Blahopřejeme
Jubilanti ze ZO (OV) ČSBS: Gen. Mikuláše Končického Ostrava: Ing. Jaromír Chalupa – 65 let – Ostrava-střed; Ladislav Brzezański – 80 let – Havířov, Jiří Fiedor – 92 let – Jablunkov, Alois Jochymek – 95 let – Jablunkov, MUDr. Věroslav Dušek – 98 let – Ostrava-střed; Třebíč: Marta Kratochvílová – 81 let – Valeč, Božena Kafková – 91 let – Smrk, Mgr. Anna Sládková – 87 let – Třebíč; Pardubice: Hana Gabrišová – 91 let, Rudolf Gandalovič – 80 let, Věra Slaninová – 75 let, Libor Šušlík – 92 let; Ústí nad Orlicí: Jolana Brečková – 90 let – Choceň, Božena Ivanová – 93 let – Česká Třebová; České Budějovice: Miroslava Paláková – 75 let, Anna Rafajová – 91 let; Most: Marie Slámová – 80 let, Josef Täubl – 75 let, Jana Telepaničová – 80 let; Chomutov: Emilie Streláková – 97 let, Jiří Zenáhlík – 99 let, Jevgenia Kovbasyuk – 80 let; Praha 5: JUDr. Ján Gronský, válečný veterán – 92 let; Mělník: Jana Vondráková – 85 let; Olomouc: Jaroslava Hemerková – 84 let, Jarmila Králová – 86 let; Uherské Hradiště: Anděla Vrtělová – 81 let, Jarmila Pešová – 82 let – Uherský Brod, František Kubina – 97 let – Staré Město; Jablonec: Jiřina Kaprasová – 75 let, Božena Tomešová – 85 let.
Protest
V předvečer 75. výročí konce druhé světové války a osvobození naší vlasti spojeneckými armádami protiněmecké koalice, z nichž největší počet obětí měla Rudá armáda, přistoupil starosta MČ Prahy 6 Ondřej Kolář v pátek 3. dubna 2020 k realizaci loňského usnesení zastupitelstva této městské části a nechal odstranit sochu maršála Ivana Stěpanoviče Koněva z náměstí Interbrigády v Praze 6. Starosta tak učinil v době nouzového stavu, kdy občané mají zakázáno jakékoliv shromažďování a nemohou na veřejnosti vyjádřit svůj protest.
V těchto nelehkých dnech, kdy je pozornost našeho národa, ale i celého světa upřena na řešení virové epidemie, doprovodil pan Kolář svůj bezprecedentní krok zlehčujícím a cynickým prohlášením: „Neměl roušku. Pravidla platí pro všechny stejně...“
Český svaz bojovníků za svobodu, který sdružuje bojovníky proti německému nacismu a pozůstalé po obětech německé nacistické perzekuce, vyjadřuje co nejdůraznější protest proti postupu starosty MČ Prahy 6. Jsme mimo jiné přesvědčeni, že jednání pana Koláře nese znaky neonacismu. Nejenže je výrazem pohrdání oběťmi bojů proti německým okupantům. Je především výsměchem demokracii a občanům této země, a zároveň zneužitím současné krize, jejíž překonání vyžaduje jednotu celé společnosti. Lidská a politická malost tohoto činu je v této situaci zvláště zřetelná.
Výkonný výbor
Ústředního výboru ČSBS
3. dubna 2020
Informace o pietních akcích ČSBS
Vzhledem k současnému nouzovému stavu a nejistotě přetrvávající navzdory jeho postupnému uvolňování předsednictvo ÚV ČSBS rozhodlo, že oficiální pietní a vzpomínkové akce ČSBS, plánované na květen 2020 v Praze, se konat nebudou. Ani armáda, rovněž z rozhodnutí Ministerstva obrany a Generálního štábu AČR, nebude žádné takové akce zabezpečovat. Vedení ČSBS ponechává na zvážení jednotlivých organizací, zda a jak se rozhodnou uctít památku padlých a obětí II. sv. války ve své oblasti. Položit věnec či kytici k památníku, na pietní místo nebo hřbitov, je jistě možné a vhodné i za současných mimořádných okolností.
Proč jsem členem ČSBS
V únorovém čísle Národního Osvobození se pan Miroslav Opálka z OV ČSBS Opava ve svém článku zmiňuje o těžkých bojích, které sovětská vojska a 1. čs. samostatná brigáda vedly od 10. března do 5. května 1945 v rámci ostravsko-opavské operace. Připomíná, že na památku těchto těžkých bojů, při nichž padlo 24 000 rudoarmějců, byl orgány kraje za účasti maršála Jeremenka v roce 1970 odhalen památník.
Jsem rodákem z obce Velká Polom, kde koncem dubna 1945 německá vojska usilovala o zastavení Rudé armády, která se za cenu obrovských obětí blížila k Ostravě. V důsledku bojů tehdy přišlo o život také 14 občanů Velké Polomi a čtyři navrátilci z koncentračních táborů. Mezi nimi byl i bratr mého otce Ing. Dr. Leopold Drozdek, jehož jméno je uvedeno na pamětní desce umístěné v budově rektorátu Vysoké školy zemědělské v Brně. Rektor této vysoké školy Josef Prokš předal mému otci a strýci dne 26. října 1946 diplom, ve kterém je zdůrazněno, že se za německé poroby zasloužil o vlast a národ.
Jsem hrdý na to, že obyvatelé mé rodné obce každoročně ve výroční den osvobození dokáží uctít památku padlých, umučených a popravených. Připomínají si též památku 168 padlých sovětských a československých vojáků, z nichž většina je pohřbena na vojenském hřbitově v Hlučíně.
Na okraji vesnice se nachází pomník obětem druhé světové války. Naproti škole je malý pomníček s pamětní deskou a nápisem „Já odcházím, matko, bych splnil úkol muže…“, Georgii Semjonoviči Krasnovu (25. 4. 1923 – 27. 4.1945).
Snahy mnohých funkcionářů pravicově orientovaných politických stran a některých novinářů, kteří mají snahu přepisovat naše dějiny, mě přiměly k rozhodnutí stát se členem ČSBS a proti jejich snahám aktivně vystupovat. Budu nyní ještě více kritizovat veřejné činitele, kteří se nestydí překrucovat fakta a zejména mládeži sdělovat nepravdy a lži o naší historii.
Jaroslav Drozdek,
člen ČSBS
Elbe Day - Setkání na Labi - Встреча на Эльбе
čest patří společnému vítězství Spojenců nad nacismem
Setkání Rudé a Americké armády v německém městě Torgau 25.4. 1945, tehdy se Spojenci s úsměvem objali. Na východní straně se přiblížil k Elbě první ukrajinský front, vedený Ivanem Koněvem, zatímco ze západu, 1. Americká armáda vedená gen. Hodgesem
O týden později Rudá armáda, vedená generálem Georgiem Žukovem, dobyla Berlín.
Dne 25.4. 1945 se spojenecké jednotky a to: 1. Ukrajinského frontu se vřele setkaly s jednotkami 1. Americké armády. "Setkání zástupců obou armád proběhlo na východním břehu Labe, nedaleko města Torgau"
Společné prohlášení prezidenta Ruské federace Vladimíra Putina a prezidenta Spojených států amerických Donalda Trumpa, při příležitosti 75. výročí setkání na Labi
„25. dubna 2020 si připomínáme 75. výročí historického setkání sovětských a amerických vojáků, kteří si potřásli rukama na poškozeném mostě přes řeku Labe. Tato událost byla předzvěstí rozhodující porážky nacistického režimu, “.
"Tento společný zápas vyžadoval obrovské oběti milionů vojáků, námořníků a civilistů v mnoha válečných operacích." Uznáváme také příspěvek milionů mužů a žen na pracovní frontě. Dělníci a domácí fronta sehráli klíčovou roli při poskytování spojeneckým silám prostředků nezbytným pro vítězství, “uvádí se v prohlášení.
„Duch Elby“ je příkladem toho, jak mohou Rusko a Spojené státy dát stranou rozpory, budovat důvěru a spolupracovat na společném cíli, uvedli vůdci těchto zemí.
"Bojem proti nejzávažnějším výzvám dnešního 21. století vzdáváme hold statečnosti a odvaze všech, kteří spolu bojovali, aby porazili fašismus." Jejich hrdinský čin nikdy nebude zapomenut, “říká dokument.
Text: Ioannis Sideropulos
Američan Byron Shiver a voják Rudé armády Ivan Numladze. Shiver z G-roty 273. pěšího pluku byl členem hlídky (pod velením poručíka Alfreda Bucka Kotzebue), který se setkal se sovětskými vojáky a důstojníky na Labi.
Setkání Rudé a Americké armády na polozničeném mostu v německém městě Torgau 25.4. 1945
Sovětské tanky americké výroby M4 Sherman v Křenové ulici v Brně v dubnu 1945 (foto z wiki: Bratislavsko-brněnská operace)
Na snímku je zachyceno první sovětské obrněné vozidlo (samohybné dělo SU-85, příp. SU-100) v brněnských ulicích. VHU
Osvobození Brna Rudou armádou 26. dubna 1945
V jarních měsících roku 1945 naplánovalo sovětské velení bratislavsko-brněnskou operaci. Její realizací byla pověřena vojska 2. ukrajinského frontu maršála Rodiona Jakovleviče Malinovského za spoluúčasti jednotek Rumunské královské armády. Na počátku dubna 1945 sovětští vojáci překročili řeku Moravu a začali postupovat na Brno. První útok, zahájený 15. dubna, se německým obráncům podařilo na krátkou dobu ještě zastavit. Ovšem jen na několik dní. 26. dubna 1945 byla jihomoravská metropole z větší části osvobozena. Brno bylo nakonec na konci dubna 1945 osvobozeno Rudou armádou a rumunskými oddíly, ale boje v okolí Brna neskončily. připravil i.s.
_________________________________________
odkazy a zdroje:
Bratislavsko-brněnská operace
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bratislavsko-brn%C4%9Bnsk%C3%A1_operace
Osvobození Brna Rudou armádou 26. dubna 1945
http://www.vhu.cz/exhibit/osvobozeni-brna-rudou-armadou-26-dubna-1945/
osvobození Brna
https://www.radio.cz/cz/rubrika/ocem/60-let-osvobozeni-brna
video
Rudá armáda v boji o Brno
https://www.youtube.com/watch?v=3gUGvcYieHU
ČSBS Beskydsko
CESTY SLOBODY – Slovenské Národní Povstání 26. - 31.8. 2020
Letos se účastnilo ČSBS Beskydsko jako spoluorganizátor prvních dnů "Cest slobody", kde hlavním organizátorem je občanské sdružení „Motorkáři Slovenska“. Slovenští přátelé připravili celou cestu vítězství od Makova po Michalovce, ČSBS Beskydsko spolupracovalo při organizaci pietního aktu u Památníku 1. Československé brigády Jana Žižky, Bumbálka u Valašského šenku. Naše skupina Motorkáři Beskydsko pak dále pokračovala v cestě po památných místech s kamarády ze Slovenska.
Motorkáři Slovenska dále připravili trasu u památníků, věnovaným padlým hrdinům nejen při SNP, ale i bojovníkům a partyzánům ostatních národností, či neznámým vojínům. A to konkrétně:
27.8. Žilina – Bórik, Kunerad, Lietavská Lůčka, Javorina Strňavy
28.8. Strečno, Vrútky, Martin, Turčianské Teplice, Sklabiňa, Vyšný Kubín, Bánská Bystrica
29.8. B.Bystrica, Šumiac, Spišské Bystré, Vikartovce, Lipt. Teplička
30.8. Malý Šariš, Košice, Dargov, Bačkov, Skároš
31.8. Michalovce – vojenský hřbitov
PAMATUJTE !!!
Vzpomeňte si po staletích a po letech, pamatujte na ty, kteří už nikdy nepřijdou !
PAMATUJTE !!!
Řekněte o nich svým dětem, ať nezapomenou, řekněte svým dětem, aby také nezapomněli.
NEZAPOMÍNÁME !!!
Obl. org. ČSBS BESKYDSKO a Motorkáři Beskydsko
Hlavní organizátor MOTORKÁŘI SLOVENSKA
fotoreportáž: Bronislava Brixová Matušková, ČSBS Beskydsko , předsedkyně
Pietní vzpomínka na bojovníky Slovenského národního povstání
Dnes 24. 8. 2020 Český svaz bojovníků za svobodu, Sdružení Čs. zahraničních letců – Východ, Sdružení zahraničních vojáků II. světové války, ve spolupráci s MO ČR a GŠ AČR uspořádali dnes v dopoledních hodinách dvě vzpomínkové akce věnované SNP a to: pietní akt s položením věnců k uctění čs. letců padlých ve Slovenském národním povstání na Náměstí Svobody, v Praze 6, u pomníku Čs. letců padlých na bojištích II. světové války. Posléze účastníci akce se přesunuli na Vítězné náměstí k pomníku Československých zahraničních vojáků padlých na bojištích II. světové války, k uctění padlých v Slovenském národním povstání.
Těchto dvou akcí se mj. zúčastnili zástupci: Kanceláře prezidenta České republiky, Parlamentu ČR, Ministerstva obrany ČR, Generálního štábu AČR, Velvyslanec Slovenské republiky v ČR j.e. pan Peter Weiss a představitelé velvyslanectví Polské republiky v ČR a Ruské federace. Akcí se rovněž zúčastnili představitelé a delegace: ČSBS, Sdružení zahraničních letců – Východ, Sdružení zahraničních vojáků II. světové války, Československé obce legionářské, Občanské sdružení Společnost generála M. R. Štefánika a další.
Ve svém projevu velvyslanec SR v ČR Peter Weiss podtrhl význam SNP jako odbojové akce proti nacismu, která mj. stmelovala protihitlerovskou koalici a uvedl fakt, že se ho zúčastnili příslušníci až 31 národů. Rovněž zdůraznil, že nová Slovenská republika se k této tradici hlásí.
-
Ioannis Sideropulos, Tiskový mluvčí ČSBS
ELCE PELCE DO PEKELCE
Na kratičké Redakční sdělení uveřejněné v minulém čísle Národního osvobození, v němž jsme čtenáře informovali o snahách diskreditovat vedení ČSBS a náš časopis, reagovala tzv. Platforma „Vraťme vážnost ČSSB“ na svých internetových stránkách elaborátem nazvaným Stanovisko Platformy „Vraťme vážnost ČSBS“ k tzv. redakčnímu sdělení Jiřího Csermelyiho – o téměř tisíci slovech. Zdá se tedy, že jsme zasáhli citlivou strunu.
Z onoho tisíce slov se celkem jedenadvacetkrát (!) opakuje jméno šéfredaktora a třináctkrát různé tvary slova lež, což svědčí o dosti úporné snaze prosadit zamýšlenou manipulaci.
Pod sdělením je podepsán jeho „výstavce“ PhDr. Vladimír Pelc. Ten se ovšem vytrvale ukrývá za „kolektivním autorstvím“ – tedy si máme myslet, že text podepsali i ostatní signatáři tzv. Platformy: RNDr. Milan Vichta, Zdeněk Říha, Ing. Milan Fryčka (Brno-venkov), Mgr. Václav Vaněk (Břeclav), Luboš Groh (Hradec Králové), Pavel Horešovský (Lidice), Ing. Jaroslav Bukovský (Plzeň), PaedDr. Jitka Gruntová (Svitavy), Danuta Šulcová (Trutnov), Mojmír Pečinka (Boskovice), Dagmar Jedličková (Jihlava), PhDr. Vít Příkaský (Brno-jih), Petr Hlubinka (Brno-venkov) a Mária Hlubinková (Brno-venkov).
Tak tomu ale není. Na přímý dotaz, který jsme jednotlivým signatářům osobně zaslali, reagoval RNDr. Milan Vichta, který se od autorství lživých útoků písemně distancoval. A pan Zdeněk Říha, další z původních signatářů, do redakce Národního Osvobození rovněž s omluvou zaslal písemné odmítnutí autorství, doprovázené informací, že opustil Platformu a ukončil své členství v ČSBS. Své nesouhlasné stanovisko do redakce zaslali i někteří další z uvedených signatářů, avšak s tím, že si nepřejí být jmenováni.
To do jisté míry vysvětluje hysterii, s jakou se „výstavce“ PhDr. Vladimír Pelc sklání nad klávesnicí svého počítače.
Jiří Csermelyi,
šéfredaktor NO
Stanovisko Společnosti Ludvíka Svobody
k hanobení hrdiny Československa
a k úmyslnému zneužití české veřejnoprávní televize
Neomalená slova moderátora České televize, vyřčená v hlavním zpravodajském pořadu v nejsledovanějším vysílacím čase a nemající nic společného s probíhajícím rozhovorem s ministrem české vlády, rozvířila nenávistnou kampaň přepisovačů dějin vůči jedné z největších československých osobností dvacátého století.
Zaměstnanec státní České televize J. Železný (s vědomím vedení této organizace) úmyslně znevážil v přímém přenosu osobnost národního hrdiny generála a prezidenta Ludvíka Svobody a skrze jeho osobu i všechny veterány bojující proti nacismu v období druhé světové války a jejich blízké.
Zásluhy Ludvíka Svobody jsou objektivně vykresleny v mnoha knihách, publikacích a studiích, které jsou historikům, politologům, ale i celé občanské veřejnosti dostatečně známy.
Jmenovaný moderátor ČT pod rouškou „nenápadné“ poznámky o názvu ulice chtěl veřejně vyprovokovat lynčování jedné z mála osobností předlistopadové doby, kterých si národy bývalého Československa dodnes váží a dosud nedopustily jejich hanobení. Následné smyšlené ahistorické konstrukce moderátora na odsuzující reakci veřejnosti to jen potvrdily.
Jméno Ludvíka Svobody, jeho spolubojovníků i názvy samotných bojů československého vojenského sboru za druhé světové války nesou dodnes mnohá místa, ulice, náměstí, školy, nemocnice, parky po celé České i Slovenské republice.
Nábřeží Ludvíka Svobody v Praze se původně jmenovalo Petrské nábřeží (nedaleko se nachází Petrská věž a Petrské náměstí); později neslo jméno Nábřeží Kyjevské brigády (podle 1. čs. samostatné brigády v Sovětském svazu, které L. Svoboda velel a která osvobozovala Kyjev). Po smrti prezidenta Svobody bylo nábřeží z úcty k jeho celoživotnímu dílu přejmenováno na nábřeží Ludvíka Svobody. Nábřeží Ludvíka Svobody je součástí několika ulic, které v této části Prahy nesou jména hrdinů druhé světové války – nábřeží Kapitána Jaroše je naproti na druhé straně Vltavy, dále ulice Dukelských hrdinů, Pplk. Sochora a další. Záměr pojmenování nábřežní ulice je tedy jasný a v tomto kontextu je třeba jeho pojmenování i vnímat.
Společnost Ludvíka Svobody nebude na nepovedenou a nevhodnou řečnickou otázku J. Železného dále reagovat. Vyprovokovaná diskuse sama prokáže neprofesionalitu a nevzdělanost zaměstnance ČT, který denně promlouvá k občanům této země bez jejich mandátu. Komise pro rozhlasové a televizní vysílání jistě na tuto nehoráznost bude objektivně reagovat. Odhalí politický úmysl znestabilnit společenskou atmosféru u nás a nadále rozeštvávat občanskou veřejnost v cizím zájmu.
Ohradit se ale musíme proti moderátorově nařčení prezidenta Ludvíka Svobody ze zrady a kolaborace. (Pojem „kolaborace“ má v češtině negativní konotaci a značí spolupráci ve prospěch druhé strany a v neprospěch vlastní strany. Slovo vlastně popisuje zradu.)
Obviňování Ludvíka Svobody z kolaborace s NKVD (Народный комиссариат внутренних дел) je zcela smyšlené. (NKVD byl centrální státní orgán Sovětského svazu zabývající se vnitřní bezpečností, požární ochranou, střežením hranic a evidencí obyvatel, spravující věznice a pracovní tábory, zabývající se rozvědkou a kontrarozvědkou. Mimo jiné z pochopitelných důvodů prověřovala nové dobrovolníky do všech armád bojujících na straně Sovětského svazu.)
Generál Svoboda s NKVD jednal, ale nikdy nekolaboroval. Spolupracoval v oblastech, kde to bylo v zájmu Československa a z nutnosti daných válkou. Tak například dojednával odeslání našich vojáků do Francie a na Střední východ.
Všechny politické domluvy a vojenská ujednání, která Ludvík Svoboda vedl, byly vždy dodatečně schváleny londýnskou Benešovou vládou. Po ustavení 1. československého praporu pokračoval v jednáních s komisariátem vnitřních věcí Heliodor Pika.
Představitelé zahraničních armád bojujících na straně Sovětského svazu si nemohli vybírat, s kým budou jednat. Je zásluhou právě Ludvíka Svobody a Heliodora Piky, že se mnoho československých občanů dostalo z pracovních táborů a mohli bojovat proti fašismu při osvobozování i naší vlasti. (Uvedené skutečnosti objasňují jak samotné vzpomínky Ludvíka Svobody, tak i mnohé odborné práce uznávaných historiků našich i ruských.)
Stejně nesmyslné je moderátorovo obviňování Ludvíka Svobody z vlastizrady v roce 1948 a v letech 1968/1969.
Historická fakta z období po druhé světové válce jasně dokládají, že generál Ludvík Svoboda dodržoval všechny poválečné zákony, Košický vládní program Národní fronty, vládní usnesení i doporučení prezidenta Beneše. V roce 1948 odmítl krizi vyprovokovanou částí vlády a ve shodě s prezidentem Benešem se spolu s ministrem zahraničí Janem Masarykem postavil za vládu Národní fronty. Jako velitel československé armády v tomto období by nikdy nezneužil armádu proti lidu této země. Lidé si generála Svobody vážili a on si vážil pracujících lidí, kteří chtěli budovat u nás svobodnější a spravedlivější společnost. Volby i následující roky jeho čestný postoj nejednou potvrdily. Jak v roce 1948, tak v roce 1968 (již jako prezident) se Ludvík Svoboda prokazatelně držel litery ústavy.
Složitost takzvaného pražského jara vyvolává dodnes trauma ve společnosti i řevnivost v rodinách pamětníků. Je ale bezpochyby zásluhou prezidenta Ludvíka Svobody, jako vrchního velitele ozbrojených sil Československé socialistické republiky, že nedošlo u nás ke krveprolití a občanské válce. Na všech tehdejších jednáních si byl prezident Svoboda vědom závažnosti a složitosti situace, ale nikdy by nešel proti svému lidu. Ne jako Ludvík Svoboda, ale jako prezident republiky učinil i některé vlastní ústupky. Nikdy by nezneužil armádu v neprospěch národů a občanů Československa, i když by si to v té době někteří „jarní funkcionáři“ přáli.
Pomluvy Ludvíka Svobody vycházejí nejen z neznalosti historických dokumentů a faktů, ale část rádoby kritiky je vědomě a manipulativně mířena z pozic agresivní ideologie, z opačného pohledu na historii, s tendencemi předlistopadové dějiny Československa přepisovat a interpretovat nekriticky a subjektivně.
I tento příklad plíživého napadání jedné z největších osobností novodobých dějin Československa ve veřejnoprávním mediu svědčí o chorobném stavu a agresivitě společnosti. Bourání soch hrdinů a stavění nových památníků vrahům ukazuje zvrácenost a nevzdělanost dnešních mocných u nás.
Mnozí současní politici a historici však pravdu znají, ale mlčí. Úmyslně, ze strachu, z ideologických předsudků...
Společnost Ludvíka Svobody odsuzuje podíl vzdělávacího systému na neznalosti novodobé historie budoucích „lídrů“ České republiky. Je nám jasné, že nemusí každý souhlasit se všemi rozhodnutími a postoji armádního generála a prezidenta Ludvíka Svobody. Asi ani on nebyl neomylný a bezchybný, ale události spojené s lety 1948 a 1968 byly velmi složité pro celou společnost. A tak podstatné je, že vše co Ludvík Svoboda činil, dělal v zájmu a ve prospěch Československa, jeho občanů a obyvatel.
V Praze, srpen 2020
Předsednictvo Společnosti Ludvíka Svobody
(Společnost Ludvíka Svobody je nepolitický zapsaný spolek sdružující zejména vojenské veterány a jejich rodinné příslušníky, vojáky a sympatizanty Armády České republiky a jejich rodinné příslušníky, kteří se chtějí podílet na ideálech svobody našich národů, demokracie, bratrství slovanských národů a míru, jimž Ludvík Svoboda zasvětil svůj život.)
V minulých dnech vyšlo nové číslo Národního Osvobození, jednoho z nejstarších periodik na československém a českém mediálním trhu, které za několik let oslaví 100 let od svého založení.
Čtenáři v nejnovějším vydání najdou v úvodu články s problematikou rozvoje Českého svazu bojovníků za svobodu a další obsah je věnován především historické tématice. Zde dominuje například připomínka 600. výročí bitvy na Vítkově, kde husitské vojsko odrazilo křižácké tažení císaře Zikmunda Lucemburského a otevřelo tak cestu k dalšímu rozmachu husitského hnutí. V čísle také pokračuje seriál s názvem Češi pod německou okupací 1939 – 1945. Další vydání časopisu Národní Osvobození očekávejte ve druhé polovině září.
BLAHOPŘEJEME
Jubilanti ze ZO (OV) ČSBS: Gen. Mikuláše Končického Ostrava: Pavel Sikora – Jablunkov – 96 let; Třebíč: Drahoslava Jourová - 80 let; Brno-venkov: Libuše Hvězdová 99 let, Viera Hrazdírová – 91 let, Karel Spiřík - 90 let; Libuše Čalkovská – 75 let, Vojtěch Adam – 70 let, Katarína Horáková – 65 let; Pardubice: MUDr. Dagmar Kantorová – 95 let; Ústí nad Orlicí: Alena Ogrodníková – 85 let – Choceň; České Budějovice: Irena Hrbáčková – 90 let, Stanislav Vodsloň – 94 let, Ludmila Gajárková – 94 let; Chomutov: Věra Dvořáková – 91 let, Evženie Sedláčková – 65 let; Nový Jičín: Jaroslav Kotas – 75 let; Mělník: Marie Bubníková – 63 let, Miloslava Matoušková – 86 let; Olomouc: Blažena Maňaslová - 90 let, Jiří Zapletal – 86 let,
Emilie Kubová – 86 let, Otto Inwald – 80 let, Vlasta Zajíčková – 93 let, Eva Koukalová – 86 let, Jindřiška Vlčková – 98 let; Uherské Hradiště: Věra Landlerová – 95 let, MUDr. Zdeněk Hlobil – 87 let – Veselí n/Mor.; ČSBS Louny se sídlem v Žatci: Naděžda Brůhová – 95 let – Staňkovice.
VZPOMÍNÁME
OV ČSBS gen. Mikuláše Končického Ostrava: Zdenka Adamovská – 88 let – ZO Brušperk, MUDr. Věroslav Dušek – 98 let – ZO Ostrava-střed; Olomouc: Oldřich Dominik – 95 let, Podivín: plk. v.v. Vlastimil Němeček – 87 let. Plukovník v. v. Miroslav Wolf – 96 let.
Irena „Inka“ Bernášková
(*7. února 1904 – †26. srpna 1942), novinářka, byla jako hlava odbojové skupiny odsouzena Němci jako první Češka k nejvyššímu trestu gilotinou.
Do šatů, které pak poslali nacisté příbuzným, ukryla moták s citátem řeckého historika Plutarcha: "Jak zůstane člověk svobodný? Když pohrdá smrtí!" Hlavu nesklonila až do samého konce. Když se nad ní zalesklo ostří gilotiny, pronesla: "A Československá republika přece bude!"
Dětství a mládí v USA:
Irena Bernášková, zvaná Inka, se narodila v roce 1904 v Praze jako prostřední ze tří dcer grafika a malíře Vojtěcha Preissiga. Ve svých šesti letech odjela s celou rodinou do Spojených států. Přestože zpočátku neuměla anglicky, začala se brzy projevovat jako nadprůměrná žačka.
Otec se zapojil do prvního odboje s T. G. Masarykem a vlastenecké cítění bylo pro rodinu zcela samozřejmé.
V době Inčina dospívání patřil dům Preissigových v Bostonu k jednomu z center československého zahraničního odboje. Jejich vilu navštěvovali osobnosti jako T. G. Masaryk, Milan Rastislav Štefánik nebo Edvard Beneš. Preissig jako grafik vytvářel plakáty propagující boj Čechů a Slováků za samostatný stát. Nelze se tedy divit, že toto prostředí zásadním způsobem Inku ovlivnilo a že vstupovala do života s přesvědčením, že je nutné jít za „svojí pravdou“ za každou cenu a nečinit v tomto ohledu žádné kompromisy.
Inka se rychle naučila anglicky, psala povídky a sama si je ilustrovala, chodila do skautu. Ve 13 letech se sama naučila řídit automobil, a prý se dokonce chtěla stát pilotkou. Už tehdy byla výjimečná svou odvahou.
Její záliby byly na dívku té doby značně svérázné. Hrála na citeru, navštěvovala skautský oddíl a obdivovala automobily do té míry, že se prý od souseda tajně ve třinácti naučila řídit.
V roce 1921 se Preissigovy dcery vracejí zpět do Československa. Rodiče přijeli až o devět let později. Mezitím se Irena zamilovala do svého bratrance Eduarda a v jednadvaceti letech se za něj tajně provdala. Rodiče s tím hluboce nesouhlasili a otec s ní dokonce odmítal mluvit.
Další ránu utržila při rekonstrukci topení, když jí radiátor rozdrtil nohu. Na svou zálibu ve společenských tancích nebo sokolská cvičení musela zapomenout. I na stolní tenis, který s ní manžel nechtěl hrát, neboť jej porážela.
Práce v odboji:
Její manželství nebylo šťastné. Bernášková rok po svatbě potratila a pak už nemohla otěhotnět. Emancipovanou mladou ženu také neuspokojovalo být manželkou státního úředníka, který nechtěl, aby si našla vlastní zaměstnání, a ani ji nenechával řídit její oblíbený automobil. Jakožto žena musela zapomenout i na pilotní průkaz.
Hitlerův nástup k moci přinesl mimo jiné i opětovné sblížení Ireny s otcem. Oba se na Západě snažili vyvracet německou propagandu a podávali zprávy o situaci v pohraničí.
Napsala jako "prostý občan Československa" do Manchester Guardianu článek, který do atmosféry appeasementu nezapadal, zato byl mrazivě prorocký:
"Hitlerův cíl je znám. Potřebuje naši zemi, aby proklestil Německu cestu na východ. A urovnání tohoto konfliktu (…) nemůže mít pro Hitlera žádnou cenu. Byl by to jenom pláštík k přikrytí jeho dobyvatelských plánů k uchvácení celého světa."
Po zřízení protektorátu v březnu 1939 začíná Inka s dalšími členy rodiny spolupracovat na vydávání ilegálního protinacistického časopisu, pro nějž Preissig vymyslel název “V boj”. V počátcích vycházel nákladem tří tisíc výtisků a podle historiků byl nejdůležitějším periodikem nekomunistického odboje.
Práce Inky Bernáškové na časopisu byla rozsáhlá. V redakci zastávala mnoho funkcí a obětovala mu veškerý čas. Pod jejím vedením vyšlo 37 čísel.
Protože neměla k dispozici ani tiskařský stroj, rozmnožovala jednotlivé listy časopisu válečkem na těsto. Číslo 28 připravila a vydala během několika týdnů. Zatčena byla 21. září 1940.
Podílela se i na budování ilegálních cest do zahraničí.
V říjnu 1939 ale část skupiny zatklo gestapo.
Irenu Bernáškovou to jen zatvrdilo v odhodlání tisknout časopis dál. Kulhajíc, užívajíc poměrně průhledné krycí jméno Američanka, chodíc po ulici s rukama nápadně zbarvenýma tiskařskou černí, pracovala stále usilovněji.
Vinu vzala na sebe:
K prozrazení Inky nakonec došlo v září 1940, když dosud neznámý konfident vyzradil její schůzku v pražské ulici Na Poříčí. Gestapáci mysleli, že jdou najisto. Ale ani ne čtyřicetiletá žena, kterou onoho 21. září v pražské ulici Na Poříčí obklopili a vyzvali k předložení legitimace, se vůbec nechovala jako dopadená odbojářka. V klidu předložila legitimaci se jménem Vlasta Nováková a příslušníci německé tajné policie znejistěli. Spletli jsme se?
Nakonec toho dne nerovná hra Ireny Bernáškové s nesrovnatelně silnějším protivníkem skončila. Poznali ji, zacvakly za ní zámky sídla gestapa v Petschkově paláci, pozatýkali i její rodinu.
Celkem bylo v září 1940, v rámci takzvané spořilovské vydavatelské skupiny, zatčeno čtyřicet osob, včetně Vojtěcha Preissiga, Ireny Bernáškové a její sestry Yvony. Je zřejmé, že nesmírné hrdinství Ireny Bernáškové u soudního řízení v Berlíně zachránilo životy dalších členů spořilovské skupiny. Irena vzala ve svých výpovědích veškerou vinu na sebe a nevyzradila jediné jméno.
V sídle gestapa v Petschkově paláci se nejdřív chtěla otrávit jedem, který měla ukrytý v oblečení, ten však nezapůsobil.
Neohroženě se Inka chovala také 31. března 1942 při lidovém soudním jednání v Berlíně, kde odmítala mluvit německy, byť němčinu ovládala velmi dobře.
V závěrečné řeči uvedla, že doufá v porážku zla, tedy nacismu, a že věří v obnovu Československé republiky.
Bernášková byla jako hlava odbojové skupiny odsouzena berlínským Lidovým soudem jako první Češka k nejvyššímu trestu.
Svému právnímu zástupci výslovně zakázala žádat Němce o milost.
V posledním dopise své rodině pak Inka s černým humorem sobě vlastním napsala: „Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit. Jsem zasnoubená od 5.3. se smrtí. Sice nedobrovolně, ale když jsem s ní tolik koketovala při své činnosti venku, není divu, dělá-li si na mne nárok, že?“
„Drazí i Edo, tož nadešel můj čas. Nevěřili byste, že jdu klidně. Přála bych si vás hlavně přesvědčit, že mi to není těžké. Všechno moje šatstvo, knihy a věci samo sebou patří vám. Lituji jen, že vám nemohu oplatit dluh, který jste si udělali advokátem. Líbám a objímám vás všechny, každého zvlášť, a přeji mnoho zdraví a štěstí, abyste si v poválečném lepším životě vynahradili všechny strasti, které jste v této válce museli prodělat. Mnoho pus. A jdu ne jako otrok hnán do své kobky, ale jako ten, jenž zahalí se v plášť svůj a uléhá k příjemným snům. Bude pět hodin ráno…
Vaše milující Irena Z dopisu na rozloučenou, 26. srpna 1942
Inka Bernášková před popravou: “Československá republika žije a bude žít!”
Popravena byla gilotinou 26. srpna 1942 v Ploetzensee u Berlína
Podle úředního rozhodnutí gestapa nedostala rodina zpět ani její bezhlavé tělo. Její bezhlavé tělo poté rozřezali v anatomického ústavu berlínské univerzity.
Tragické osudy stihly i další členy rodiny. Vojtěch Preissig zahynul 11. června 1944 v koncentračním táboře v Dachau. Matka Irena Preissigová byla odsouzena za přechovávání motáků a Inčin manžel Eduard Bernášek zemřel v Buchenwaldu.
uspořádal Ioannis Sideropulos
odkazy a zdroje zde: https://www.facebook.com/OVCSBSBEROUN
Kronika:
17.8. 2020 jsme si připomněli tragickou vlasteneckou oběť Josefa Moláka, který byl 18. 8. 1943 - zastřelen Gestapem při zatýkání odbojové skupiny v Berouně. Nevzdal se...
Josef Molák po rozbití II. ilegálního výboru zorganizoval na Berounsku III. ilegální ÚV KSČ, jehož sídlo bylo v Berouně. Význam tohoto orgánu pro odboj byl celonárodní v tehdejším protektorátu. Toto ilegální vedení KSČ vypracovalo směrnice, podle kterých měli komunisté vytvářet malé bojové oddíly a s nimi provádět přepady německých vojáků, ničit telefonní a energetické sítě, provádět destrukce a sabotáže na železnici. (viz. Útoky na železniční dopravu v Protektorátu Čechy a Morava).
Tato a další data byla uvedena na shromáždění občanů, které pozdravil br. Jiří Pokorný, který mj. promluvil o významu protinacistického odboje na Brdsku a na Berounsku a uvedl dále i některé údaje o obětech v okrese Beroun, které byly přivedeny na oltář osvobození naší vlasti a to přes 460 našich občanů, účastníků odbojových akcí a 82 sovětských vojáků, kteří padli v posledních hodinách 2. světové války.
Vzpomínkového setkání před pomníkem Josefa Moláka se také zúčastnili představitelé a členové místních organizací: Ov KSČM a členů: KSČM, Levicového klubu žen a Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS). Za Ov ČSBS Beroun květy položily členky výboru Věra Nováková a Hana Nováková.