo financí. Nevím, jestli to bylo na jeho popud, ale přišla kontrola, a mají samozřejmě právo, my to naopak uvítali. Kontrola byla velmi důsledná i časově náročná, ale přínosná. Zjistilo se, že došlo k podezření z porušení rozpočtové kázně. Kontrola oznámila, že došlo pouze k podezření. Protože 21 organizací nedoložilo řádně a formálně všechny doklady, které jsou nezbytné, anebo je doložilo jen částečně.

Stalo se, že jedna organizace poslala doklady poštou a ty se ztratily. Další, že se předseda stěhoval, a oni mu omylem všechno skartovali. Je tam také, že některá organizace dluží 30 Kč, některá 56, a ve dvou organizacích chyběly doklady okolo 60 tisíc. Byly to chyby dle nás neúmyslné, spíš nedbalostní. Tam, kde bylo něco v nepořádku, jsme dotace vrátili, a dnes už si vše řádně hlídáme. Pochybení jsme měli také u tří zaměstnanců na smlouvu o dílo, kde prostě odpracovali víc jak 300 hodin za rok a bylo to zaplaceno jako odměna. Opřeli jsme se v tomto o názor naší účetní firmy. Ta nám jasně řekla, že to lze. Tak jsme to tak dělali.

Celkem to bylo přibližně 750 tisíc korun, které jsme vraceli. Jenže, někteří novináři vymysleli to, že jsme to vraceli kvůli tomu, aby sem nepřišel finanční úřad. Jedna rozhlasová redaktorka prohlásila, »oni se bojí kontroly finančního úřadu, proto to rychle uhradili«. My jsme se nebáli, jestliže máme jednou problém a víme o něm, tak ho přece můžeme řešit. To, že si to hospodaření hlídáme, má za důsledek, že když nedodá nějaká organizace v pořádku pokladnu, nemůžeme jim dát dotace. Ty se na nás pak zlobí, ale musejí to pochopit.

Přesto všechno je váš svaz jeden z nejaktivnějších v činnosti jako takové, i Vlastenecké fórum, kde jste hlavní hybnou součástí. Co tedy ještě plánujete a připravujete? Chcete přidat plyn, ubrat, zkvalitnit tuto činnost?

Chtěl bych tu hlavně zdůraznit, že činnost svazu nespočívá jenom v činnosti ústředního výboru. Hlavní činnost právě spočívá, že 70 oblastních organizací pracuje i hospodaří samostatně. Ony nejsou závislé na ústředním výboru, až na tu provázanost hospodaření, ano, jsou nějak podporované, i část státní dotace jim zasíláme, ale ony se nijak finančně na činnosti ústředního výboru nepodílejí. Jinak pracují vlastně nezávisle. Takže i na těch místech, kde tyto organizace působí po celé republice, se projevuje činnost ČSBS a ústřední výbor jim zajišťuje jakousi oporu ve státních dotacích. Ústřední výbor dělá prezentaci navenek.

Takže největší a hlavní zásluhy mají oblastní organizace, které vlastně vytvářejí samotnou činnost svazu. My se snažíme jim vytvořit co nejlepší podmínky, potřeby a koordinujeme případnou činnost.

Co byste popřál budoucím generacím, v té napjaté době politické, koronavirové?

Všem hlavně zdraví, přáli bychom si, aby se situace uklidnila a srovnala, aby vlastenectví jako slovo znamenalo opravdové jednotně společné vlastenectví, a ne aby si ho každý přisvojoval. Vlastenectví je prostě být hrdý na svou zem, historii, kulturu a jazyk a podporovat ji ve všem dobrém a zlé odbourávat.

My se v poslední době obracíme a vidíme náš vzor v USA, ale tak nějak si nikdo neuvědomuje, že když se podívá na obyvatele USA, jak jsou oni hrdí na to, že jsou obyvateli USA, jak je to sjednocuje. Přičemž tady u nás se opravdové národní uvědomění v současnosti potlačuje, a to je to, co my si nebereme - když už si tedy bereme nějaké vzory od Američanů. Ano, my si tu říkáme, jak to oni dělají dobře, jsou to naši spojenci, ale vezměme si za příklad vlastenectví, které Američané projevují při každé možné příležitosti a například v každém filmu.

Přeji tomuto národu, ale i všem ostatním, abychom byli hrdí na svou národnost v duchu vlastenectví.

Roman BLAŠKO

Rozhovor byl uveřejněn zde: http://www.halonoviny.cz/articles/view/54147771

„Akce Sokol“ německý útok na sokolské organizace

8. října roku 1941 zahájili němečtí okupanti pod velením sudetského katana Čechů K. H. Franka frontální útok na všechny sokolské organizace. Razie a zatýkání nebraly konce. K prvním obětem patřili funkcionáři sokolské obce, bratr Augustin Pechlát v Praze a bratr prof. Groh v Brně. Následovali desítky a pak stovky dalších bratří, jejich věznění a transporty do vyhlazovacích táborů Osvětimi a Mauthausenu...

Toto bylo pokračováním okupační policejní "Akce Albrecht I". (německy Aktion Albrecht der Erste), též Zvláštní akce A (německy: Sonderaktion "A"), která byla preventivní zatýkací akcí gestapa v Protektorátu Böhmen und Mähren na samém počátku války Německa proti Polsku v září 1939. Zatčeno a uvězněno bylo nejméně 1 247 představitelů českého národa. 

 

Zatýkáním byly zasaženy všechny složky národního života: bývalí legionáři a příslušníci Československé armády, příslušníci levicových stran (sociální demokrati a komunisté), osobnosti kulturního a náboženského života či členové Sokola a samozřejmě Židé. Zatýkáni byli ale i příslušníci protektorátních institucí jako Národního souručenství či Vládního vojska, neboť na přípravě seznamů se podíleli kolaboranté z Vlajky a dalších fašistických organizací, kteří tak využili příležitosti k likvidaci svých politických odpůrců. 

V této době si gestapo založilo kartotéku A, později přejmenovanou na kartotéku S (Sonderkarte). Obsahovala zjištěné údaje o významných osobách, vhodných jako rukojmí, aniž by se něčím provinili. Kartoteční systém byl vyžadován ve všech služebnách gestapa. Pražská vláda se provinila již tím, že před okupací, ač dostala pravdivé informace o datu agrese, nezajistila zničení evidence čs. důstojníků, legionářů, členů policie, četnictva a finanční stráže, především se zařazením v jednotkách SOS. Stejně tak nebyly zničeny evidenční přehledy Sokola, Orla, DTJ, dokonce ani Židé nelikvidovali údaje o členech židovské obce. Gestapo dostalo také k dispozicí seznam levicově smýšlejících politiků a aktivistů.

Kolektivní trest byl uvalen na členy Sokola. V akcí Sokol byl 8. října 1941 zahájen masový úder gestapa na členy tělovýchovné organizace Sokol. Byla to také akce k získání rukojmí a prý i trest za sympatie k Jugoslávii, kde také existovaly sokolské jednoty. 

 

Sokolové se od prvních dnů okupace zapojili do činnosti prakticky všech odbojových organizací. Vytvořili ale i vlastní organizaci Obec sokolská v odboji. V čele odbojové sítě, která se od ústředí odvíjela přes župy až do místních jednot, stáli čelní činovníci sokolské obce, především náčelník Augustin Pechlát. Taková síť bohužel nezůstala před gestapem dlouho utajena. V dubnu 1941 nařídil K. H. Frank, aby byla zastavena činnost Sokola. To byl ale pouze první krok ve snaze okupantů o eliminaci sokolského odboje. 

 

V noci ze 7. na 8. října 1941 byla zahájena „Akce Sokol“, při které byli systematicky zatýkáni členové vedení sokolské obce, žup i funkcionáři sokolských jednot. Celkem bylo postiženo asi 1 500 sokolů. Většina z nich byla transportována přes Malou pevnost v Terezíně do koncentračního tábora v Osvětimi. Ještě během vlny zatýkání, 8. října 1941, podepsal Reinhard Heydrich úřední výměr o rozpuštění České obce sokolské. Hlavním argumentem byla skutečnost, že organizační aparát Sokola sloužil v masovém měřítku odbojovému hnutí. Nejvýznamnějším skutkem sokolského odboje se stala spolupráce při atentátu na Reinharda Heydricha. Sokolští odbojáři pojali atentát velmi osobně – jako krevní mstu nikoliv pouze za popraveného náčelníka Pechláta, ale především za mrtvé z „Akce Sokol“. Bez doslova sebevražedné pomoci sokolů by se atentát nemohl nikdy uskutečnit.

Zadrženo bylo 1 520 členů Sokola a většina z nich poslána bez soudu do koncentračních táborů, Sokol byl 12. října 1941 rozpuštěn, jeho majetek a finance využívala Hitlerova mládež a později také profašistické Kuratorium pro výchovu mládeže.

 

Celkové ztráty ČOS z let 1939 až 1945 byly po válce zpracovány na podkladě odpovědí z 80 % sokolských jednot Čech a Moravy. Vězněno bylo 11 611 členů obce sokolské. 1 212 sokolů a sokolek nacisté popravili, v koncentračních táborech, káznicích a věznicích zemřelo dalších 2 176. Z řad dorostenců a dorostenek nepřežilo válku 124 osob. 

 

 

V českém povstání padlo 654 sokolů, raněno bylo dalších 164. Odhodlání mužů i žen z řad Sokola, hraničící se sebeobětováním, bylo pro okupanty obrovským překvapením. 

 

František Pecháček vyjádřil pocity mnohých sokolů ve svých posledních slovech, pronesených ke spoluvězňům: „Sbohem, bratři, vím, že jdu na smrt, ale nebojím se jí. Statečný muž umře jednou, jen zbabělci umírají stokrát. Umřu s klidem, protože vím, že naše oběti nebyly marné.“

připravil: Ioannis Sideropulos

odkazy a zdroje zde: https://www.facebook.com/OVCSBSBEROUN

8. říjen, Den Sokolstva

Na všesokolském sletu na Strahově v roce 1938 zacvičilo třicet tisíc mužů slavnou skladbu Přísaha republice. Možná si její splnění představovali jinak, ale naplnili ji.

Dr. Augustin Pechlát (* 1877 - 1941), činovník Sokola, účastník protiněmeckého odboje za protektorátu, publicista a pedagog.
English: Dr. Augustin Pechlát (* 1877 - 1941). He was one of the main members of Sokol organisation, participant on anti-German resistance movement during the Protectorate, publicist and pedagog.

Pamětní deska věnovaná Dr. Augustinu Pechlátovi (* 1877 - 1941), činovníkovi Sokola

Vladimír Groh
Narození 26. ledna 1895
Holešov, Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 30. září 1941 (ve věku 46 let)
Brno, Protektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Příčina úmrtí poprava zastřelením
Povolání vysokoškolský učitel

Rozhovor Haló novin

s členem ČSBS Opava Miroslavem Opálkou

Kdo má historickou paměť, musí být ostražitý

Pocházíte z Opavska a tento region, patřící převážně do českého Slezska, prošel jiným vývojem ve srovnání s českými oblastmi. Vždy silné zde bylo němectví. Můžete nám jako regionální patriot nastínit vývoj oblasti zhruba od počátku 20. století?

Děkuji za otázku, ale musím stručně zabrousit do dávnější historie, neboť okres Opava je složen ze tří regionů, přitom každý měl svůj specifický vývoj, což platí i o jiných místech v ČR.

Na Opavsku a Vítkovsku přispěla k poněmčování už první (přemyslovská) a druhá (průmyslová) kolonizace, kdy na území českých zemí přišel zejména germánský živel. Mezníkem ve vývoji Hlučínska (tento název není historický, ale poměrně nový) se stal rok 1742, kdy bylo toto české území po prohrané válce Marie Terezie připojeno s 90 procenty Slezska k Prusku, a tak čtyři generace tzv. Moravců byly silně ovlivněny vytvářením německého státního vědomí.

Po vyhlášení Československé republiky v roce 1918 se němečtí obyvatelé na Opavsku postavili nové republice na odpor a verbálně připojili toto vnitrozemí k Rakousku. Vyhlásili tzv. Sudetenland. Ovládali zemské úřady v Opavě i radnice ve většině obcí. Pořádek přišla zjednat československá armáda až 18. prosince 1918. Hlučínsko však bylo připojeno k ČSR později, až v roce 1920, a pak ještě v roce 1924 zbytek.

 

Složité národnostní, ekonomické, sociální, náboženské a jiné rozpory vedly k tomu, že v roce 1935 získala SdP (Sudetoněmecká strana) v soudních okresech většinu. Opava 27,63 %, Vítkov 34,12 %, Hlučín 64,35 %! Vytvořila se tzv. pátá kolona. A tak se pak, ale i podle sčítání lidu, na základě mnichovského diktátu stala Opava správním centrem jednoho z obvodů tzv. Říšské župy Sudety, a Hlučínsko v říjnu 1938 nebylo připojeno k Sudetengau, ale přímo k Altreichu – říši německé s tím, že těm, co se hlásili k SdP, byla přidělena půda, zajištěna práce, a všem i branná povinnost ve wehrmachtu.

Proč nebyli němečtí obyvatelé z Hlučínska po válce odsunuti? Jak je možné, že pak vedle sebe mohli žít ti, kteří bojovali za Hitlera a třeba i udávali své české sousedy, s Čechy?

Po osvobození ČSR Sovětskou armádou a Spojenci včetně čs. vojáků bylo k 1. prosinci 1946 odsunuto z Opavska 32 236 Němců, 2016 jich zůstalo. Z Vítkovska bylo odsunuto 3395 Němců. Velká část jich padla na frontě, nevrátila se či utekla ještě před odsunem, nebo byla přestěhována i do vnitrozemí k asimilaci. Poměry po válce byly napjaté a vzpomínám, že jsem jako dítě slyšel v Opavě němčinu i později, a snad na každé ulici.

Specifika vývoje Hlučínska, na které se ptáte, však byla jiná. Do září 1947 byl region řízen ustavenou správní komisí a posuzovalo se, zda brát převažující německé státní občanství jako vynucené, nebo jako kolaboraci. Nakonec museli dospělí občané žádat o osvědčení o československém státním občanství (dnes jejich děti často zdůrazňují, že rodiče »přišli o německou státní příslušnost«) a odsunuto bylo jen 2100 osob. Uvádí se, že aktivních přisluhovačů nacistů. Asi dalších 700 odešlo dobrovolně.

Je vhodné dodat, že v té době měla KSČ v celé této oblasti poměrně zanedbatelný vliv, který se začal zvyšovat až po únoru 1948. Komunistická strana však zastávala ve vládě názor, že Hlučíňany před odsunem chrání prokazatelný slovanský původ před záborem Pruskem.

Jaká byla situace v této oblasti v době socialistického Československa? 

I když se v roce 1984 hlásilo z celého opavského okresu k německé národnosti pouze 899 občanů, živé rodinné kontakty se Spolkovou republikou Německo, včetně každoročních žádostí o vystěhování i propuštění ze státního svazku ČSSR, dokládaly, že vztah k němectví přetrvává a je posilován ukázkou životní úrovně v SRN. Stálé upevňování kolektivní paměti, tedy tradic, a komunikativní paměti v rodinách, spolcích, farnostech, ale i v kulturní paměti a čilých rodinných zahraničních kontaktech (vzájemné rodinné návštěvy, dary, dědění) posilovaly a stále posilují u mnoha občanů pocity sounáležitostí se SRN, i když zde – na rozdíl od první republiky – byla vystavěna řada fabrik a vznikli další zaměstnavatelé, u nichž lidé nalézali práci.

Ono stálé upevňování kolektivní paměti se dělo i v rámci socialistického Československa?

Ano, hojně!

Vím, že vojáci z Hlučínska bojující ve wehrmachtu, pokud přežili, po válce dostávali důchod ze Spolkové republiky Německo. Týkalo se to jen přeživších, nebo i jejich rodin?

Obou skupin. Cítění sounáležitosti dlouhodobě utvrzuje právě státní politika SRN, kdy příslušníci wehrmachtu – např. váleční invalidé či válečné vdovy a sirotci – dostávali pravidelnou rentu v naturáliích či penzi v tuzexových korunách a pobyt válečných invalidů v německých sanatoriích. A to selektivně podle politické neangažovanosti se pro výstavbu socialismu.

Musím se zeptat, jak posuzovali neangažovanost pro výstavbu socialismu? A renta jde stále i současným potomkům? 

Dle sdílených informací měli tuto pravomoc posuzování vyvolení, kteří svou značkou na žádosti doporučovali způsob plnění či neplnění nároků ze strany institucí SRN. Mám za to, že ono plnění odpovídalo právním předpisům SRN a nemyslím si, že převratem v ČSSR skončilo. Do kterého pokolení však platí nárok na občanství a finanční zabezpečení, nevím.

Jaká byla situace na Hlučínsku po listopadu 1989? 

 

Když si to všechno seřadíte, nebylo překvapením, že se po listopadu 1989 prolomilo tabu jednotného státního historického pohledu a veřejně se začalo vyjevovat i jiné pojetí vyprávění novodobých dějin.

Velké skupiny ekonomicky aktivních občanů se po převratu přesunuly či pendlovaly za prací do SRN a požádaly si o německé občanství, což jim umožnilo získat statut pro legalizaci práce včetně zdravotního a sociálního zabezpečení. K urychlení získání německého občanství stále vyjíždějí zástupci konzulátu SRN do hlučínských obcí a pomáhají tam zájemcům s vyplňováním žádostí. Předchozí osvědčení o československém státním občanství rodičů není překážkou, pokud předtím byli občany Říše.

 

Kolik obyvatel z Hlučínska se tedy hlásí k němectví?

 

Neověřené zdroje uvádějí, že místy je dnes v některých obcích dvojí občanství až u poloviny obyvatel!

Podíváme-li se na výsledky sčítání lidu podle národnosti, kterou můžete měnit z vlastního rozhodnutí kdykoli, tak v letech 2011 a 2001 se k německé národnosti hlásilo podle správních obvodů s rozšířenou působností: Opava 140/474, Hlučín 90/644 a Vítkov 33/90 občanů. Tento úbytek je však ovlivněn i tím, že údaj byl v roce 2011 dobrovolný a čtvrtina osob na něj neodpověděla. Zajímavé však je, že německých státních občanů přibývá, ale občanů s německou národností ubývá.

Jaké spolky působící v ČR napomáhají udržování němectví? Slyšela jsem, že se má u vás někde na Opavsku zřizovat nová německá škola. Je to tak?

Počátkem 90. let minulého století vznikaly v různých místech naší republiky, včetně okresu Opava, německé svazy. Některé pod vlivem a díky peněžním injekcím Sudetoněmeckého landsdmanšaftu, jiné skromnější pod vlivem Kulturního svazu občanů ČR německé národnosti. Vznikla i soukromá muzea wehrmachtu (např. v Chuchelné). I za podpory Velvyslanectví SRN a dalších se pořádají putovní veřejné výstavy o zaniklých obcích v tzv. Sudetech po odsunu. Slezský německý svaz v Opavě organizuje výuku němčiny pro zájemce už v mateřských školách apod. Tyto spolky mají vliv i na jiné zájmové a společenské organizace.

A nyní ke škole: Nově 26. července t. r. vyslal premiér Andrej Babiš vládní zmocněnkyni pro lidská práva a místopředsedkyni Rady vlády pro národnostní menšiny, jakož i poslankyni ANO prof. Helenu Válkovou, která pochází ze smíšeného česko-německého manželství z Opavy, aby zde v doprovodu prezidenta Shromáždění německých spolků v České republice Martina Dzingela jednala o možnosti vzniku základní školy s německým vyučovacím jazykem v Hlučíně. Sdružení slezsko-německých přátel Hlučínska chce mimo provozování česko-německého rádia obnovit německé vyučování.

Předsedkyně sdružení Marie Rončka vysvětlovala v regionálním tisku, že rodiče by měli mít na výběr, zda se jejich děti budou učit jen v českém jazyce, nebo i německém, neboť v nemálo pořádaných kurzech němčiny to není ono. Zájem rodičů je deklarován a škola by měla vzniknout z rozhodnutí města a ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a do budoucna se počítá i s gymnáziem. Přípravy už zahájili v Chebu a Jablonci nad Nisou, Hlučín je tedy třetí v pořadí.

Zajímavou poznámku z úst profesorky Válkové přinesl regionální tisk (Region Opavsko str. 2, 4. srpna 2020): »My potřebujeme regiony, kde se lidé nebudou bát německý jazyk podporovat,« a dále Válková zdůraznila, že Babiš je ochoten dát vybraným regionům zelenou. Projekt je údajně připraven podpořit i primátor Opavy Tomáš Navrátil (ANO), kterého prof. Válková rovněž navštívila.

Po celé ČR jsou různé cizojazyčné školy. V čem cítíte problém? 

Máte pravdu, člověk si klade otázku, v čem vidět problém, když už v ČR dávno existují školy s vyučovacím jazykem anglickým či francouzským. Netřeba slyšet trávu růst. Ale kdo má historickou paměť z pohledu českého živlu na represe českého obyvatelstva právě Němci, kdo si pamatuje miliony padlých osvoboditelů, utýraných vězňů a totálně nasazených, je přirozeně ostražitý. Žel, ne tak již mladší generace.

S odstupem času už lze lépe chápat, že život rodin v určité části republiky byl odlišný. Většina rodin tam ztratila ve válce manžela, bratra, strýce, syna, vnuka a ženy vedly řadu let v těžkých podmínkách domácnosti a hospodářství samy. Chtějí mít přirozeně také na své blízké pietní vzpomínku i upravený hrob…

Osvobození Československa jim přineslo v rámci Ostravsko-opavské operace – při dobývání tehdy jejich silně opevněného německého území – obrovské materiální ztráty i ztráty na životech civilního obyvatelstva. Pojem vlastenectví tak získal těžkou příchuť, neboť hranice národní identity se měnila bez opuštění obce a tito občané hodnotili a hodnotí především to, co jim které státní uspořádání přineslo.

Tito občané ČR tedy posuzují, co jejich rodinám přineslo Prusko, první ČSR, pak hitlerovská třetí říše, pak lidově demokratické Československo, ČSSR a nyní ČR s možností práce v SRN a získání německého občanství?

Samozřejmě to dnes není ve všech rodinách stejné. Doba pokročila, rodiny se promísily, přistěhovali se i občané odjinud. Ale v řadě tradičních rodin se stále hodnotí, kdo jim dal jakou práci, majetky, životní úroveň, svobodu…

Takže vzpomínají. Jak?

 

Snad ještě koncem 40. let minulého století byla v kostele v Kravařích umístěna pamětní deska se jmény padlých občanů, kteří bojovali na různých frontách v německé armádě. Tohoto příkladu následovali v Bolaticích (1962), Kobeřicích (1967) a dále v Píšti a Štěpánkovicích. V roce 1994 začala tzv. pomníková válka Hlučíňanů a Nehlučíňanů v Bolaticích, a následně každá obec považovala za prestižní záležitost zřídit pamětní desky či pomníky padlým obyvatelům svých obcí na veřejném prostranství. Například v Dolním Benešově věnovali na pomník milion korun, v Darkovicích dokonce přestavěli původní pomník osvoboditelům na pomník padlých spoluobčanů – obecně obětem války a v Ludgeřovicích pomník zvěčnil plastiku uniformovaného německého vojáka s reliéfem německého železného kříže. Vyjevilo se tak to, co latentně přežívalo a přenášelo se v rodinách a komunitách z generace na generaci s cílem vždy si zachovat svou identitu a specifičnost. Kontroverze přineslo i vybudování rozsáhlého pohřebiště německých vojáků na Městském hřbitově v Opavě.

Zkušenost praví, že minulost vytváří přítomnost, ale i budoucnost. Utváří se nové hranice mezi zapomínáním a pamětí. Něco se vejde do dějin, něco zmizí! Komunikativní paměť vysychá s odchodem jedné generace, a proto se dnes velmi aktivně někteří občané Hlučínska snaží zachovat svou kolektivní paměť i pro příští generace. A to i za pomoci velvyslanectví a různých institucí či úřadů SRN. K tomuto uchování slouží především kulturní paměť. Ta v uměleckých dílech, muzeích, publikacích, učebnicích, názvech ulic, ale také v pořádání různých akcí a oslav, nebo ve stálém užívání německých křestních jmen pro nově narozené a snaze o návrat k německému jazyku dbá na udržení a prohlubování vlastní kolektivní paměti.

Znepokojuje vás při tom něco?

 

Opak toho, co se děje s kolektivní paměti českého národa, s jejím vykostěním. Přepisování novodobých dějin, prolamování různých tabu, přejímání hodnocení válečných událostí od poražených stran, ignorace výchovy k vlastenectví a hrdosti ke svému národu i ke slovanství. Projevem pak např. je benevolence k českému jazyku i pohrdání k přechylování u ženských příjmení. Stoupá vliv těch, kteří tyto proměny prosazují. Není tajemstvím, že jde o promyšlený postup. Plošný postup. Mladá generace se ve své většině upnula ke konzumu toho, co přináší uspokojení a o politiku a poučení z historie se moc nezajímá.

Podívejme se na radnice, kde se ona tabu nejvíce prolomila. Kdo tam vládne? Kupodivu netýká se to jen tradičních pravicových stran spjatých s vlivy ze zahraničí. Jde i o hnutí ANO a Piráty. A zázemí Milionu chvilek také není průhledné.

Nejde mi teď vůbec o antikomunismus. Jde mi o ochranu národních zájmů, národního hospodářství, kultury v širším slova smyslu a suverenity. Odstraňování památníků a pamětních desek osvoboditelům a stavění památníků a pamětních desek symbolům čtyřsetletého útlaku či zrádcům a chvilkovým hrdinům je varující. Dáme-li to do souvislosti s mediálními a politickými útoky na české vlastenecké organizace, uskupení či jednotlivce, zvedám varovný prst a upozorňuji na slova národního hrdiny Julia Fučíka a prezidenta Edvarda Beneše. Nebuďme pasivní! Dávejme hlasy ve volbách těm, kteří národ nezrazují. Volme proto vždy aktivně, zodpovědně, uvážlivě a posilujme naše kolektivní historické

vědomí.

 

Monika HOŘENÍ

 Zápis z jednání členů ÚV ČSBS 08.09.2020 
 Zpráva ÚKK ČSBS

podrobněji zde

Dne 22.9. 2020 byl v Karolinu University Karlovy uskutečněn Sněm SOPVP - Sdružení osvobozených politických vězňů a pozůstalých z.s., pod předsednictvím Ing. Zdeňky Valouchové.

Z ČSBS se jednání sněmu mimo předsedkyně SOPVP, z.s. Ing. Zdeňky Valouchové zúčastnili: Ing. Emil Kulfánek - 1. místopředseda ÚV ČSBS, Rudolf Wittenberg, Ing. František Radkovič, MUDr Ilona Müllerová a sestry - Zdeňka Křížková, Marie Kudličková, Eva Merclová Lenka Chmelařová a PhDr. Markéta Pánková. Dále se jednání sněmu zúčastnili: RNDr Milan Vichta a Ing. Jaroslav Bukovský, kteří po prvé části odešli.

    V průběhu sněmu předal 1. místopředseda ÚV ČSBS ocenění „Záslužný kříž ČSBS“ Ing. Zdeňce Valouchové, předsedkyni SOPVP, z.s. a IN MEMORIAM pozůstalým po PhDr. Vojmíru Srdečnému, bývalému poslednímu přeživšímu studentovi  z událostí 17. listopadu 1939 uvězněnému nacisty v Sachsenhausenu. Ocenění bylo  jmenovaným uděleno Ústředním výborem ČSBS.

Oslavy 76. výročí SNP ve Zvolenu a v Banské Bystrici


Slovenské národní povstání (známé také pod zkratkou SNP, slovensky Slovenské národné povstanie) bylo ozbrojené vystoupení protifašistických sil na území Slovenska v závěru druhé světové války a představuje jeden ze zásadních a nejvýznamnějších událostí československých dějin. Hlavními veliteli povstání byli generálové Rudolf Viest a Ján Golian. Centrem povstaleckého území se stala Banská Bystrica. Po jejím obsazení německými silami 27. října 1944 přešla menší část povstalců se svými základnami roztroušenými v pohořích středního Slovenska (Nízké Tatry, Velká Fatra, Javorníky, Kremnické vrchy, Slovenské rudohoří aj.) do partyzánské války. V SNP bojovalo, kromě Slováků, také přibližně 2000 Čechů. Dále v něm bojovali Poláci, Rumuni, Rusíni, Ukrajinci, Francouzi, Bulhaři, Jugoslávci a další. Významnou podporou povstání byly letecké výsadky partyzánů a vojáků z Kyjeva a z Moskvy. Povstání bylo podporováno i leteckými dodávkami materiálu, hlavně ze SSSR, v menší míře i od západních spojenců.

Dne 28. srpna 2020 uctilo památku SNP město Zvolen.

76. výročí SNP se konalo u Památníku SNP „Valaška“ na Náměstí SNP a následně u Památníku gen. J. Goliana a R. Viesta. Pietního aktu se zúčastnili představitelé Okresního úřadu Zvolen, předseda ÚV ČSBS Ing. Jaroslav Vodička, Oblastní výbor protifašistických bojovníků, představitelé Ozbrojených sil SR a další hosté.  

Bánská Bystrica

Pietní akce položení věnců k památníku v Banské Bystrici se zúčastnili nejvyšší státní představitelé Slovenska, v čele s prezidentkou Zuzanou Čaputovou. Oslavy byly zahájeny slavnostním koncertem Státní opery Banská Bystrica, jehož součástí bylo předání ocenění Muzea SNP. Hlavní oslavy SNP byly doprovázeny přeletem letecké techniky Ozbrojených sil SR, následovalo kladení věnců, slavnostní projevy hostů a kulturní program. Po skončení programu se účastníci  přesunuli do Kremnice, kde navštívili Kostel sv. Kateřiny, prohlédli si výstavu v Kremnické mincovně a navštívili vyhlídku Krahulského štítu. Oslav 76. výročí SNP se zúčastnil mj. velvyslanec České republiky na Slovensku Tomáš Tuhý, předseda ÚV ČSBS Ing. Jaroslav Vodička, delegace Slovenského svazu protifašistických bojovníkov vedená jejím předsedou Pavlem Strečkárem a další hosté

připravil: Ioannis Sideropulos, foto: Jan Bíma

více zde:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Slovensk%C3%A9_n%C3%A1rodn%C3%AD_povst%C3%A1n%C3%AD

Německá agrese proti Polsku - operace Fall Weiss 1.9. 1939

Tento den, načala podle tvrzení mnohých 2. světová válka (co se týče Evropy)...Nicméně, je však zde nutno poznamenat, že válka měla svůj počátek v “mnichovské dohodě” a anexi Rakouska a Československa.

Tento den, 1. září 1939 německá armáda vtrhla bez vyhlášení války do Polska z osmi směrů (i přes Těšínsko a Slovensko) a načalo období zoufalého krátkého odporu polské armády. 

Tento den, byl zaznamenán počátek válečných operací na evropském bojišti. 

V Asii útoky spojence Německa, císařského Japonska, začaly mnohem dříve a to roku 1937 proti Číně, Korei a SSSR.

Tento den však znamenal také totální krach polské politiky, kterou sledovalo Polsko celá 30. léta...

Neměl by se však zapomínat důležitý fakt! 

Tento den odzvonilo i polské okupaci československého Těšínska, které Polsko uloupilo Československé republice...a nebylo to málo: asi 230 tisíc lidí a přes 800 km2. Polsko spolu s Německem a Maďarskem se účastnilo okleštění a okupace řady oblastí Československa podle mnichovské dohody 29. - 30. září 1938. Polsko a Maďarsko si tajně vyjednaly s velkými mocnostmi svůj podíl na těle našeho státu!  Následkem toho, naše země ztratila třetinu svého území a populace, 40 procent průmyslové kapacity a silná vojenská opevnění.  Z Těšínska muselo odejít přes 30.000 Čechoslováků a přes 5.000 Němců...

Tento den počala i "podivná válka" západních garantů bezpečnosti Polska, kteří ač měli relativní převahu na západě.  Spojenecká Francie a Velká Británie nečinně vojensky přihlížely, a zásobovaly rozhlasové relace bojovnými řečmi.  Na “západní frontě” nepadl ani jeden výstřel, ačkoli sami Němci tam měli velice chabé síly…

Po "pokusech" spojenců zachránit ještě mír demaršemi, byla Hitlerovi 2. září doručena nóta, která ho vyzývala k bezodkladnému stažení svých vojsk z Polska. Hitler neodpověděl, vojska postupovala dále, a tak 3. září vyhlásila Velká Británie a Francie Německu válku. Ale na západní frontě byl klid zbraní...

Německá invaze (plán Falll Weiss) začala leteckým útokem na město Wielun 1.září 1939, v 04:40 ráno. Přes 1200 lidí bylo zabito. Němci útočili na Westerplatte z moře, ze země i ze vzduchu. 

Po zahájení útoku na Westerplatte se daly do pohybu německé pozemní síly řízené generálem Walterem von Brauchitschem. První německé jednotky (po boku Němců se útoku zúčastnili i slovenští vojáci), čítající více než 1,5 miliónu mužů, 2500 tanků a téměř 10 000 děl, překročily hranice. Byly rozděleny do dvou nezávislých uskupení: skupina armád Sever (generál Fedor von Bock) v Pomořansku a východním Prusku, která měla za úkol zničení polských útvarů bránících Varšavu ze západu a jihu. Jejich protivník, polská armáda s jedním miliónem mužů, 475 tanky a 2800 děly.

Toto tažení bylo krátké a drtivé. Na severu byl 5. září proražen „Polský koridor“, spojující Pomořany a Východní Prusko, poprvé od roku 1920. Poznaň byla dobyta stejného dne, otevírajíce cestu na Brest-Litevsk. Dále na jihu se von Rundstedt setkal s polským odporem na řece Bzura. Polské vojsko, kterému velel maršál Edward Rydz-Śmigly, se pokusilo německý postup alespoň zpomalit a poskytnout tak Británii a Francii čas nutný k zahájení vojenských akcí na západních hranicích Německa. Polsko zoufale věřilo, že západní mocnosti přijdou na pomoc, nebo samy zahájí vojenské operace na západní frontě. Obě země sice skutečně Berlínu 3. září vyhlásily válku, ale ve skutečnosti šlo jen o formální akt bez reálných dopadů. Krvácející Poláci se tak spojenecké pomoci nikdy nedočkali.

Situace na zemi byla beznadějná...Německé jednotky rychle pronikaly ze severu i jihozápadu k Varšavě. Již 8. září stály jednotky 4. tankové divize na varšavských předměstích.

9. září se drcená polská armáda vzepjala k poslednímu zoufalému pokusu alespoň oddálit nevyhnutelný konec. Nakonec polská armáda putovala do sovětského zajetí a část polské armády, spolu s polskou vládou, se urychleně odebrala do Rumunska a pak do Londýna.

17. září se daly do pohybu jednotky Rudé armády. Sovětský svaz v souladu se sovětsko-německým paktem o neútočení obsadil území  patřící Rusku do roku 1920.

Statisíce uprchlíků z poraženého Polska se snažili zachránit na sovětském území, stejně tak se stelo s většinou jednotek polské armády.

Blitzkrieg...

V tomto období se objevil také nový vojenský, politický, ale i propagandistický termín bleskové války. 

V této době také padly naděje v protektorátu, že okupace budé krátká a Hitler si na Polsku vyláme zuby, za přispění západních velmocí...

 

Připravil: Ioannis Sideropulos

ČSBS Beskydsko

CESTY  SLOBODY – Slovenské Národní Povstání  26. - 31.8. 2020

 

Letos se účastnilo ČSBS Beskydsko  jako spoluorganizátor  prvních dnů  "Cest slobody",  kde hlavním organizátorem  je občanské sdružení  „Motorkáři  Slovenska“. Slovenští přátelé připravili  celou cestu vítězství od  Makova po Michalovce, ČSBS Beskydsko  spolupracovalo  při organizaci pietního aktu  u Památníku  1. Československé brigády Jana Žižky,   Bumbálka  u Valašského šenku.   Naše skupina Motorkáři  Beskydsko pak dále pokračovala v cestě po památných místech s kamarády ze Slovenska. 

Motorkáři Slovenska dále připravili trasu u  památníků,  věnovaným padlým hrdinům nejen při  SNP, ale i bojovníkům a partyzánům ostatních národností, či neznámým vojínům.  A to konkrétně:

27.8.  Žilina – Bórik, Kunerad, Lietavská Lůčka, Javorina Strňavy

28.8.  Strečno, Vrútky, Martin, Turčianské Teplice, Sklabiňa, Vyšný Kubín, Bánská Bystrica 

29.8.  B.Bystrica, Šumiac, Spišské Bystré, Vikartovce, Lipt. Teplička

30.8.  Malý Šariš, Košice, Dargov, Bačkov, Skároš

31.8.  Michalovce – vojenský  hřbitov

 

PAMATUJTE !!!

Vzpomeňte si  po staletích a po letech, pamatujte na ty, kteří už nikdy nepřijdou !

PAMATUJTE !!!

Řekněte o nich svým dětem, ať nezapomenou,  řekněte svým dětem, aby také nezapomněli. 

NEZAPOMÍNÁME !!! 

 

Obl. org. ČSBS  BESKYDSKO a   Motorkáři Beskydsko  

Hlavní organizátor  MOTORKÁŘI  SLOVENSKA 

fotoreportáž: Bronislava Brixová Matušková,  ČSBS Beskydsko , předsedkyně

Pietní vzpomínka na bojovníky Slovenského národního povstání

 

Dnes 24. 8. 2020 Český svaz bojovníků za svobodu, Sdružení Čs. zahraničních letců – Východ, Sdružení zahraničních vojáků II. světové války, ve spolupráci s MO ČR a GŠ AČR uspořádali dnes v dopoledních hodinách dvě vzpomínkové akce věnované SNP a to: pietní akt s položením věnců k uctění čs. letců padlých ve Slovenském národním povstání na Náměstí Svobody, v Praze 6, u pomníku Čs. letců padlých na bojištích II. světové války. Posléze účastníci akce se přesunuli na Vítězné náměstí k pomníku Československých zahraničních vojáků padlých na bojištích II. světové války, k uctění padlých v Slovenském národním povstání. 

Těchto dvou akcí se mj. zúčastnili zástupci: Kanceláře prezidenta České republiky, Parlamentu ČR,  Ministerstva obrany ČR, Generálního štábu AČR, Velvyslanec Slovenské republiky v ČR j.e. pan Peter Weiss a představitelé velvyslanectví Polské republiky v ČR a Ruské federace. Akcí se rovněž zúčastnili představitelé a delegace: ČSBS, Sdružení zahraničních letců – Východ, Sdružení zahraničních vojáků II. světové války, Československé obce legionářské, Občanské sdružení Společnost generála M. R. Štefánika a další. 

Ve svém projevu velvyslanec SR v ČR Peter Weiss podtrhl význam SNP jako odbojové akce proti nacismu, která mj. stmelovala  protihitlerovskou koalici a uvedl fakt, že se ho zúčastnili příslušníci až 31 národů. Rovněž zdůraznil, že nová Slovenská republika se k této tradici hlásí. 

-

Ioannis Sideropulos, Tiskový mluvčí ČSBS

ELCE PELCE DO PEKELCE

 

Na kratičké Redakční sdělení uveřejněné v minulém čísle Národního osvobození, v němž jsme čtenáře informovali o snahách diskreditovat vedení ČSBS a náš časopis, reagovala tzv. Platforma „Vraťme vážnost ČSSB“ na svých internetových stránkách elaborátem nazvaným Stanovisko Platformy „Vraťme vážnost ČSBS“ k tzv. redakčnímu sdělení Jiřího Csermelyiho – o téměř tisíci slovech. Zdá se tedy, že jsme zasáhli citlivou strunu.

Z onoho tisíce slov se celkem jedenadvacetkrát (!) opakuje jméno šéfredaktora a třináctkrát různé tvary slova lež, což svědčí o dosti úporné snaze prosadit zamýšlenou manipulaci.

Pod sdělením je podepsán jeho „výstavce“ PhDr. Vladimír Pelc. Ten se ovšem vytrvale ukrývá za „kolektivním autorstvím“ – tedy si máme myslet, že text podepsali i ostatní signatáři tzv. Platformy: RNDr. Milan Vichta, Zdeněk Říha, Ing. Milan Fryčka (Brno-venkov), Mgr. Václav Vaněk (Břeclav), Luboš Groh (Hradec Králové), Pavel Horešovský (Lidice), Ing. Jaroslav Bukovský (Plzeň), PaedDr. Jitka Gruntová (Svitavy), Danuta Šulcová (Trutnov), Mojmír Pečinka (Boskovice), Dagmar Jedličková (Jihlava), PhDr. Vít Příkaský (Brno-jih), Petr Hlubinka (Brno-venkov) a Mária Hlubinková (Brno-venkov).

Tak tomu ale není. Na přímý dotaz, který jsme jednotlivým signatářům osobně zaslali, reagoval RNDr. Milan Vichta, který se od autorství lživých útoků písemně distancoval. A pan Zdeněk Říha, další z původních signatářů, do redakce Národního Osvobození rovněž s omluvou zaslal písemné odmítnutí autorství, doprovázené informací, že opustil Platformu a ukončil své členství v ČSBS. Své nesouhlasné stanovisko do redakce zaslali i někteří další z uvedených signatářů, avšak s tím, že si nepřejí být jmenováni. 

To do jisté míry vysvětluje hysterii, s jakou se „výstavce“ PhDr. Vladimír Pelc sklání nad klávesnicí svého počítače. 

 

Jiří Csermelyi,

šéfredaktor NO

Stanovisko Společnosti Ludvíka Svobody

k hanobení hrdiny Československa

a k úmyslnému zneužití české veřejnoprávní televize 

 

Neomalená slova moderátora České televize, vyřčená v hlavním zpravodajském pořadu v nejsledovanějším vysílacím čase a nemající nic společného s probíhajícím rozhovorem s ministrem české vlády, rozvířila nenávistnou kampaň přepisovačů dějin vůči jedné z největších československých osobností dvacátého století.

Zaměstnanec státní České televize J. Železný (s vědomím vedení této organizace) úmyslně znevážil v přímém přenosu osobnost národního hrdiny generála a prezidenta Ludvíka Svobody a skrze jeho osobu i všechny veterány bojující proti nacismu v období druhé světové války a jejich blízké.

Zásluhy Ludvíka Svobody jsou objektivně vykresleny v mnoha knihách, publikacích a studiích, které jsou historikům, politologům, ale i celé občanské veřejnosti dostatečně známy.

Jmenovaný moderátor ČT pod rouškou „nenápadné“ poznámky o názvu ulice chtěl veřejně vyprovokovat lynčování jedné z mála osobností předlistopadové doby, kterých si národy bývalého Československa dodnes váží a dosud nedopustily jejich hanobení. Následné smyšlené ahistorické konstrukce moderátora na odsuzující reakci veřejnosti to jen potvrdily.

Jméno Ludvíka Svobody, jeho spolubojovníků i názvy samotných bojů československého vojenského sboru za druhé světové války nesou dodnes mnohá místa, ulice, náměstí, školy, nemocnice, parky po celé České i Slovenské republice.

Nábřeží Ludvíka Svobody v Praze se původně jmenovalo Petrské nábřeží (nedaleko se nachází Petrská věž a Petrské náměstí); později neslo jméno Nábřeží Kyjevské brigády (podle 1. čs. samostatné brigády v Sovětském svazu, které L. Svoboda velel a která osvobozovala Kyjev). Po smrti prezidenta Svobody bylo nábřeží z úcty k jeho celoživotnímu dílu přejmenováno na nábřeží Ludvíka Svobody. Nábřeží Ludvíka Svobody je součástí několika ulic, které v této části Prahy nesou jména hrdinů druhé světové války – nábřeží Kapitána Jaroše je naproti na druhé straně Vltavy, dále ulice Dukelských hrdinů, Pplk. Sochora a další. Záměr pojmenování nábřežní ulice je tedy jasný a v tomto kontextu je třeba jeho pojmenování i vnímat.

Společnost Ludvíka Svobody nebude na nepovedenou a nevhodnou řečnickou otázku J. Železného dále reagovat. Vyprovokovaná diskuse sama prokáže neprofesionalitu a nevzdělanost zaměstnance ČT, který denně promlouvá k občanům této země bez jejich mandátu. Komise pro rozhlasové a televizní vysílání jistě na tuto nehoráznost bude objektivně reagovat. Odhalí politický úmysl znestabilnit společenskou atmosféru u nás a nadále rozeštvávat občanskou veřejnost v cizím zájmu.

Ohradit se ale musíme proti moderátorově nařčení prezidenta Ludvíka Svobody ze zrady a kolaborace. (Pojem „kolaborace“ má v češtině negativní konotaci a značí spolupráci ve prospěch druhé strany a v neprospěch vlastní strany. Slovo vlastně popisuje zradu.)

Obviňování Ludvíka Svobody z kolaborace s NKVD (Народный комиссариат внутренних дел) je zcela smyšlené. (NKVD byl centrální státní orgán Sovětského svazu zabývající se vnitřní bezpečností, požární ochranou, střežením hranic a evidencí obyvatel, spravující věznice a pracovní tábory, zabývající se rozvědkou a kontrarozvědkou. Mimo jiné z pochopitelných důvodů prověřovala nové dobrovolníky do všech armád bojujících na straně Sovětského svazu.) 

Generál Svoboda s NKVD jednal, ale nikdy nekolaboroval. Spolupracoval v oblastech, kde to bylo v zájmu Československa a z nutnosti daných válkou. Tak například dojednával odeslání našich vojáků do Francie a na Střední východ.

Všechny politické domluvy a vojenská ujednání, která Ludvík Svoboda vedl, byly vždy dodatečně schváleny londýnskou Benešovou vládou. Po ustavení 1. československého praporu pokračoval v jednáních s komisariátem vnitřních věcí Heliodor Pika.

Představitelé zahraničních armád bojujících na straně Sovětského svazu si nemohli vybírat, s kým budou jednat. Je zásluhou právě Ludvíka Svobody a Heliodora Piky, že se mnoho československých občanů dostalo z pracovních táborů a mohli bojovat proti fašismu při osvobozování i naší vlasti. (Uvedené skutečnosti objasňují jak samotné vzpomínky Ludvíka Svobody, tak i mnohé odborné práce uznávaných historiků našich i ruských.)

Stejně nesmyslné je moderátorovo obviňování Ludvíka Svobody z vlastizrady v roce 1948 a v letech 1968/1969.

Historická fakta z období po druhé světové válce jasně dokládají, že generál Ludvík Svoboda dodržoval všechny poválečné zákony, Košický vládní program Národní fronty, vládní usnesení i doporučení prezidenta Beneše. V roce 1948 odmítl krizi vyprovokovanou částí vlády a ve shodě s prezidentem Benešem se spolu s ministrem zahraničí Janem Masarykem postavil za vládu Národní fronty. Jako velitel československé armády v tomto období by nikdy nezneužil armádu proti lidu této země. Lidé si generála Svobody vážili a on si vážil pracujících lidí, kteří chtěli budovat u nás svobodnější a spravedlivější společnost. Volby i následující roky jeho čestný postoj nejednou potvrdily. Jak v roce 1948, tak v roce 1968 (již jako prezident) se Ludvík Svoboda prokazatelně držel litery ústavy.

Složitost takzvaného pražského jara vyvolává dodnes trauma ve společnosti i řevnivost v rodinách pamětníků. Je ale bezpochyby zásluhou prezidenta Ludvíka Svobody, jako vrchního velitele ozbrojených sil Československé socialistické republiky, že nedošlo u nás ke krveprolití a občanské válce. Na všech tehdejších jednáních si byl prezident Svoboda vědom závažnosti a složitosti situace, ale nikdy by nešel proti svému lidu. Ne jako Ludvík Svoboda, ale jako prezident republiky učinil i některé vlastní ústupky. Nikdy by nezneužil armádu v neprospěch národů a občanů Československa, i když by si to v té době někteří „jarní funkcionáři“ přáli.

Pomluvy Ludvíka Svobody vycházejí nejen z neznalosti historických dokumentů a faktů, ale část rádoby kritiky je vědomě a manipulativně mířena z pozic agresivní ideologie, z opačného pohledu na historii, s tendencemi předlistopadové dějiny Československa přepisovat a interpretovat nekriticky a subjektivně. 

I tento příklad plíživého napadání jedné z největších osobností novodobých dějin Československa ve veřejnoprávním mediu svědčí o chorobném stavu a agresivitě společnosti. Bourání soch hrdinů a stavění nových památníků vrahům ukazuje zvrácenost a nevzdělanost dnešních mocných u nás.

Mnozí současní politici a historici však pravdu znají, ale mlčí. Úmyslně, ze strachu, z ideologických předsudků...

Společnost Ludvíka Svobody odsuzuje podíl vzdělávacího systému na neznalosti novodobé historie budoucích „lídrů“ České republiky. Je nám jasné, že nemusí každý souhlasit se všemi rozhodnutími a postoji armádního generála a prezidenta Ludvíka Svobody. Asi ani on nebyl neomylný a bezchybný, ale události spojené s lety 1948 a 1968 byly velmi složité pro celou společnost. A tak podstatné je, že vše co Ludvík Svoboda činil, dělal v zájmu a ve prospěch Československa, jeho občanů a obyvatel.

V Praze, srpen 2020

 

Předsednictvo Společnosti Ludvíka Svobody

 

(Společnost Ludvíka Svobody je nepolitický zapsaný spolek sdružující zejména vojenské veterány a jejich rodinné příslušníky, vojáky a sympatizanty Armády České republiky a jejich rodinné příslušníky, kteří se chtějí podílet na ideálech svobody našich národů, demokracie, bratrství slovanských národů a míru, jimž Ludvík Svoboda zasvětil svůj život.)

V minulých dnech vyšlo nové číslo Národního Osvobození, jednoho z nejstarších periodik na československém a českém mediálním trhu, které za několik let oslaví 100 let od svého založení.

Čtenáři v nejnovějším vydání najdou v úvodu články s problematikou rozvoje Českého svazu bojovníků za svobodu a další obsah je věnován především historické tématice. Zde dominuje například připomínka 600. výročí bitvy na Vítkově, kde husitské vojsko odrazilo křižácké tažení císaře Zikmunda Lucemburského a otevřelo tak cestu k dalšímu rozmachu husitského hnutí. V čísle také pokračuje seriál s názvem Češi pod německou okupací 1939 – 1945. Další vydání časopisu Národní Osvobození očekávejte ve druhé polovině září.

BLAHOPŘEJEME

Jubilanti ze ZO (OV) ČSBS: Gen. Mikuláše Končického Ostrava: Pavel Sikora – Jablunkov – 96 let; Třebíč: Drahoslava Jourová - 80 let; Brno-venkov: Libuše Hvězdová     99 let, Viera Hrazdírová – 91 let, Karel Spiřík - 90 let; Libuše Čalkovská – 75 let, Vojtěch Adam – 70 let, Katarína Horáková – 65 let; Pardubice: MUDr. Dagmar Kantorová – 95 let; Ústí nad Orlicí: Alena Ogrodníková – 85 let – Choceň; České Budějovice: Irena Hrbáčková – 90 let, Stanislav Vodsloň – 94 let, Ludmila Gajárková – 94 let; Chomutov: Věra Dvořáková – 91 let, Evženie Sedláčková – 65 let; Nový Jičín: Jaroslav Kotas – 75 let; Mělník: Marie Bubníková – 63    let, Miloslava Matoušková – 86 let; Olomouc: Blažena Maňaslová - 90 let, Jiří Zapletal – 86 let, 

Emilie Kubová – 86 let, Otto Inwald – 80 let, Vlasta Zajíčková – 93 let, Eva Koukalová – 86 let, Jindřiška Vlčková – 98 let; Uherské Hradiště: Věra Landlerová – 95 let, MUDr. Zdeněk Hlobil – 87 let – Veselí n/Mor.; ČSBS Louny se sídlem v Žatci: Naděžda Brůhová – 95 let – Staňkovice.

 

VZPOMÍNÁME

OV ČSBS gen. Mikuláše Končického Ostrava: Zdenka Adamovská – 88 let – ZO Brušperk, MUDr. Věroslav Dušek – 98 let – ZO Ostrava-střed; Olomouc: Oldřich Dominik – 95 let, Podivín: plk. v.v. Vlastimil Němeček – 87 let. Plukovník v. v. Miroslav Wolf – 96 let.

Irena „Inka“ Bernášková

 (*7. února 1904 –  †26. srpna 1942), novinářka, byla jako hlava odbojové skupiny odsouzena Němci jako první Češka k nejvyššímu trestu gilotinou.

Do šatů, které pak poslali nacisté příbuzným, ukryla moták s citátem řeckého historika Plutarcha: "Jak zůstane člověk svobodný? Když pohrdá smrtí!" Hlavu nesklonila až do samého konce. Když se nad ní zalesklo ostří gilotiny, pronesla: "A Československá republika přece bude!"

Dětství a mládí v USA:

Irena Bernášková, zvaná Inka, se narodila v roce 1904 v Praze jako prostřední ze tří dcer grafika a malíře Vojtěcha Preissiga. Ve svých šesti letech odjela s celou rodinou do Spojených států. Přestože zpočátku neuměla anglicky, začala se brzy projevovat jako nadprůměrná žačka. 

Otec se zapojil do prvního odboje s T. G. Masarykem a vlastenecké cítění bylo pro rodinu zcela samozřejmé.

V době Inčina dospívání patřil dům Preissigových v Bostonu k jednomu z center československého zahraničního odboje. Jejich vilu navštěvovali osobnosti jako T. G. Masaryk, Milan Rastislav Štefánik nebo Edvard Beneš. Preissig jako grafik vytvářel plakáty propagující boj Čechů a Slováků za samostatný stát. Nelze se tedy divit, že toto prostředí zásadním způsobem Inku ovlivnilo a že vstupovala do života s přesvědčením, že je nutné jít za „svojí pravdou“ za každou cenu a nečinit v tomto ohledu žádné kompromisy.

 Inka se rychle naučila anglicky, psala povídky a sama si je ilustrovala, chodila do skautu. Ve 13 letech se sama naučila řídit automobil, a prý se dokonce chtěla stát pilotkou. Už tehdy byla výjimečná svou odvahou.

Její záliby byly na dívku té doby značně svérázné. Hrála na citeru, navštěvovala skautský oddíl a obdivovala automobily do té míry, že se prý od souseda tajně ve třinácti naučila řídit.

V roce 1921 se Preissigovy dcery vracejí zpět do Československa. Rodiče přijeli až o devět let později. Mezitím se Irena zamilovala do svého bratrance Eduarda a v jednadvaceti letech se za něj tajně provdala. Rodiče s tím hluboce nesouhlasili a otec s ní dokonce odmítal mluvit. 

Další ránu utržila při rekonstrukci topení, když jí radiátor rozdrtil nohu. Na svou zálibu ve společenských tancích nebo sokolská cvičení musela zapomenout. I na stolní tenis, který s ní manžel nechtěl hrát, neboť jej porážela.

Práce v odboji:

Její manželství nebylo šťastné. Bernášková rok po svatbě potratila a pak už nemohla otěhotnět. Emancipovanou mladou ženu také neuspokojovalo být manželkou státního úředníka, který nechtěl, aby si našla vlastní zaměstnání, a ani ji nenechával řídit její oblíbený automobil. Jakožto žena musela zapomenout i na pilotní průkaz.

Hitlerův nástup k moci přinesl mimo jiné i opětovné sblížení Ireny s otcem. Oba se na Západě snažili vyvracet německou propagandu a podávali zprávy o situaci v pohraničí.

 Napsala jako "prostý občan Československa" do Manchester Guardianu článek, který do atmosféry appeasementu nezapadal, zato byl mrazivě prorocký: 

"Hitlerův cíl je znám. Potřebuje naši zemi, aby proklestil Německu cestu na východ. A urovnání tohoto konfliktu (…) nemůže mít pro Hitlera žádnou cenu. Byl by to jenom pláštík k přikrytí jeho dobyvatelských plánů k uchvácení celého světa."

Po zřízení protektorátu v březnu 1939 začíná Inka s dalšími členy rodiny spolupracovat na vydávání ilegálního protinacistického  časopisu, pro nějž Preissig vymyslel název “V boj”. V počátcích vycházel nákladem tří tisíc výtisků a podle historiků byl nejdůležitějším periodikem nekomunistického odboje.

Práce Inky Bernáškové na časopisu byla rozsáhlá. V redakci zastávala mnoho funkcí a obětovala mu veškerý čas. Pod jejím vedením vyšlo 37 čísel. 

Protože neměla k dispozici ani tiskařský stroj, rozmnožovala jednotlivé listy časopisu válečkem na těsto. Číslo 28 připravila a vydala během několika týdnů. Zatčena byla 21. září 1940.

Podílela se i na budování ilegálních cest do zahraničí.

V říjnu 1939 ale část skupiny zatklo gestapo.

Irenu Bernáškovou to jen zatvrdilo v odhodlání tisknout časopis dál. Kulhajíc, užívajíc poměrně průhledné krycí jméno Američanka, chodíc po ulici s rukama nápadně zbarvenýma tiskařskou černí, pracovala stále usilovněji. 

Vinu vzala na sebe:

K prozrazení Inky nakonec došlo v září 1940, když dosud neznámý konfident vyzradil její schůzku v pražské ulici Na Poříčí. Gestapáci mysleli, že jdou najisto. Ale ani ne čtyřicetiletá žena, kterou onoho 21. září v pražské ulici Na Poříčí obklopili a vyzvali k předložení legitimace, se vůbec nechovala jako dopadená odbojářka. V klidu předložila legitimaci se jménem Vlasta Nováková a příslušníci německé tajné policie znejistěli. Spletli jsme se?

Nakonec toho dne nerovná hra Ireny Bernáškové s nesrovnatelně silnějším protivníkem skončila. Poznali ji, zacvakly za ní zámky sídla gestapa v Petschkově paláci, pozatýkali i její rodinu. 

Celkem bylo v září 1940, v rámci takzvané spořilovské vydavatelské skupiny, zatčeno čtyřicet osob, včetně Vojtěcha Preissiga, Ireny Bernáškové a její sestry Yvony. Je zřejmé, že nesmírné hrdinství Ireny Bernáškové u soudního řízení v Berlíně zachránilo životy dalších členů spořilovské skupiny. Irena vzala ve svých výpovědích veškerou vinu na sebe a nevyzradila jediné jméno. 

V sídle gestapa v Petschkově paláci se nejdřív chtěla otrávit jedem, který měla ukrytý v oblečení, ten však nezapůsobil.

Neohroženě se Inka chovala také 31. března 1942 při lidovém soudním jednání v Berlíně, kde odmítala mluvit německy, byť němčinu ovládala velmi dobře. 

V závěrečné řeči uvedla, že doufá v porážku zla, tedy nacismu, a že věří v obnovu Československé republiky.

Bernášková byla jako hlava odbojové skupiny odsouzena berlínským Lidovým soudem jako první Češka k nejvyššímu trestu.

Svému právnímu zástupci výslovně zakázala žádat Němce o milost.

V posledním dopise své rodině pak Inka s černým humorem sobě vlastním napsala: „Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit. Jsem zasnoubená od 5.3. se smrtí. Sice nedobrovolně, ale když jsem s ní tolik koketovala při své činnosti venku, není divu, dělá-li si na mne nárok, že?“

„Drazí i Edo, tož nadešel můj čas. Nevěřili byste, že jdu klidně. Přála bych si vás hlavně přesvědčit, že mi to není těžké. Všechno moje šatstvo, knihy a věci samo sebou patří vám. Lituji jen, že vám nemohu oplatit dluh, který jste si udělali advokátem. Líbám a objímám vás všechny, každého zvlášť, a přeji mnoho zdraví a štěstí, abyste si v poválečném lepším životě vynahradili všechny strasti, které jste v této válce museli prodělat. Mnoho pus. A jdu ne jako otrok hnán do své kobky, ale jako ten, jenž zahalí se v plášť svůj a uléhá k příjemným snům. Bude pět hodin ráno…

Vaše milující Irena Z dopisu na rozloučenou, 26. srpna 1942 

Inka Bernášková před popravou: “Československá republika žije a bude žít!”

Popravena byla gilotinou 26. srpna 1942  v Ploetzensee u Berlína

Podle úředního rozhodnutí gestapa nedostala rodina zpět ani její bezhlavé tělo. Její bezhlavé tělo poté rozřezali v anatomického ústavu berlínské univerzity.

Tragické osudy stihly i další členy rodiny. Vojtěch Preissig zahynul 11. června 1944 v koncentračním táboře v Dachau. Matka Irena Preissigová byla odsouzena za přechovávání motáků a Inčin manžel Eduard Bernášek zemřel v Buchenwaldu.

uspořádal Ioannis Sideropulos

odkazy a zdroje zde: https://www.facebook.com/OVCSBSBEROUN

Kronika:

17.8. 2020 jsme si připomněli tragickou vlasteneckou oběť Josefa Moláka, který byl 18. 8. 1943 - zastřelen Gestapem při zatýkání odbojové skupiny v Berouně. Nevzdal se...

Josef Molák po rozbití II. ilegálního výboru zorganizoval na Berounsku III. ilegální ÚV KSČ, jehož sídlo bylo v Berouně. Význam tohoto orgánu pro odboj byl celonárodní v tehdejším protektorátu. Toto ilegální vedení KSČ vypracovalo směrnice, podle kterých měli komunisté vytvářet malé bojové oddíly a s nimi provádět přepady německých vojáků, ničit telefonní a energetické sítě, provádět destrukce a sabotáže na železnici. (viz. Útoky na železniční dopravu v Protektorátu Čechy a Morava).

Tato a další data byla uvedena na shromáždění občanů, které pozdravil br. Jiří Pokorný, který mj. promluvil o významu protinacistického odboje na Brdsku a na Berounsku a uvedl dále i některé údaje o obětech v okrese Beroun, které byly přivedeny na oltář osvobození naší vlasti a to přes 460 našich občanů, účastníků odbojových akcí a 82 sovětských vojáků, kteří padli v posledních hodinách 2. světové války.

Vzpomínkového setkání před pomníkem Josefa Moláka se také zúčastnili představitelé a členové místních organizací: Ov KSČM a členů: KSČM, Levicového klubu žen a Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS). Za Ov ČSBS Beroun květy položily členky výboru Věra Nováková a Hana Nováková. 

Den Slovanské vzájemnosti  ve Frýdku-Místku

V areálu restaurace GOLF ve Frýdku-Místku se dne 22.8. 2020  uskutečnil tradiční „Den Slovanské vzájemnosti“. Letošní organizaci a průběh silně poznamenalo doporučení vlády ohledně pandemie coronaviru a zejména dodržování hygienických opatření. Slované však drží pospolu a přes všechna úskalí jsme se sešli. 

Hlavními organizátory byly: Oblastní organizace  ČSBS  Beskydsko vz. Bronislava Brixová Matušková, koordinátor mezinárodního programu  a Okresní výbor KSČM ve Frýdku-Místku, hlavní partner  Moravskoslezský krajský výbor KSČM .  Na zajištění programu slavnosti se podíleli účastníci i ze sousedních státu – Slovenska a Polska: Motorkáři Beskydsko, Motorkáři Slovenska – dále také jako hlavní organizátor Cest SNP, které realizujeme následující týden. Za Polsko společnost DAKI,  Ostravský ruský dům a Česko-ruská společnost. 

Na slavnosti byla přítomna řada významných a milých hostů. Atašé generálního konzula Ruské federace v Brně Vladimír Jastřembskij, předsedkyně Ostravského ruského domu Anna Stuchlíková a předseda Česko-ruské společnosti v Ostravě Karel Šesták. Ústřední výbor ČSBS zastupoval Jaroslav Žáček a Bronislava Brixová Matušková, rovněž předsedkyně Oblastní organizace ČSBS Beskydsko. Motorkáře Slovenska Jan Zrelica a Motorkáře Beskydsko Robert Skuhra, DAKI z Polska Slavomír Osinski.

Počasí bylo nádherné, sluníčko příjemně hřálo a nálada přítomných účastníků se dala vyčíst z jejich spokojených, usměvavých tváří. Publikum za bouřlivého potlesku odměnilo a ocenilo vystoupení jednotlivých protagonistů. Bohatý kulturní program začal od 13 hodin a pokračoval non-stop a skončil po čtyři hodiny. 

 

A bylo na co se dívat a poslouchat. Živou hudbou a zpěvem rozehřála přítomné publikum Nikol Hamplová. Českou republiku dále představili Igor Jelínek na kytaru a Hana Kosková na harmoniku. Zahraniční vystupující uvedl Sergej Zubkevič z Běloruska, který se doprovázel na kytaru a hlasem operního zpěváka „zapěl“ několik populárních písní. Mladičká Alexandra Volkmerová zazpívala rusky řadu písní a přítomní pochopili, přestože jde o studentku, že se jedná o talentovanou zpěvačku. Půvabné sportovní kreace předvedly mažoretky z DDM Třinec „Rozetky“,  z Polska – DAKI, folklórní soubor, sličných hochů  Goralů, kteří nám hráli v průběhu celé akce.  

Ani se nechtělo věřit, že slavnost je u konce. Tak rychle uběhl letošní ročník. Přítomni se rozcházeli s vědomím, že slovanské národy drží pospolu. 

 

ČSBS BESKYDSKO a OV KSČM Frýdek-Místek 

Frýdek-Místek, dne 26.8.2020 

Pozvánka k uctění padlých SNP


Kontakt: Český svaz bojovníků za svobodu "BESKYDSKO"

Bronislava Brixová Matušková , předsedkyně 
Kancelář: Palackého 127,1.p., Místek
73801 Frýdek-Místek, tel. 608949999, www.bojovnicifm.estranky.cz

Útoky medií na ČSBS část první…

V poslední době se setkáváme se „zostřeným“ zájmem o náš svaz. Ne o jeho činnost, ale pro jeho systematické znevážení, vnitřní rozkol a konečně jeho eliminaci jako vlasteneckého historického odbojového hnutí. Jak se to všechno dělá, je zřejmé z následujících materiálů.

Nejdříve redaktor, se vší úctou, požádá o rozhovor a pak se napíše něco, co připomíná metody Völkischer Beobachter. Přesvědčit se o všem můžete z níže uvedených autentických textů.

Otázky red. A. Fuksy a odpovědi předsedy ÚV ČSBS  J. Vodičky

Dobrý den, pane Vodičko.
Rád bych Vás požádal o reakci na rozhodnutí oblastní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu Valašské Meziříčí, kteří se odtrhávají od ČSBS a zřizují vlastní spolek - Společnost pro uchování odbojových tradic.

1./ Co říkáte na jejich rozhodnutí?

   odp:  Pane redaktore, podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, mají občané České republiky právo zakládat jakékoliv spolky, které neodporují zákonům České republiky a být členy libovolného počtu takovýchto občanských spolků. To se týká i členů Českého svazu bojovníků za svobodu, takže na vlastním založení spolku „Společnost pro uchování odbojových tradic“ členy Českého svazu bojovníků za svobodu nevidím nic v rozporu se stanovami ČSBS, pokud zakladatele tohoto nového spolku k tomuto kroku vede snaha o skutečné zachování odbojových tradic:

    - proti Rakousko-Uhersku vedoucích ke vzniku Československé republiky v roce 1918

    - a proti německé nacistické okupaci v letech 1938 – 1945

 2./ Prosím o reakci na citaci uvedenou v tiskové zprávy valašskomeziříčské organizace ČSBS, ve které se uvádí: „Důvodů pro vznik nového spolku bylo několik. Tím hlavním je delší nespokojenost se způsobem vedení Svazu jako takového či společenskopolitická pochybení a excesy jeho představitelů, které plošně zatěžují mediální obraz i naší organizace. K tomu si přidejme ekonomické kauzy s hospodařením s dotacemi a vlastním majetkem ÚV ČSBS v Praze. Přitom si předseda Svazu Jaroslav Vodička loni a 1. místopředseda Emil Kulfánek letos během naší členské schůzi přímo ve Valašském Meziříčí vyslechli velice ostrou, ale oprávněnou kritiku a výzvu k odstoupení. Protože se z jejich strany nic pozitivního neděje, rozhodli se naši členové k samostatnému řešení,“ shrnul situaci Karel Kredba.

Odp: Karel Kredba je členem oblastní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu krátkou dobu. Spory s vedením Českého svazu bojovníků za svobodu, představovaným tehdejší předsedkyní Ústředního výboru ČSBS Andělou Dvořákovou, měli představitelé tehdejší okresní organizace ČSBS ve Valašském Meziříčí již v roce 2009. Tehdejší okresní a dnešní oblastní organizace ČSBS ve Valašském Meziříčí není nějakou samostatnou organizací, která se může s někým spojovat, nebo odtrhovat jak Karel Kredba prezentuje. Všechny oblastní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu a v České republice jich působí 72, jsou zřízeny Ústředním výborem Českého svazu bojovníků za svobodu. Včetně těch dvou, které nesou přídomek „pobočný spolek“ jako je ta organizace ve Valašském Meziříčí. Takže členové jakékoliv oblastní organizace ČSBS mohou být členy i jiných spolků, mohou jiné spolky zakládat, mohou i svobodně z jakékoliv oblastní organizace ČSBS vystoupit, to ale neznamená, že ta oblastní organizace ČSBS zanikla. Ta existuje stále, dokud ji nezruší Ústřední výbor ČSBS, neboť i kdyby z oblastní organizace ČSBS všichni vystoupili, vždy existuje možnost, že noví členové do takovéto organizace vstoupí.

Odkazem na ekonomické kauzy ÚV ČSBS v Praze chce Karel Kredba zakrýt skutečnost, že ta Společnost pro uchování odbojových tradic, kde je Karel Kredba uveden jako její předseda,  je ve spolkovém rejstříku zaregistrována již od 30. 3. 2020. Že tuto společnost založilo pět představitelů oblastní organizace ČSBS Valašské Meziříčí, p.s., mezi nimi i Ing. Martínek, kritik vedení ČSBS již od roku 2009 a že těchto pět osob si prostřednictvím stanov nového spolku přivlastnili majetek oblastní organizace ČSBS tím datem 30. 3. 2020, bez toho, že by jakkoliv Ústřední výbor ČSBS o tomto kroku informovali. Navíc se Karel Kredba dne 23. 6. 2020 zúčastnil jednání Ústředního výboru ČSBS za řádně zvoleného člena tohoto ústředního orgánu ČSBS a sám sobě o tomto kroku podepsal Plnou moc. Ani na tomto jednání Karel Kredba nepovažoval za potřebné informovat Ústřední výbor ČSBS o tom, že majetek oblastní organizace ČSBS Valašského Meziříčí, p.s., spolu se svými kumpány zcizil.

3./ Jak hodnotíte jejich krok a kde je podle Vás pravda?
  Odp:   Pane redaktore, myslím, že na tuto Vaši otázku jsem odpověděl výše.

Díky moc za odpovědi a přeji Vám pohodový den

Prosím o zaslání odpovědí do 13:00
Aleš Fuksa, deník Právo

redakce Zlín +420602152529

Mám ještě, prosím, doplňující otázky, na které Vás požádám o odpověď.

 Dodatečné odpovědi předsedy Úv ČSBS Ing. Jaroslava Vodičky na otázky Práva/Zlín 30.6. 2020

ot: Ve své reakci hovoříte o odcizení majetku ČSBS. Můžete, prosím, specifikovat, o jaký majetek a v jaké hodnotě přibližně jde a jak se k tomu na ústředí stavíte?

odp: Pane redaktore, odpovídám na informace, které mám od Vás. O tom, že nový spolek, jehož je Karel Kredba předsedou, si přivlastnil majetek, včetně majetku finančního patřící oblastní organizaci ČSBS Valašské Meziříčí, p.s. se uvádí ve stanovách nového spolku, který vznikl dne 30. 3. 2020. A protože oblastní organizace ČSBS Valašské Meziříčí, p.s. nebyla Ústředním výborem ČSBS zrušena (sama se zrušit nemůže), pak tedy muselo dojít ke zcizení majetku této oblastní organizace ČSBS ve Valašském Meziříčí. Přesnou informaci o tom o jaký majetek se jedná, bude zjišťovat nezávislá Ústřední kontrolní komise ČSBS, která podá zprávu Ústřednímu výboru ČSBS.

ot: Je podle vás toto zcizení majetku legální?

odp: Žádné zcizení majetku není legální. Pokud by bylo legální, nejednalo by se o zcizení majetku.

ot: Podali jste nebo budete podávat trestní oznámení na policii v případě tohoto odcizení majetku?

odp: V tuto chvíli musím počkat na zjištění nezávislé Ústřední kontrolní komise ČSBS. Pokud se potvrdí to, co 30. 3. 2020 pět zakladatelů nového spolku ve Valašském Meziříčí uvádí ve svých stanovách, pak ano, pak budu dokonce povinen toto trestní oznámení podat za účelem ochrany majetku oblastní organizace ČSBS Valašské Meziříčí, p.s.  

 

odpovědi odeslány Tiskovým mluvčím ČSBS

Následně redaktor Fuksa sepsal pamflet, který neměl nic společného s odpověďmi předsedy br. Vodičky¨

 

S pompézním titulem“ Valaši se odtrhli od svazu bojovníků za svobodu, k odchodu se chystají i další oblasti“. Tento pamflet byl následně přebírán ostatními jako autentická událost!

Pro srovnání obsahu textů pamflet je zde:  https://www.novinky.cz/domaci/clanek/valasi-se-odtrhli-od-svazu-bojovniku-za-svobodu-k-odchodu-se-chystaji-i-dalsi-oblasti-40330219

 

 

 

V souvislosti s tímto neseriózním jednáním a porušením novinářské etiky jsme napsali Šéfredaktoru „Práva“ Zdeňku Porybnému

Vážený pane šéfredaktore

Úvodem bych chtěl vyjádřit,  že si vážíme deníku  „Právo“ jako zdroje informací a celkově nakladatelství, které má jistou autentičnost a kulturu. Proto, když se na nás obrátil váš redaktor z Valašského Meziříčí p. Aleš Fuksa s otázkami týkajících se Českého svazu bojovníků za svobodu a naléhal s lhůtami a doplňujícími otázkami, tak jsme mu vyhověli. Jaké však bylo naše překvapení, když v článku „Valaši se odtrhli od svazu bojovníků za svobodu, k odchodu se chystají i další oblasti“ nebyly uvedeny otázky a odpovědi jak redaktora, tak i předsedy ÚV ČSBS Ing. Jaroslava Vodičky, ale přeinterpretovány do úrovně dezinformace. Krátce,  redaktor Aleš Fuksa si z jasných odpovědí  vytvořil pazl pro zavádějící text, který je dalek od skutečnosti. V jeho reportáži se dává prostor jen jedné straně a informace, které  udává redaktor Fuksa ve vztahu k politice vedení ČSBS při použití jména „Vodička“ jsou jen jeho výklady, nic z informací na otázky, které nám sám tento redaktor položil, není doslovně uvedeno.  To není, ani reportáž, kde se využívají informace z konkrétních zdrojů…ale ani interview. Je to pomlouvačný pamflet, který má legalizovat neetické a nelegální jednání 5 členů Oblastního výboru Valašské Meziříčí, kdy převedli majetek OV ČSBS V.M.  do nového spolku, který si sami založili.

Proti takovému pojetí prezentování „informací“, které poškozují náš historický spolek a pomlouvají jeho vrcholné funkcionáře a také jednání samotného redaktora A. Fuksy protestujeme.

Byli bychom rádi, aby se čtenáři „Práva“ dozvěděli,  jak se opravdu věci mají a prosíme v této věci o pomoc. Můžeme poskytnout  „Právu“ jakékoli autentické informace o činnosti našeho spolku.

Svaz bojovníků za svobodu je historickým spolkem a je s ním svázána historie mnohých osobností naší vlasti. Tuto památku všemi možnými způsoby ctíme. Je obecným zájmem, aby se pravda o tom, co naše organizace opravdu dělá, dostala k lidem.

Tiskový mluvčí ÚV  ČSBS

Ioannis Sideropulos

Odkazujeme na zajímavou iniciativu bratra Jiřího Kobzy: 
 

Klub přátel objektivní historie XIX: Československý odboj proti německé nacistické okupaci

https://www.youtube.com/watch?v=zLyHmiC0kzU

Kronika:

7. 8. 2020 Ov ČSBS Beroun uspořádala s účastí starostky města Beroun, v podmínkách pandemie, vzpomínkový pietní akt s položením květin v areálu žel. stanice Beroun u pamětní desky padlým odbojářům. Květiny umístily starostka města Berouna RNDr. Soňa Chalupová a předsedkyně Ov ČSBS Beroun Alena Mészárosová. Vzpomínky se zúčastnila také dlouholetá členka ČSBS Beroun Sylvie Wenzlová, dcera prof. Františka Urbana. V době popravy jejího otce jí byly necelé dva roky. Prof. Urban byl profesorem zeměpisu Berounské obchodní akademie a duchovním strůjcem sabotáže na železnici mezi Berounem a Srbskem. 

Historie: 8. srpna roku 1943, ve 3 h 12 minut, u železniční zastávky v Srbsku, došlo k destrukční akci s pomocí dynamitu na železniční trati mezi Berounem a Prahou. Provoz na dráze se zastavil. Krátce před explozemi tímto místem projížděl nákladní vlak naložený vojenskými vozidly wehrmachtu, ale po vedlejší koleji, kde nálož selhala, takže k vykolejení nedošlo. Tento čin měl však mj. velký symbolický význam a nacisté si to velmi dobře uvědomovali – znepokojil nejen státního tajemníka K. H. Franka, ale ohlas našel i u Hlavního úřadu říšské bezpečnosti v Berlíně. Šlo o první „horkou odbojářskou akci“ s použitím výbušnin na železnici v Čechách.

Uprostřed: sestra Alena Mészárosová, nalevo: Sylvie Wenzlová, dcera prof. Františka Urbana a napravo: starostka města Berouna RNDr. Soňa Chalupová.

"Nebude však trvat dlouho a budeme slyšet různé, všelijak formulované a v systémy vypracované omluvy, výmluvy a omývání všeho toho, čeho se Němci v této válce tak neslýchaně nelidsky dopouštěli." (Dr. Edvard Beneš, 10.6.1945, Lidice)...


podívejte se na video:
 

Projev Dr. Edvarda Beneše v Lidicích 10.6.1945


https://www.youtube.com/watch?v=TtpxzUSdAtk

Německá osobnost protinacistického odboje: Werner Seelenbinder (2. srpna 1904, Štětín — 24. října 1944, Brandenburg an der Havel) byl německý zápasník a účastník protinacistického odboje. 


Sportovní kariéra Wernera Seelenbindera:
Narodil se ve Štětíně, od pěti let žil v berlínské čtvrti Neukölln. Pracoval v továrně Elektro-Apparate-Werke Berlin-Treptow. V roce 1925 vyhrál Dělnickou olympiádu ve Frankfurtu, v roce 1928 zvítězil na Spartakiádě v Moskvě. V letech 1933 až 1941 byl šestkrát mistrem Německa v polotěžké váze. Na berlínské olympiádě skončil na čtvrtém místě. Na mistrovství Evropy v zápase získal v letech 1937 a 1938 bronzové medaile.


Politické aktivity:
V roce 1928 vstoupil do komunistické strany. V roce 1933 byl potrestán šestnácti měsíci zákazu startu za to, že odmítl při vyhlašování vítězů na závodech hajlovat. Navázal kontakty s odbojovou skupinou, kterou vedl Robert Uhrig. V únoru 1942 byl Seelenbinder zatčen za ilegální činnost a 24. října 1944 popraven guillotinou.
Odkaz:
Byla podle něj pojmenována sportovní hala Werner-Seelenbinder-Halle (zbořená 1992) a Werner-Seelenbinder-Sportpark v Berlíně. Také v olympijské vesnici v Mnichově nesla jedna ulice Seelenbinderovo jméno. Jeho portrét byl na líci medaile, kterou dostal každý mistr sportu NDR. V květnu 2008 byl uveden do Síně slávy německého sportu. 

Ioannis Sideropulos

___________________________________________

odkazy a zdroje:

Werner Seelenbinder
https://cs.wikipedia.org/wiki/Werner_Seelenbinder

Werner Seelenbinder
https://www.facebook.com/SeelenbinderKoepenick/

Größer als seine Legende
https://www.neukoellner.net/zei…/groesser-als-seine-legende/

Einer von uns
Obsah filmu Dvojí zápas
Příběh zápasníka Richarda Bertrama je inspirován skutečnými životními osudy německého olympionika Wernera Seelenbindera. Zápasník působí koncem dvacátých let v levicově orientovaném klubu. Po převzetí moci nacisty zakryje svou nyní již nezákonnou činnost vstupem do pronacistického občanského sdružení. Richardovy úspěchy na žíněnce vadí novým vládcům a tak hledají možnost, jak populárního sportovce zdiskreditovat. Při německém šampionátu při závěrečném ceremoniálu nezvedne Richard ruku k nacistickému pozdravu. To je důvod jeho perzekuce. Blíží se Olympijské hry v Berlíně 1936 a zápasnická reprezentace se pro úspěch Velkoněmecké říše neobejde bez Bertrama. Při setkání se zahraničními sportovci předává Richard informace o koncentračních táborech a genocidě židovského národa.
https://www.fdb.cz/film/dvoji-zapas-einer-von-uns/116950

Před 76 lety Němci povraždili tisíce Romů… 

Byla to druhá největší hromadná poprava československých občanů za války po usmrcení 3 792 židovských mužů, žen a dětí z tzv. českého či terezínského rodinného tábora v noci z 8. na 9. března 1944.

Rozkaz ke konečnému řešení cikánské otázky vydal H. Himmler. 

Do roku 1942 tvořili Romové (Cikáni) v různých táborech pouze deset nebo 15 procent internovaných, zlom nastal až v červnu 1942, kdy protektorátní policie přijala nařízení o potírání tzv. cikánského zlořádu. 

To zahájilo rasový postup proti Romům a romským míšencům. Do evidence se dostalo na 6 500 lidí, v srpnu 1942 byly tábory v Letech a Kunštátu změněny na cikánské tábory.

Tzv. konečné řešení cikánské otázky pak přinesl rozkaz šéfa SS Heinricha Himmlera z 16. prosince 1942 o deportaci Romů do Osvětimi, kde je většinou čekala smrt.

Z protektorátu do Osvětimi odvezly transporty celkem od března 1943 do ledna 1944 4 870 Romů, po válce se jich do vlasti vrátilo 583. Vůbec první Romové byli do Osvětimi transportováni již v roce 1941. Koncem roku 1943 vznikl v nedaleké Březince takzvaný rodinný tábor pro Romy, kam nacisté sváželi Romy ze 14 zemí.

Na okupovaných územích Sovětského svazu se Romové stali oběťmi řádění komand Einsatzgruppen, v Srbsku se na vyhlazování výrazně podílela německá armáda, v Chorvatsku zase ustašovci (zejména masakr Romů v koncentračním táboře Jasenovac).

Komplex vyhlazovacích táborů Osvětim se stal symbolem vyvraždění šesti milionů Židů během druhé světové války. Jen v Osvětimi bylo zmařeno na 1,2 milionu životů, většinou židovských. K vězňům osvětimského tábora patřilo také na 50 000 československých občanů - Židů, politických vězňů a Romů, z nichž přežilo asi 6 000.

Ioannis Sideropulos

______________________________________________

odkazy a zdroje:

Před 75 lety povraždili tisíce Romů, přeživší je uctili v Osvětimi

https://www.idnes.cz/…/osvetim-druha-svetova-valka-holokaus…

Konečné řešení cikánské otázky“ v Osvětimi

https://www.jewishmuseum.cz/…/konecne-reseni-cikanske-o…/93/

Konečné řešení Otázky cikánské vČeských zemích

Bc. Jiří Gaudin

http://www.vzdelavaci-institut.info/

Michal Schuster: Genocida Romů v českých zemích

http://www.romea.cz/…/michal-schuster-genocida-romu-v-cesky…

Vzpomínáme narození:

Kapitána in memoriam Otakara Jaroše

narozeného * 1. 8. 1912 v Lounech a který hrdinně padl 8. 3. 1943 v Sokolovu (SSSR)

V mládí byl Otakar Jaroš členem mělnického oddílu Junáka. Během 2. světové války se stal příslušníkem čs. jednotky v SSSR. Velel obraně ukrajinského Sokolova (SSSR) v březnu 1943, při které sám padl. Otakar Jaroš byl československý důstojník, účastník zahraničního odboje, který padl v bitvě u Sokolova a jako první cizinec ve druhé světové válce byl vyznamenán titulem hrdiny Sovětského svazu. 

Bitva u Sokolova: Z pohledu československých vojenských dějin jde o záležitost naprosto unikátní a nesmírně důležitou. Je to totiž první boj našich vojáků na východní frontě, kde po boku Rudé armády bojovali s výraznou německou přesilou a vynikajícím způsobem obstáli.
1. čs. samostatný polní prapor jako čerstvá, vycvičená síla byl nasazen do boje v prostoru obce Sokolova. Dostal svůj první bojový úkol - udržet postavení na linii nově budované obrany na řece Mža, zdržet postup Německých vojsk na Charkov, aby nedošlo k obklíčení sovětských vojsk v tomto prostoru.  Rota, které velel npor. Otakar Jaroš, dostala za úkol uhájit vysunuté postavení před zamrzlou řekou Mža proti útočícím jednotkám elitních tankových divizí Wehrmachtu a SS. Na podporu mu byly přiděleny k dispozici sovětské protitankové kanony a dělostřelectvo. Po odražení útoku byla jednotka stažena za řeku Mža, na které ledy začaly tát a stala se přirozenou překážkou pro tanky a těžkou techniku. To bylo 8. března 1943.

Čechoslováci splnili svůj bojový úkol, který zněl: nepustit Němce přes řeku Mžu. Boje ještě pokračovaly 9. března, kdy ještě dvě čs. roty podnikly protiútok na Sokolovo, při němž Němci utrpěli další ztráty. Dne 11. března zachytil čs. radista Kurt Markovič německou zprávu, díky které byl včas odhalen německý protiútok. Sovětské dělostřelectvo zahájilo do místa soustředění Němců palbu a útočící jednotky rozprášilo.

Otakar Jaroš: Sportovec, skaut, elektrotechnik

Budoucí první zahraniční Hrdina Sovětského svazu se narodil v Lounech do rodiny železničního topiče. Jeho otec byl záhy služebně přeložen do Mělníka a tam prožil Otakar Jaroš své mládí. Byl všestranně nadaným sportovcem, chodil do Skauta i Sokola.
Ve třicátých letech, poté, pokračoval na Vyšší elektrotechnické škole v Praze, kterou absolvoval roku 1934. Následně nastoupil vojenskou službu. Rukoval k telegrafnímu praporu ve slovenské Trnavě a za dva roky poté se stal vojákem z povolání. Za první republiky se vypracoval až na velitele čety.

Anabáze: Náchod – Polsko – Sovětský svaz

Po Mnichovské konferenci na podzim 1938 Jaroše čekalo nejen velké zklamání z rezignace vrcholných politiků na obranu země, ale také jeho propuštění z později likvidované Němci armády. V této době se krátce živil civilním povoláním – pracoval jako úředník na náchodské poště. Odtud se až na třetí pokus dostal přes hranice do Polska, kde posléze vstoupil do čs. Legionu pod velením Ludvíka Svobody, se kterým v rámci Východní skupiny československé armády v zahraničí bojoval už v Polsku.

Roku 1941 se Jaroš na přání Ludvíka Svobody stává součástí československé vojenské mise v SSSR. Spolu s dalšími byl vybrán, aby u hranic Slovenska navazoval spojení s domovem a pomáhal bývalým československým státním příslušníkům při odchodu do zahraničí. Celou akci ale přerušil německý útok na Sovětský svaz v červnu 1941.

Působení v Sovětském svazu:
Jaroš zastával funkce velitele spojovací čety, velitele důstojnické školy i subalterního důstojníka školy. V lednu 1941 byl poslán do Moskvy jako radista, v dubnu téhož roku byl dokonce začleněn do zpravodajské skupiny určené k vysazení na Slovensku.

Hrdina Sovětského svazu:

Na frontě bylo Jarošovým úkolem udržet vesnici Sokolovo před německým útokem. Během plnění tohoto rozkazu byl však 8. března 1943 zabit a spolu s ním zhruba sto dalších Čechů a Slováků. Jednalo se o první vojenské vystoupení naší jednotky na východní frontě. 

Ještě během bojů bylo Otakaru Jarošovi uděleno vyznamenání Zlatá hvězda Hrdiny Sovětského svazu. Toto nejvyšší sovětské vyznamenání obdržel jako vůbec první zahraniční voják, při strmém vzestupu tragické bojové slávy – kdy v březnu 1943 se stal velitelem obrany Sokolova a v boji dne 8. března v hodnosti nadporučíka hrdinsky padl. 

Vyznamenání:

Československý válečný kříž 1939: Československý válečný kříž 1939, udělen 13.3.1943 in memoriam
Leninův řád Leninův řád, udělen 17.4.1943
Hrdina Sovětského svazu:
Hrdina Sovětského svazu, udělen 17.4.1943 in memoriam
Československá medaile za zásluhy: Československá medaile za zásluhy, I. stupeň, udělen 1944 in memoriam
Sokolovská pamětní medaile: Sokolovská pamětní medaile[6], udělena 8.3.1948 in memoriam
Řád Bílého lva za vítězství:
Československý vojenský řád Bílého lva „Za vítězství“, hvězda I.stupně, udělen v roce 1948

Otakar Jaroš byl in memoriam vyznamenán jako první cizinec ve druhé světové válce i Zlatou hvězdou hrdiny Sovětského svazu. Ta se udělovala společně se sovětským Leninovým řádem, jehož se stal Jaroš také držitelem a to mj. bylo i výrazným úspěchem československého boje proti nacismu. 

Dle uvedených materiálů zpracoval Ioannis Sideropulos
______________________________

zdroje: 

Otakar Jaroš
https://cs.wikipedia.org/wiki/Otakar_Jaro%C5%A1
Sokolovo – první bojový křest
http://www.bojovali-za-ceskoslovensko.cz/cs/vystava/42-12

VOJENSKÁ AKADEMIE HRANICE
Otakar JAROŠ (1912 - 1943)
https://vojenskaakademiehranice.ic.cz/jaros.html

Jaroš Otakar
https://www.hrdinovevalky.cz/person/jaros-otakar/

Právě vyšlo nové vydání Národního osvobození

Připomínáme si v něm osud Českého Malína a Ležáků, dvou obcí vyhlazených německými nacisty v letech 1943 a 1942. Další články jsou věnovány například výročí bitvy u Zborova, nejvýznamnějšího vojenského vítězství Čechoslováků v první světové válce; odbojové činnosti v Braneckých železárnách ke konci druhé světové války, nebo jedné z opomíjených kapitol boje za svobodu, sokolskému odboji v době Protektorátu. Zajímavou informaci přináší článek o nalezení návštěvní knihy říšského protektora von Neuratha; cenný dokument poskytuje faktickou výpověď o chování příslušníků některých šlechtických rodů za Protektorátu a mohl by ovlivnit rozhodování soudů v restitučních kauzách z té doby. K dodnes nevyjasněným otázkám se řadí působení sovětských pilotek přezdívaných „noční čarodějnice“ na Ostravsku v posledních týdnech druhé světové války; na téma, jež u nás dosud nezaznělo, nás upozornil náš čtenář.

Odpovědi Tiskového mluvčího ČSBS na otázky zpravodaje ČTK Karla Čapka. 

Jaká je konkrétní reakce vedení svazu na krok paní Bobošíkové a dalších členů lidické organizace:
Co říkáte na jejich rozhodnutí, kterým pozastavili své členství ve svazu? Měli důvod k takovému kroku? Bude svaz přijímat nějaká opatření, aby své rozhodnutí zvrátili a vrátili se zpět do ČSBS? A jaký bude další osud lidické organizace ČSBS?

Odpověď:

1. Institut pozastavení členství v ČSBS je trestem proti těm členům, kteří porušují stanovy nebo usnesení volených orgánů ČSBS jako je Oblastní výbor, Výkonný výbor a Ústřední výbor a nemůže ho vyhlásit sám člen svazu.

 

2. Na obecnou otázku, nebo výtku o hospodaření ve svazu se těžko může ve stručnosti odpovědět. Zájemci o odpověď by měli nastolit otázku konkrétně, tím spíše, že kontrola Ministerstva financí porušení rozpočtové kázně v hospodaření ČSBS neshledala.

 

3. Oblastní výbor ČSBS se sám zrušit nemůže, protože byl zřízen rozhodnutím Ústředního výboru ČSBS a ten rušit lidickou organizaci ČSBS nehodlá.

 

Tiskový mluvčí

Ioannis Sideropulos

Vzpomínka na Český Malín na Volyni 

Kárné akce německých nacistů na okupované sovětské Ukrajině 

Pietního položení květin u památníku malínských obětí 4. a 5.7. 2020 se zúčastnila delegace ÚV ČSBS vedená jejím předsedou br. Jaroslavem Vodičkou, zástupci Sdružení Čechů z Volyně a pamětníci druhé světové války.   Pietního aktu se také zúčastnili:  za Velitelství 4. brigády rychlého nasazení velitel, plukovník gšt. Josef Trojánek. starostka města Žatce senátorka Zdeňka Hamousová, hejtman Ústeckého kraje Oldřich Bubeníček, zástupce ředitele Vojenského historického ústavu Praha plukovník Martin Mlčoch a ředitel Památníku Lidice plukovník gšt. v zál. Eduard Stehlík. 

Z projevu předsedy ÚV ČSBS Ing. Jaroslava Vodičky uvádíme:

Scházíme se dnes, abychom uctili oběti skutečné genocidy,  jednoho z nejstrašnějších zločinů, který  spáchali němečtí nacisté v Českém Malíně  13. července roku 1943. Je to smutná kapitola české historie, kde je tento tragický příběh popsán jako den plný hrůzy a bestiálního vraždění nevinných lidí. Němečtí vojáci  zde upálili, postříleli a utloukli 374 malínských Čechů - starce, muže i ženy s dětmi.

Připomínáme si tyto válečné zločiny v Českém Malíně na dnešní Ukrajině, od kterých letos uplynulo  sedmdesátsedm let, ale rány jsou stále živé!
Dnes vzpomínáme a ctíme naše rodiny, české vlastence z Českého Malína!
Od této zkázy se zachránilo pouze několik osob, které nebyly přítomny v době zrůdných represí v obci, nebo to byli ti lidé, kteří byli nuceni  hnát uloupený dobytek a vézt Němci nakradený majetek. Vesnice hořela týden, nalezené pozůstatky lidí byly pochovány ve společném hrobě na hřbitově v Českém Malíně. Z místních bylo zavražděno 104 mužů, 161 žen a 105 dětí do 14 let, dále 26 Poláků a 4 Češi, kteří v obci pobývali. Popelem lehlo 68 domů a 223 stodol. Cynickou  záminkou pro tato zvěrstva Němců, bylo tvrzení, že byli napadeni oddílem banderovců! Řádění nacistů však nebylo konce…Na podzim téhož roku byla Němci vyvražděna další česká obec Sergijevka-Michna. Po všech útrapách a represích se však Češi nezlomili a postavili se Němcům na odpor. Proto zde mluvím o eposu. V březnu 1944 byla do střediska volyňských Čechů, do Rovna, přemístěna 1. československá samostatná brigáda, která prováděla nábor mezi českými krajany. Do osvobozeneckého čs. vojska se přihlásilo kolem 12 tisíc volyňských Čechů, včetně šesti stovek žen. Díky tomu se z brigády stal První československý armádní sbor, který prošel bojovou cestu až do Prahy. Celkem se jednalo o zhruba 40 tisíc osob. Většina z nich byla usídlena na území, kterému potřebovalo dát osvobozené Československo nový život.I v dnešní době je potřeba vzpomenout  na české vlastence z Českého Malína a na Volyňské Čechy, na jejich pomoc při osvobození naší vlasti z německé okupace.  To je dnes do jisté míry nedoceněný  vlastenecký přínos Volyňských Čechů. Proto si všichni naši krajané  zaslouží věčnou úctu a paměť… Nacismus a banderismus, bohužel, nejsou pojmy které zůstaly jen v knihách. Jsme dnes svědky, jak tato Hydra znovu ožívá! Proto je třeba si tyto tragické události připomínat, brát si z nich poučení a zabránit tomu, aby se takové zločiny opakovaly.


Český svaz bojovníků za svobodu, se snaží přes všechny překážky, které se mu uměle kladou, udržovat živou paměť na vlastenecký boj proti nacismu, na hrdinství a oběti, které přispěly k osvobození naší vlasti – Československé republiky!  Čest památce hrdinům a obětem nacismu!

Zároveň s proběhla pietní událost s účastí a projevem předsedy Jaroslava Vodičky i v Novém Malíně, za účasti místní samosprávy, Volyňských Čechů a členů ČSBS.

reportáž: Ioannis Sideropulos

foto: Jan Bíma

ČSBS ctí Milana Rastislava Štefánika

V letošním roce si připomínáme 140 výročí narození jednoho ze zakladatelů samostatného    československého státu Milana Rastislava Štefánika. Každoročně si tohoto politika i vojáka připomínáme nejméně dvakráte v roce a to  začátkem května, kdy se stalo letecké neštěstí v roce 1919, při němž M. R. Štefánik zahynul a v červenci v den jeho narození.

 Letos v květnu se u pomníku před hvězdárnou na Petříně střídali zástupci jednotlivých státních institucí a spolků, aby položili květiny a zároveň dodrželi opatření proti covidu, tak jsme učinili i my zástupci ČSBS. 

V současné době, kdy připadá 140.let narození M.R. Štefánika ( 21.7.1880) se  sešli zástupce senátu MO  a AČR spolu se spolky  ,které pietní vzpomínku organizovali Společnost M.R. Štefánika,  ČSOL, a další spolky.

V hlavním projevu senátor a bývalý rektor Karlovy univerzity Václav Hampl řekl, že M.R. Štefánik byl nejen československý politik ale i generál francouzské armády astronom a významný metrolog. Připomněl i to, že je hrdý na to že byl absolventem Karlovy univerzity v Praze obor astronomie a metrologie, které později rozvíjel zejména ve Francii. Cílem dalšího Štefánikova působení se stala Paříž  Štefánikovi se podařilo dostat  na hvězdárnu v Meudonu k profesoru  Janssenovi  a ten rozpoznal jeho talent. Jako host v Meudonské hvězdárně podnikl Štefánik různé výpravy (např. 20. června 1905 podnikl výstup do observatoře na vrcholu Mont Blanku a 30. srpna pozoroval ve španělské Alcosebře úplné zatmění Slunce).

V letech 19141918 organizoval československé legie v SrbskuRumunskuRuskuItálii. Byl členem Národní rady v Paříži a v letech 1918–1919 československým ministrem vojenství.  Je spolu s Tomášem Garriguem Masarykem a Edvardem Benešem považován za zakladatele Československa. Zahynul při letecké nehodě při návratu do vlasti

Osobnost Milana Rastislava Štefánika není osobností toliko historickou, ale pro nadčasovost jeho díla by měla sloužit jako ne dosud zcela doceněný inspirující vzor pro současný krizový management, což připomněl ve svém vystoupení zástupce GŠ AČR gen. Střecha.

Závěrečné vystoupení měl předseda Společnosti M.R. Štefánika. který potvrdil slova předřečníků o úloze M.R. Štefánika pro současnost Po hymnách Slovenské a české se účastníci pietního aktu vyfotografovali u pomníku. ČSBS zastupoval předseda Sdružení zahraničních vojáků druhé světové války, člen UV ČSBS br. plk.v.v. PhDr. Bohuslav Holub.

rep. B.H.

140. výročí narozeni generála Milana Rastislava Štefánika

v Košariscích - Slovensko

Dne 21.7. 2020 se delegace vedená předsedou ÚV ČSBS Ing. Jaroslavem Vodičkou a delegace Slovenského zväzu protifašistických bojovníkov (SZPB) vedenou jeho předsedou  Ing. Pavlem Sečkárem a tajemníkem PhDr. Viliamem Longauerem byly společně přítomny na oslavách 140. výročí narozeni generála Milana Rastislava Štefánika v Košariscích a položily společně květiny u jeho rodného domu.

Milan Rastislav Štefánik (21. července 1880 Košariská – 4. května 1919 Ivanka pri Dunaji) byl československý politik, generál francouzské armády a astronom. V letech 1914–1918 organizoval československé legie v Srbsku, Rumunsku, Rusku, Itálii. Byl členem Národní rady v Paříži a v letech 1918–1919 československým ministrem vojenství. Je spolu s Tomášem Garriguem Masarykem a Edvardem Benešem považován za zakladatele Československa. Zahynul při letecké nehodě při návratu do vlasti. V roce 2019 obsadil první místo v anketě „Najväčší Slovák“ o největší osobnost slovenských dějin.

Prezidentka SR Čaputová při příležitosti roku M. R. Štefánika vyzdvihla nutnost připomínat tuto velmi důležitou historickou osobnost. „Človeka, ktorý byl nejen velmi vzdělaný, ale aj veľmi húževnatý a pomohol pri vzniku Československa,“  konstatovala prezidentka.

Předseda vlády SR Igor Matovič (OĽaNO) uvedl ve svém projevu. (Štefánikovi)  „Nikdy mu neprestalo srdce biť pre Slovensko a svoje kontakty, vedomosti a um využil na to, aby našim predkom na Slovensku pomohol vytvoriť krajinu, v ktorej budú môcť ako národ žiť.“ 

Tiskový mluvčí ČSBS

Ioannis Sideropulos

foto: Jan Bíma