ČSBS Beskydsko

CESTY  SLOBODY – Slovenské Národní Povstání  26. - 31.8. 2020

 

Letos se účastnilo ČSBS Beskydsko  jako spoluorganizátor  prvních dnů  "Cest slobody",  kde hlavním organizátorem  je občanské sdružení  „Motorkáři  Slovenska“. Slovenští přátelé připravili  celou cestu vítězství od  Makova po Michalovce, ČSBS Beskydsko  spolupracovalo  při organizaci pietního aktu  u Památníku  1. Československé brigády Jana Žižky,   Bumbálka  u Valašského šenku.   Naše skupina Motorkáři  Beskydsko pak dále pokračovala v cestě po památných místech s kamarády ze Slovenska. 

Motorkáři Slovenska dále připravili trasu u  památníků,  věnovaným padlým hrdinům nejen při  SNP, ale i bojovníkům a partyzánům ostatních národností, či neznámým vojínům.  A to konkrétně:

27.8.  Žilina – Bórik, Kunerad, Lietavská Lůčka, Javorina Strňavy

28.8.  Strečno, Vrútky, Martin, Turčianské Teplice, Sklabiňa, Vyšný Kubín, Bánská Bystrica 

29.8.  B.Bystrica, Šumiac, Spišské Bystré, Vikartovce, Lipt. Teplička

30.8.  Malý Šariš, Košice, Dargov, Bačkov, Skároš

31.8.  Michalovce – vojenský  hřbitov

 

PAMATUJTE !!!

Vzpomeňte si  po staletích a po letech, pamatujte na ty, kteří už nikdy nepřijdou !

PAMATUJTE !!!

Řekněte o nich svým dětem, ať nezapomenou,  řekněte svým dětem, aby také nezapomněli. 

NEZAPOMÍNÁME !!! 

 

Obl. org. ČSBS  BESKYDSKO a   Motorkáři Beskydsko  

Hlavní organizátor  MOTORKÁŘI  SLOVENSKA 

fotoreportáž: Bronislava Brixová Matušková,  ČSBS Beskydsko , předsedkyně

Pietní vzpomínka na bojovníky Slovenského národního povstání

 

Dnes 24. 8. 2020 Český svaz bojovníků za svobodu, Sdružení Čs. zahraničních letců – Východ, Sdružení zahraničních vojáků II. světové války, ve spolupráci s MO ČR a GŠ AČR uspořádali dnes v dopoledních hodinách dvě vzpomínkové akce věnované SNP a to: pietní akt s položením věnců k uctění čs. letců padlých ve Slovenském národním povstání na Náměstí Svobody, v Praze 6, u pomníku Čs. letců padlých na bojištích II. světové války. Posléze účastníci akce se přesunuli na Vítězné náměstí k pomníku Československých zahraničních vojáků padlých na bojištích II. světové války, k uctění padlých v Slovenském národním povstání. 

Těchto dvou akcí se mj. zúčastnili zástupci: Kanceláře prezidenta České republiky, Parlamentu ČR,  Ministerstva obrany ČR, Generálního štábu AČR, Velvyslanec Slovenské republiky v ČR j.e. pan Peter Weiss a představitelé velvyslanectví Polské republiky v ČR a Ruské federace. Akcí se rovněž zúčastnili představitelé a delegace: ČSBS, Sdružení zahraničních letců – Východ, Sdružení zahraničních vojáků II. světové války, Československé obce legionářské, Občanské sdružení Společnost generála M. R. Štefánika a další. 

Ve svém projevu velvyslanec SR v ČR Peter Weiss podtrhl význam SNP jako odbojové akce proti nacismu, která mj. stmelovala  protihitlerovskou koalici a uvedl fakt, že se ho zúčastnili příslušníci až 31 národů. Rovněž zdůraznil, že nová Slovenská republika se k této tradici hlásí. 

-

Ioannis Sideropulos, Tiskový mluvčí ČSBS

ELCE PELCE DO PEKELCE

 

Na kratičké Redakční sdělení uveřejněné v minulém čísle Národního osvobození, v němž jsme čtenáře informovali o snahách diskreditovat vedení ČSBS a náš časopis, reagovala tzv. Platforma „Vraťme vážnost ČSSB“ na svých internetových stránkách elaborátem nazvaným Stanovisko Platformy „Vraťme vážnost ČSBS“ k tzv. redakčnímu sdělení Jiřího Csermelyiho – o téměř tisíci slovech. Zdá se tedy, že jsme zasáhli citlivou strunu.

Z onoho tisíce slov se celkem jedenadvacetkrát (!) opakuje jméno šéfredaktora a třináctkrát různé tvary slova lež, což svědčí o dosti úporné snaze prosadit zamýšlenou manipulaci.

Pod sdělením je podepsán jeho „výstavce“ PhDr. Vladimír Pelc. Ten se ovšem vytrvale ukrývá za „kolektivním autorstvím“ – tedy si máme myslet, že text podepsali i ostatní signatáři tzv. Platformy: RNDr. Milan Vichta, Zdeněk Říha, Ing. Milan Fryčka (Brno-venkov), Mgr. Václav Vaněk (Břeclav), Luboš Groh (Hradec Králové), Pavel Horešovský (Lidice), Ing. Jaroslav Bukovský (Plzeň), PaedDr. Jitka Gruntová (Svitavy), Danuta Šulcová (Trutnov), Mojmír Pečinka (Boskovice), Dagmar Jedličková (Jihlava), PhDr. Vít Příkaský (Brno-jih), Petr Hlubinka (Brno-venkov) a Mária Hlubinková (Brno-venkov).

Tak tomu ale není. Na přímý dotaz, který jsme jednotlivým signatářům osobně zaslali, reagoval RNDr. Milan Vichta, který se od autorství lživých útoků písemně distancoval. A pan Zdeněk Říha, další z původních signatářů, do redakce Národního Osvobození rovněž s omluvou zaslal písemné odmítnutí autorství, doprovázené informací, že opustil Platformu a ukončil své členství v ČSBS. Své nesouhlasné stanovisko do redakce zaslali i někteří další z uvedených signatářů, avšak s tím, že si nepřejí být jmenováni. 

To do jisté míry vysvětluje hysterii, s jakou se „výstavce“ PhDr. Vladimír Pelc sklání nad klávesnicí svého počítače. 

 

Jiří Csermelyi,

šéfredaktor NO

Stanovisko Společnosti Ludvíka Svobody

k hanobení hrdiny Československa

a k úmyslnému zneužití české veřejnoprávní televize 

 

Neomalená slova moderátora České televize, vyřčená v hlavním zpravodajském pořadu v nejsledovanějším vysílacím čase a nemající nic společného s probíhajícím rozhovorem s ministrem české vlády, rozvířila nenávistnou kampaň přepisovačů dějin vůči jedné z největších československých osobností dvacátého století.

Zaměstnanec státní České televize J. Železný (s vědomím vedení této organizace) úmyslně znevážil v přímém přenosu osobnost národního hrdiny generála a prezidenta Ludvíka Svobody a skrze jeho osobu i všechny veterány bojující proti nacismu v období druhé světové války a jejich blízké.

Zásluhy Ludvíka Svobody jsou objektivně vykresleny v mnoha knihách, publikacích a studiích, které jsou historikům, politologům, ale i celé občanské veřejnosti dostatečně známy.

Jmenovaný moderátor ČT pod rouškou „nenápadné“ poznámky o názvu ulice chtěl veřejně vyprovokovat lynčování jedné z mála osobností předlistopadové doby, kterých si národy bývalého Československa dodnes váží a dosud nedopustily jejich hanobení. Následné smyšlené ahistorické konstrukce moderátora na odsuzující reakci veřejnosti to jen potvrdily.

Jméno Ludvíka Svobody, jeho spolubojovníků i názvy samotných bojů československého vojenského sboru za druhé světové války nesou dodnes mnohá místa, ulice, náměstí, školy, nemocnice, parky po celé České i Slovenské republice.

Nábřeží Ludvíka Svobody v Praze se původně jmenovalo Petrské nábřeží (nedaleko se nachází Petrská věž a Petrské náměstí); později neslo jméno Nábřeží Kyjevské brigády (podle 1. čs. samostatné brigády v Sovětském svazu, které L. Svoboda velel a která osvobozovala Kyjev). Po smrti prezidenta Svobody bylo nábřeží z úcty k jeho celoživotnímu dílu přejmenováno na nábřeží Ludvíka Svobody. Nábřeží Ludvíka Svobody je součástí několika ulic, které v této části Prahy nesou jména hrdinů druhé světové války – nábřeží Kapitána Jaroše je naproti na druhé straně Vltavy, dále ulice Dukelských hrdinů, Pplk. Sochora a další. Záměr pojmenování nábřežní ulice je tedy jasný a v tomto kontextu je třeba jeho pojmenování i vnímat.

Společnost Ludvíka Svobody nebude na nepovedenou a nevhodnou řečnickou otázku J. Železného dále reagovat. Vyprovokovaná diskuse sama prokáže neprofesionalitu a nevzdělanost zaměstnance ČT, který denně promlouvá k občanům této země bez jejich mandátu. Komise pro rozhlasové a televizní vysílání jistě na tuto nehoráznost bude objektivně reagovat. Odhalí politický úmysl znestabilnit společenskou atmosféru u nás a nadále rozeštvávat občanskou veřejnost v cizím zájmu.

Ohradit se ale musíme proti moderátorově nařčení prezidenta Ludvíka Svobody ze zrady a kolaborace. (Pojem „kolaborace“ má v češtině negativní konotaci a značí spolupráci ve prospěch druhé strany a v neprospěch vlastní strany. Slovo vlastně popisuje zradu.)

Obviňování Ludvíka Svobody z kolaborace s NKVD (Народный комиссариат внутренних дел) je zcela smyšlené. (NKVD byl centrální státní orgán Sovětského svazu zabývající se vnitřní bezpečností, požární ochranou, střežením hranic a evidencí obyvatel, spravující věznice a pracovní tábory, zabývající se rozvědkou a kontrarozvědkou. Mimo jiné z pochopitelných důvodů prověřovala nové dobrovolníky do všech armád bojujících na straně Sovětského svazu.) 

Generál Svoboda s NKVD jednal, ale nikdy nekolaboroval. Spolupracoval v oblastech, kde to bylo v zájmu Československa a z nutnosti daných válkou. Tak například dojednával odeslání našich vojáků do Francie a na Střední východ.

Všechny politické domluvy a vojenská ujednání, která Ludvík Svoboda vedl, byly vždy dodatečně schváleny londýnskou Benešovou vládou. Po ustavení 1. československého praporu pokračoval v jednáních s komisariátem vnitřních věcí Heliodor Pika.

Představitelé zahraničních armád bojujících na straně Sovětského svazu si nemohli vybírat, s kým budou jednat. Je zásluhou právě Ludvíka Svobody a Heliodora Piky, že se mnoho československých občanů dostalo z pracovních táborů a mohli bojovat proti fašismu při osvobozování i naší vlasti. (Uvedené skutečnosti objasňují jak samotné vzpomínky Ludvíka Svobody, tak i mnohé odborné práce uznávaných historiků našich i ruských.)

Stejně nesmyslné je moderátorovo obviňování Ludvíka Svobody z vlastizrady v roce 1948 a v letech 1968/1969.

Historická fakta z období po druhé světové válce jasně dokládají, že generál Ludvík Svoboda dodržoval všechny poválečné zákony, Košický vládní program Národní fronty, vládní usnesení i doporučení prezidenta Beneše. V roce 1948 odmítl krizi vyprovokovanou částí vlády a ve shodě s prezidentem Benešem se spolu s ministrem zahraničí Janem Masarykem postavil za vládu Národní fronty. Jako velitel československé armády v tomto období by nikdy nezneužil armádu proti lidu této země. Lidé si generála Svobody vážili a on si vážil pracujících lidí, kteří chtěli budovat u nás svobodnější a spravedlivější společnost. Volby i následující roky jeho čestný postoj nejednou potvrdily. Jak v roce 1948, tak v roce 1968 (již jako prezident) se Ludvík Svoboda prokazatelně držel litery ústavy.

Složitost takzvaného pražského jara vyvolává dodnes trauma ve společnosti i řevnivost v rodinách pamětníků. Je ale bezpochyby zásluhou prezidenta Ludvíka Svobody, jako vrchního velitele ozbrojených sil Československé socialistické republiky, že nedošlo u nás ke krveprolití a občanské válce. Na všech tehdejších jednáních si byl prezident Svoboda vědom závažnosti a složitosti situace, ale nikdy by nešel proti svému lidu. Ne jako Ludvík Svoboda, ale jako prezident republiky učinil i některé vlastní ústupky. Nikdy by nezneužil armádu v neprospěch národů a občanů Československa, i když by si to v té době někteří „jarní funkcionáři“ přáli.

Pomluvy Ludvíka Svobody vycházejí nejen z neznalosti historických dokumentů a faktů, ale část rádoby kritiky je vědomě a manipulativně mířena z pozic agresivní ideologie, z opačného pohledu na historii, s tendencemi předlistopadové dějiny Československa přepisovat a interpretovat nekriticky a subjektivně. 

I tento příklad plíživého napadání jedné z největších osobností novodobých dějin Československa ve veřejnoprávním mediu svědčí o chorobném stavu a agresivitě společnosti. Bourání soch hrdinů a stavění nových památníků vrahům ukazuje zvrácenost a nevzdělanost dnešních mocných u nás.

Mnozí současní politici a historici však pravdu znají, ale mlčí. Úmyslně, ze strachu, z ideologických předsudků...

Společnost Ludvíka Svobody odsuzuje podíl vzdělávacího systému na neznalosti novodobé historie budoucích „lídrů“ České republiky. Je nám jasné, že nemusí každý souhlasit se všemi rozhodnutími a postoji armádního generála a prezidenta Ludvíka Svobody. Asi ani on nebyl neomylný a bezchybný, ale události spojené s lety 1948 a 1968 byly velmi složité pro celou společnost. A tak podstatné je, že vše co Ludvík Svoboda činil, dělal v zájmu a ve prospěch Československa, jeho občanů a obyvatel.

V Praze, srpen 2020

 

Předsednictvo Společnosti Ludvíka Svobody

 

(Společnost Ludvíka Svobody je nepolitický zapsaný spolek sdružující zejména vojenské veterány a jejich rodinné příslušníky, vojáky a sympatizanty Armády České republiky a jejich rodinné příslušníky, kteří se chtějí podílet na ideálech svobody našich národů, demokracie, bratrství slovanských národů a míru, jimž Ludvík Svoboda zasvětil svůj život.)

V minulých dnech vyšlo nové číslo Národního Osvobození, jednoho z nejstarších periodik na československém a českém mediálním trhu, které za několik let oslaví 100 let od svého založení.

Čtenáři v nejnovějším vydání najdou v úvodu články s problematikou rozvoje Českého svazu bojovníků za svobodu a další obsah je věnován především historické tématice. Zde dominuje například připomínka 600. výročí bitvy na Vítkově, kde husitské vojsko odrazilo křižácké tažení císaře Zikmunda Lucemburského a otevřelo tak cestu k dalšímu rozmachu husitského hnutí. V čísle také pokračuje seriál s názvem Češi pod německou okupací 1939 – 1945. Další vydání časopisu Národní Osvobození očekávejte ve druhé polovině září.

BLAHOPŘEJEME

Jubilanti ze ZO (OV) ČSBS: Gen. Mikuláše Končického Ostrava: Pavel Sikora – Jablunkov – 96 let; Třebíč: Drahoslava Jourová - 80 let; Brno-venkov: Libuše Hvězdová     99 let, Viera Hrazdírová – 91 let, Karel Spiřík - 90 let; Libuše Čalkovská – 75 let, Vojtěch Adam – 70 let, Katarína Horáková – 65 let; Pardubice: MUDr. Dagmar Kantorová – 95 let; Ústí nad Orlicí: Alena Ogrodníková – 85 let – Choceň; České Budějovice: Irena Hrbáčková – 90 let, Stanislav Vodsloň – 94 let, Ludmila Gajárková – 94 let; Chomutov: Věra Dvořáková – 91 let, Evženie Sedláčková – 65 let; Nový Jičín: Jaroslav Kotas – 75 let; Mělník: Marie Bubníková – 63    let, Miloslava Matoušková – 86 let; Olomouc: Blažena Maňaslová - 90 let, Jiří Zapletal – 86 let, 

Emilie Kubová – 86 let, Otto Inwald – 80 let, Vlasta Zajíčková – 93 let, Eva Koukalová – 86 let, Jindřiška Vlčková – 98 let; Uherské Hradiště: Věra Landlerová – 95 let, MUDr. Zdeněk Hlobil – 87 let – Veselí n/Mor.; ČSBS Louny se sídlem v Žatci: Naděžda Brůhová – 95 let – Staňkovice.

 

VZPOMÍNÁME

OV ČSBS gen. Mikuláše Končického Ostrava: Zdenka Adamovská – 88 let – ZO Brušperk, MUDr. Věroslav Dušek – 98 let – ZO Ostrava-střed; Olomouc: Oldřich Dominik – 95 let, Podivín: plk. v.v. Vlastimil Němeček – 87 let. Plukovník v. v. Miroslav Wolf – 96 let.

Irena „Inka“ Bernášková

 (*7. února 1904 –  †26. srpna 1942), novinářka, byla jako hlava odbojové skupiny odsouzena Němci jako první Češka k nejvyššímu trestu gilotinou.

Do šatů, které pak poslali nacisté příbuzným, ukryla moták s citátem řeckého historika Plutarcha: "Jak zůstane člověk svobodný? Když pohrdá smrtí!" Hlavu nesklonila až do samého konce. Když se nad ní zalesklo ostří gilotiny, pronesla: "A Československá republika přece bude!"

Dětství a mládí v USA:

Irena Bernášková, zvaná Inka, se narodila v roce 1904 v Praze jako prostřední ze tří dcer grafika a malíře Vojtěcha Preissiga. Ve svých šesti letech odjela s celou rodinou do Spojených států. Přestože zpočátku neuměla anglicky, začala se brzy projevovat jako nadprůměrná žačka. 

Otec se zapojil do prvního odboje s T. G. Masarykem a vlastenecké cítění bylo pro rodinu zcela samozřejmé.

V době Inčina dospívání patřil dům Preissigových v Bostonu k jednomu z center československého zahraničního odboje. Jejich vilu navštěvovali osobnosti jako T. G. Masaryk, Milan Rastislav Štefánik nebo Edvard Beneš. Preissig jako grafik vytvářel plakáty propagující boj Čechů a Slováků za samostatný stát. Nelze se tedy divit, že toto prostředí zásadním způsobem Inku ovlivnilo a že vstupovala do života s přesvědčením, že je nutné jít za „svojí pravdou“ za každou cenu a nečinit v tomto ohledu žádné kompromisy.

 Inka se rychle naučila anglicky, psala povídky a sama si je ilustrovala, chodila do skautu. Ve 13 letech se sama naučila řídit automobil, a prý se dokonce chtěla stát pilotkou. Už tehdy byla výjimečná svou odvahou.

Její záliby byly na dívku té doby značně svérázné. Hrála na citeru, navštěvovala skautský oddíl a obdivovala automobily do té míry, že se prý od souseda tajně ve třinácti naučila řídit.

V roce 1921 se Preissigovy dcery vracejí zpět do Československa. Rodiče přijeli až o devět let později. Mezitím se Irena zamilovala do svého bratrance Eduarda a v jednadvaceti letech se za něj tajně provdala. Rodiče s tím hluboce nesouhlasili a otec s ní dokonce odmítal mluvit. 

Další ránu utržila při rekonstrukci topení, když jí radiátor rozdrtil nohu. Na svou zálibu ve společenských tancích nebo sokolská cvičení musela zapomenout. I na stolní tenis, který s ní manžel nechtěl hrát, neboť jej porážela.

Práce v odboji:

Její manželství nebylo šťastné. Bernášková rok po svatbě potratila a pak už nemohla otěhotnět. Emancipovanou mladou ženu také neuspokojovalo být manželkou státního úředníka, který nechtěl, aby si našla vlastní zaměstnání, a ani ji nenechával řídit její oblíbený automobil. Jakožto žena musela zapomenout i na pilotní průkaz.

Hitlerův nástup k moci přinesl mimo jiné i opětovné sblížení Ireny s otcem. Oba se na Západě snažili vyvracet německou propagandu a podávali zprávy o situaci v pohraničí.

 Napsala jako "prostý občan Československa" do Manchester Guardianu článek, který do atmosféry appeasementu nezapadal, zato byl mrazivě prorocký: 

"Hitlerův cíl je znám. Potřebuje naši zemi, aby proklestil Německu cestu na východ. A urovnání tohoto konfliktu (…) nemůže mít pro Hitlera žádnou cenu. Byl by to jenom pláštík k přikrytí jeho dobyvatelských plánů k uchvácení celého světa."

Po zřízení protektorátu v březnu 1939 začíná Inka s dalšími členy rodiny spolupracovat na vydávání ilegálního protinacistického  časopisu, pro nějž Preissig vymyslel název “V boj”. V počátcích vycházel nákladem tří tisíc výtisků a podle historiků byl nejdůležitějším periodikem nekomunistického odboje.

Práce Inky Bernáškové na časopisu byla rozsáhlá. V redakci zastávala mnoho funkcí a obětovala mu veškerý čas. Pod jejím vedením vyšlo 37 čísel. 

Protože neměla k dispozici ani tiskařský stroj, rozmnožovala jednotlivé listy časopisu válečkem na těsto. Číslo 28 připravila a vydala během několika týdnů. Zatčena byla 21. září 1940.

Podílela se i na budování ilegálních cest do zahraničí.

V říjnu 1939 ale část skupiny zatklo gestapo.

Irenu Bernáškovou to jen zatvrdilo v odhodlání tisknout časopis dál. Kulhajíc, užívajíc poměrně průhledné krycí jméno Američanka, chodíc po ulici s rukama nápadně zbarvenýma tiskařskou černí, pracovala stále usilovněji. 

Vinu vzala na sebe:

K prozrazení Inky nakonec došlo v září 1940, když dosud neznámý konfident vyzradil její schůzku v pražské ulici Na Poříčí. Gestapáci mysleli, že jdou najisto. Ale ani ne čtyřicetiletá žena, kterou onoho 21. září v pražské ulici Na Poříčí obklopili a vyzvali k předložení legitimace, se vůbec nechovala jako dopadená odbojářka. V klidu předložila legitimaci se jménem Vlasta Nováková a příslušníci německé tajné policie znejistěli. Spletli jsme se?

Nakonec toho dne nerovná hra Ireny Bernáškové s nesrovnatelně silnějším protivníkem skončila. Poznali ji, zacvakly za ní zámky sídla gestapa v Petschkově paláci, pozatýkali i její rodinu. 

Celkem bylo v září 1940, v rámci takzvané spořilovské vydavatelské skupiny, zatčeno čtyřicet osob, včetně Vojtěcha Preissiga, Ireny Bernáškové a její sestry Yvony. Je zřejmé, že nesmírné hrdinství Ireny Bernáškové u soudního řízení v Berlíně zachránilo životy dalších členů spořilovské skupiny. Irena vzala ve svých výpovědích veškerou vinu na sebe a nevyzradila jediné jméno. 

V sídle gestapa v Petschkově paláci se nejdřív chtěla otrávit jedem, který měla ukrytý v oblečení, ten však nezapůsobil.

Neohroženě se Inka chovala také 31. března 1942 při lidovém soudním jednání v Berlíně, kde odmítala mluvit německy, byť němčinu ovládala velmi dobře. 

V závěrečné řeči uvedla, že doufá v porážku zla, tedy nacismu, a že věří v obnovu Československé republiky.

Bernášková byla jako hlava odbojové skupiny odsouzena berlínským Lidovým soudem jako první Češka k nejvyššímu trestu.

Svému právnímu zástupci výslovně zakázala žádat Němce o milost.

V posledním dopise své rodině pak Inka s černým humorem sobě vlastním napsala: „Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit. Jsem zasnoubená od 5.3. se smrtí. Sice nedobrovolně, ale když jsem s ní tolik koketovala při své činnosti venku, není divu, dělá-li si na mne nárok, že?“

„Drazí i Edo, tož nadešel můj čas. Nevěřili byste, že jdu klidně. Přála bych si vás hlavně přesvědčit, že mi to není těžké. Všechno moje šatstvo, knihy a věci samo sebou patří vám. Lituji jen, že vám nemohu oplatit dluh, který jste si udělali advokátem. Líbám a objímám vás všechny, každého zvlášť, a přeji mnoho zdraví a štěstí, abyste si v poválečném lepším životě vynahradili všechny strasti, které jste v této válce museli prodělat. Mnoho pus. A jdu ne jako otrok hnán do své kobky, ale jako ten, jenž zahalí se v plášť svůj a uléhá k příjemným snům. Bude pět hodin ráno…

Vaše milující Irena Z dopisu na rozloučenou, 26. srpna 1942 

Inka Bernášková před popravou: “Československá republika žije a bude žít!”

Popravena byla gilotinou 26. srpna 1942  v Ploetzensee u Berlína

Podle úředního rozhodnutí gestapa nedostala rodina zpět ani její bezhlavé tělo. Její bezhlavé tělo poté rozřezali v anatomického ústavu berlínské univerzity.

Tragické osudy stihly i další členy rodiny. Vojtěch Preissig zahynul 11. června 1944 v koncentračním táboře v Dachau. Matka Irena Preissigová byla odsouzena za přechovávání motáků a Inčin manžel Eduard Bernášek zemřel v Buchenwaldu.

uspořádal Ioannis Sideropulos

odkazy a zdroje zde: https://www.facebook.com/OVCSBSBEROUN

Kronika:

17.8. 2020 jsme si připomněli tragickou vlasteneckou oběť Josefa Moláka, který byl 18. 8. 1943 - zastřelen Gestapem při zatýkání odbojové skupiny v Berouně. Nevzdal se...

Josef Molák po rozbití II. ilegálního výboru zorganizoval na Berounsku III. ilegální ÚV KSČ, jehož sídlo bylo v Berouně. Význam tohoto orgánu pro odboj byl celonárodní v tehdejším protektorátu. Toto ilegální vedení KSČ vypracovalo směrnice, podle kterých měli komunisté vytvářet malé bojové oddíly a s nimi provádět přepady německých vojáků, ničit telefonní a energetické sítě, provádět destrukce a sabotáže na železnici. (viz. Útoky na železniční dopravu v Protektorátu Čechy a Morava).

Tato a další data byla uvedena na shromáždění občanů, které pozdravil br. Jiří Pokorný, který mj. promluvil o významu protinacistického odboje na Brdsku a na Berounsku a uvedl dále i některé údaje o obětech v okrese Beroun, které byly přivedeny na oltář osvobození naší vlasti a to přes 460 našich občanů, účastníků odbojových akcí a 82 sovětských vojáků, kteří padli v posledních hodinách 2. světové války.

Vzpomínkového setkání před pomníkem Josefa Moláka se také zúčastnili představitelé a členové místních organizací: Ov KSČM a členů: KSČM, Levicového klubu žen a Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS). Za Ov ČSBS Beroun květy položily členky výboru Věra Nováková a Hana Nováková. 

Den Slovanské vzájemnosti  ve Frýdku-Místku

V areálu restaurace GOLF ve Frýdku-Místku se dne 22.8. 2020  uskutečnil tradiční „Den Slovanské vzájemnosti“. Letošní organizaci a průběh silně poznamenalo doporučení vlády ohledně pandemie coronaviru a zejména dodržování hygienických opatření. Slované však drží pospolu a přes všechna úskalí jsme se sešli. 

Hlavními organizátory byly: Oblastní organizace  ČSBS  Beskydsko vz. Bronislava Brixová Matušková, koordinátor mezinárodního programu  a Okresní výbor KSČM ve Frýdku-Místku, hlavní partner  Moravskoslezský krajský výbor KSČM .  Na zajištění programu slavnosti se podíleli účastníci i ze sousedních státu – Slovenska a Polska: Motorkáři Beskydsko, Motorkáři Slovenska – dále také jako hlavní organizátor Cest SNP, které realizujeme následující týden. Za Polsko společnost DAKI,  Ostravský ruský dům a Česko-ruská společnost. 

Na slavnosti byla přítomna řada významných a milých hostů. Atašé generálního konzula Ruské federace v Brně Vladimír Jastřembskij, předsedkyně Ostravského ruského domu Anna Stuchlíková a předseda Česko-ruské společnosti v Ostravě Karel Šesták. Ústřední výbor ČSBS zastupoval Jaroslav Žáček a Bronislava Brixová Matušková, rovněž předsedkyně Oblastní organizace ČSBS Beskydsko. Motorkáře Slovenska Jan Zrelica a Motorkáře Beskydsko Robert Skuhra, DAKI z Polska Slavomír Osinski.

Počasí bylo nádherné, sluníčko příjemně hřálo a nálada přítomných účastníků se dala vyčíst z jejich spokojených, usměvavých tváří. Publikum za bouřlivého potlesku odměnilo a ocenilo vystoupení jednotlivých protagonistů. Bohatý kulturní program začal od 13 hodin a pokračoval non-stop a skončil po čtyři hodiny. 

 

A bylo na co se dívat a poslouchat. Živou hudbou a zpěvem rozehřála přítomné publikum Nikol Hamplová. Českou republiku dále představili Igor Jelínek na kytaru a Hana Kosková na harmoniku. Zahraniční vystupující uvedl Sergej Zubkevič z Běloruska, který se doprovázel na kytaru a hlasem operního zpěváka „zapěl“ několik populárních písní. Mladičká Alexandra Volkmerová zazpívala rusky řadu písní a přítomní pochopili, přestože jde o studentku, že se jedná o talentovanou zpěvačku. Půvabné sportovní kreace předvedly mažoretky z DDM Třinec „Rozetky“,  z Polska – DAKI, folklórní soubor, sličných hochů  Goralů, kteří nám hráli v průběhu celé akce.  

Ani se nechtělo věřit, že slavnost je u konce. Tak rychle uběhl letošní ročník. Přítomni se rozcházeli s vědomím, že slovanské národy drží pospolu. 

 

ČSBS BESKYDSKO a OV KSČM Frýdek-Místek 

Frýdek-Místek, dne 26.8.2020 

Pozvánka k uctění padlých SNP


Kontakt: Český svaz bojovníků za svobodu "BESKYDSKO"

Bronislava Brixová Matušková , předsedkyně 
Kancelář: Palackého 127,1.p., Místek
73801 Frýdek-Místek, tel. 608949999, www.bojovnicifm.estranky.cz

Útoky medií na ČSBS část první…

V poslední době se setkáváme se „zostřeným“ zájmem o náš svaz. Ne o jeho činnost, ale pro jeho systematické znevážení, vnitřní rozkol a konečně jeho eliminaci jako vlasteneckého historického odbojového hnutí. Jak se to všechno dělá, je zřejmé z následujících materiálů.

Nejdříve redaktor, se vší úctou, požádá o rozhovor a pak se napíše něco, co připomíná metody Völkischer Beobachter. Přesvědčit se o všem můžete z níže uvedených autentických textů.

Otázky red. A. Fuksy a odpovědi předsedy ÚV ČSBS  J. Vodičky

Dobrý den, pane Vodičko.
Rád bych Vás požádal o reakci na rozhodnutí oblastní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu Valašské Meziříčí, kteří se odtrhávají od ČSBS a zřizují vlastní spolek - Společnost pro uchování odbojových tradic.

1./ Co říkáte na jejich rozhodnutí?

   odp:  Pane redaktore, podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, mají občané České republiky právo zakládat jakékoliv spolky, které neodporují zákonům České republiky a být členy libovolného počtu takovýchto občanských spolků. To se týká i členů Českého svazu bojovníků za svobodu, takže na vlastním založení spolku „Společnost pro uchování odbojových tradic“ členy Českého svazu bojovníků za svobodu nevidím nic v rozporu se stanovami ČSBS, pokud zakladatele tohoto nového spolku k tomuto kroku vede snaha o skutečné zachování odbojových tradic:

    - proti Rakousko-Uhersku vedoucích ke vzniku Československé republiky v roce 1918

    - a proti německé nacistické okupaci v letech 1938 – 1945

 2./ Prosím o reakci na citaci uvedenou v tiskové zprávy valašskomeziříčské organizace ČSBS, ve které se uvádí: „Důvodů pro vznik nového spolku bylo několik. Tím hlavním je delší nespokojenost se způsobem vedení Svazu jako takového či společenskopolitická pochybení a excesy jeho představitelů, které plošně zatěžují mediální obraz i naší organizace. K tomu si přidejme ekonomické kauzy s hospodařením s dotacemi a vlastním majetkem ÚV ČSBS v Praze. Přitom si předseda Svazu Jaroslav Vodička loni a 1. místopředseda Emil Kulfánek letos během naší členské schůzi přímo ve Valašském Meziříčí vyslechli velice ostrou, ale oprávněnou kritiku a výzvu k odstoupení. Protože se z jejich strany nic pozitivního neděje, rozhodli se naši členové k samostatnému řešení,“ shrnul situaci Karel Kredba.

Odp: Karel Kredba je členem oblastní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu krátkou dobu. Spory s vedením Českého svazu bojovníků za svobodu, představovaným tehdejší předsedkyní Ústředního výboru ČSBS Andělou Dvořákovou, měli představitelé tehdejší okresní organizace ČSBS ve Valašském Meziříčí již v roce 2009. Tehdejší okresní a dnešní oblastní organizace ČSBS ve Valašském Meziříčí není nějakou samostatnou organizací, která se může s někým spojovat, nebo odtrhovat jak Karel Kredba prezentuje. Všechny oblastní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu a v České republice jich působí 72, jsou zřízeny Ústředním výborem Českého svazu bojovníků za svobodu. Včetně těch dvou, které nesou přídomek „pobočný spolek“ jako je ta organizace ve Valašském Meziříčí. Takže členové jakékoliv oblastní organizace ČSBS mohou být členy i jiných spolků, mohou jiné spolky zakládat, mohou i svobodně z jakékoliv oblastní organizace ČSBS vystoupit, to ale neznamená, že ta oblastní organizace ČSBS zanikla. Ta existuje stále, dokud ji nezruší Ústřední výbor ČSBS, neboť i kdyby z oblastní organizace ČSBS všichni vystoupili, vždy existuje možnost, že noví členové do takovéto organizace vstoupí.

Odkazem na ekonomické kauzy ÚV ČSBS v Praze chce Karel Kredba zakrýt skutečnost, že ta Společnost pro uchování odbojových tradic, kde je Karel Kredba uveden jako její předseda,  je ve spolkovém rejstříku zaregistrována již od 30. 3. 2020. Že tuto společnost založilo pět představitelů oblastní organizace ČSBS Valašské Meziříčí, p.s., mezi nimi i Ing. Martínek, kritik vedení ČSBS již od roku 2009 a že těchto pět osob si prostřednictvím stanov nového spolku přivlastnili majetek oblastní organizace ČSBS tím datem 30. 3. 2020, bez toho, že by jakkoliv Ústřední výbor ČSBS o tomto kroku informovali. Navíc se Karel Kredba dne 23. 6. 2020 zúčastnil jednání Ústředního výboru ČSBS za řádně zvoleného člena tohoto ústředního orgánu ČSBS a sám sobě o tomto kroku podepsal Plnou moc. Ani na tomto jednání Karel Kredba nepovažoval za potřebné informovat Ústřední výbor ČSBS o tom, že majetek oblastní organizace ČSBS Valašského Meziříčí, p.s., spolu se svými kumpány zcizil.

3./ Jak hodnotíte jejich krok a kde je podle Vás pravda?
  Odp:   Pane redaktore, myslím, že na tuto Vaši otázku jsem odpověděl výše.

Díky moc za odpovědi a přeji Vám pohodový den

Prosím o zaslání odpovědí do 13:00
Aleš Fuksa, deník Právo

redakce Zlín +420602152529

Mám ještě, prosím, doplňující otázky, na které Vás požádám o odpověď.

 Dodatečné odpovědi předsedy Úv ČSBS Ing. Jaroslava Vodičky na otázky Práva/Zlín 30.6. 2020

ot: Ve své reakci hovoříte o odcizení majetku ČSBS. Můžete, prosím, specifikovat, o jaký majetek a v jaké hodnotě přibližně jde a jak se k tomu na ústředí stavíte?

odp: Pane redaktore, odpovídám na informace, které mám od Vás. O tom, že nový spolek, jehož je Karel Kredba předsedou, si přivlastnil majetek, včetně majetku finančního patřící oblastní organizaci ČSBS Valašské Meziříčí, p.s. se uvádí ve stanovách nového spolku, který vznikl dne 30. 3. 2020. A protože oblastní organizace ČSBS Valašské Meziříčí, p.s. nebyla Ústředním výborem ČSBS zrušena (sama se zrušit nemůže), pak tedy muselo dojít ke zcizení majetku této oblastní organizace ČSBS ve Valašském Meziříčí. Přesnou informaci o tom o jaký majetek se jedná, bude zjišťovat nezávislá Ústřední kontrolní komise ČSBS, která podá zprávu Ústřednímu výboru ČSBS.

ot: Je podle vás toto zcizení majetku legální?

odp: Žádné zcizení majetku není legální. Pokud by bylo legální, nejednalo by se o zcizení majetku.

ot: Podali jste nebo budete podávat trestní oznámení na policii v případě tohoto odcizení majetku?

odp: V tuto chvíli musím počkat na zjištění nezávislé Ústřední kontrolní komise ČSBS. Pokud se potvrdí to, co 30. 3. 2020 pět zakladatelů nového spolku ve Valašském Meziříčí uvádí ve svých stanovách, pak ano, pak budu dokonce povinen toto trestní oznámení podat za účelem ochrany majetku oblastní organizace ČSBS Valašské Meziříčí, p.s.  

 

odpovědi odeslány Tiskovým mluvčím ČSBS

Následně redaktor Fuksa sepsal pamflet, který neměl nic společného s odpověďmi předsedy br. Vodičky¨

 

S pompézním titulem“ Valaši se odtrhli od svazu bojovníků za svobodu, k odchodu se chystají i další oblasti“. Tento pamflet byl následně přebírán ostatními jako autentická událost!

Pro srovnání obsahu textů pamflet je zde:  https://www.novinky.cz/domaci/clanek/valasi-se-odtrhli-od-svazu-bojovniku-za-svobodu-k-odchodu-se-chystaji-i-dalsi-oblasti-40330219

 

 

 

V souvislosti s tímto neseriózním jednáním a porušením novinářské etiky jsme napsali Šéfredaktoru „Práva“ Zdeňku Porybnému

Vážený pane šéfredaktore

Úvodem bych chtěl vyjádřit,  že si vážíme deníku  „Právo“ jako zdroje informací a celkově nakladatelství, které má jistou autentičnost a kulturu. Proto, když se na nás obrátil váš redaktor z Valašského Meziříčí p. Aleš Fuksa s otázkami týkajících se Českého svazu bojovníků za svobodu a naléhal s lhůtami a doplňujícími otázkami, tak jsme mu vyhověli. Jaké však bylo naše překvapení, když v článku „Valaši se odtrhli od svazu bojovníků za svobodu, k odchodu se chystají i další oblasti“ nebyly uvedeny otázky a odpovědi jak redaktora, tak i předsedy ÚV ČSBS Ing. Jaroslava Vodičky, ale přeinterpretovány do úrovně dezinformace. Krátce,  redaktor Aleš Fuksa si z jasných odpovědí  vytvořil pazl pro zavádějící text, který je dalek od skutečnosti. V jeho reportáži se dává prostor jen jedné straně a informace, které  udává redaktor Fuksa ve vztahu k politice vedení ČSBS při použití jména „Vodička“ jsou jen jeho výklady, nic z informací na otázky, které nám sám tento redaktor položil, není doslovně uvedeno.  To není, ani reportáž, kde se využívají informace z konkrétních zdrojů…ale ani interview. Je to pomlouvačný pamflet, který má legalizovat neetické a nelegální jednání 5 členů Oblastního výboru Valašské Meziříčí, kdy převedli majetek OV ČSBS V.M.  do nového spolku, který si sami založili.

Proti takovému pojetí prezentování „informací“, které poškozují náš historický spolek a pomlouvají jeho vrcholné funkcionáře a také jednání samotného redaktora A. Fuksy protestujeme.

Byli bychom rádi, aby se čtenáři „Práva“ dozvěděli,  jak se opravdu věci mají a prosíme v této věci o pomoc. Můžeme poskytnout  „Právu“ jakékoli autentické informace o činnosti našeho spolku.

Svaz bojovníků za svobodu je historickým spolkem a je s ním svázána historie mnohých osobností naší vlasti. Tuto památku všemi možnými způsoby ctíme. Je obecným zájmem, aby se pravda o tom, co naše organizace opravdu dělá, dostala k lidem.

Tiskový mluvčí ÚV  ČSBS

Ioannis Sideropulos

Odkazujeme na zajímavou iniciativu bratra Jiřího Kobzy: 
 

Klub přátel objektivní historie XIX: Československý odboj proti německé nacistické okupaci

https://www.youtube.com/watch?v=zLyHmiC0kzU

Kronika:

7. 8. 2020 Ov ČSBS Beroun uspořádala s účastí starostky města Beroun, v podmínkách pandemie, vzpomínkový pietní akt s položením květin v areálu žel. stanice Beroun u pamětní desky padlým odbojářům. Květiny umístily starostka města Berouna RNDr. Soňa Chalupová a předsedkyně Ov ČSBS Beroun Alena Mészárosová. Vzpomínky se zúčastnila také dlouholetá členka ČSBS Beroun Sylvie Wenzlová, dcera prof. Františka Urbana. V době popravy jejího otce jí byly necelé dva roky. Prof. Urban byl profesorem zeměpisu Berounské obchodní akademie a duchovním strůjcem sabotáže na železnici mezi Berounem a Srbskem. 

Historie: 8. srpna roku 1943, ve 3 h 12 minut, u železniční zastávky v Srbsku, došlo k destrukční akci s pomocí dynamitu na železniční trati mezi Berounem a Prahou. Provoz na dráze se zastavil. Krátce před explozemi tímto místem projížděl nákladní vlak naložený vojenskými vozidly wehrmachtu, ale po vedlejší koleji, kde nálož selhala, takže k vykolejení nedošlo. Tento čin měl však mj. velký symbolický význam a nacisté si to velmi dobře uvědomovali – znepokojil nejen státního tajemníka K. H. Franka, ale ohlas našel i u Hlavního úřadu říšské bezpečnosti v Berlíně. Šlo o první „horkou odbojářskou akci“ s použitím výbušnin na železnici v Čechách.

Uprostřed: sestra Alena Mészárosová, nalevo: Sylvie Wenzlová, dcera prof. Františka Urbana a napravo: starostka města Berouna RNDr. Soňa Chalupová.

"Nebude však trvat dlouho a budeme slyšet různé, všelijak formulované a v systémy vypracované omluvy, výmluvy a omývání všeho toho, čeho se Němci v této válce tak neslýchaně nelidsky dopouštěli." (Dr. Edvard Beneš, 10.6.1945, Lidice)...


podívejte se na video:
 

Projev Dr. Edvarda Beneše v Lidicích 10.6.1945


https://www.youtube.com/watch?v=TtpxzUSdAtk

Německá osobnost protinacistického odboje: Werner Seelenbinder (2. srpna 1904, Štětín — 24. října 1944, Brandenburg an der Havel) byl německý zápasník a účastník protinacistického odboje. 


Sportovní kariéra Wernera Seelenbindera:
Narodil se ve Štětíně, od pěti let žil v berlínské čtvrti Neukölln. Pracoval v továrně Elektro-Apparate-Werke Berlin-Treptow. V roce 1925 vyhrál Dělnickou olympiádu ve Frankfurtu, v roce 1928 zvítězil na Spartakiádě v Moskvě. V letech 1933 až 1941 byl šestkrát mistrem Německa v polotěžké váze. Na berlínské olympiádě skončil na čtvrtém místě. Na mistrovství Evropy v zápase získal v letech 1937 a 1938 bronzové medaile.


Politické aktivity:
V roce 1928 vstoupil do komunistické strany. V roce 1933 byl potrestán šestnácti měsíci zákazu startu za to, že odmítl při vyhlašování vítězů na závodech hajlovat. Navázal kontakty s odbojovou skupinou, kterou vedl Robert Uhrig. V únoru 1942 byl Seelenbinder zatčen za ilegální činnost a 24. října 1944 popraven guillotinou.
Odkaz:
Byla podle něj pojmenována sportovní hala Werner-Seelenbinder-Halle (zbořená 1992) a Werner-Seelenbinder-Sportpark v Berlíně. Také v olympijské vesnici v Mnichově nesla jedna ulice Seelenbinderovo jméno. Jeho portrét byl na líci medaile, kterou dostal každý mistr sportu NDR. V květnu 2008 byl uveden do Síně slávy německého sportu. 

Ioannis Sideropulos

___________________________________________

odkazy a zdroje:

Werner Seelenbinder
https://cs.wikipedia.org/wiki/Werner_Seelenbinder

Werner Seelenbinder
https://www.facebook.com/SeelenbinderKoepenick/

Größer als seine Legende
https://www.neukoellner.net/zei…/groesser-als-seine-legende/

Einer von uns
Obsah filmu Dvojí zápas
Příběh zápasníka Richarda Bertrama je inspirován skutečnými životními osudy německého olympionika Wernera Seelenbindera. Zápasník působí koncem dvacátých let v levicově orientovaném klubu. Po převzetí moci nacisty zakryje svou nyní již nezákonnou činnost vstupem do pronacistického občanského sdružení. Richardovy úspěchy na žíněnce vadí novým vládcům a tak hledají možnost, jak populárního sportovce zdiskreditovat. Při německém šampionátu při závěrečném ceremoniálu nezvedne Richard ruku k nacistickému pozdravu. To je důvod jeho perzekuce. Blíží se Olympijské hry v Berlíně 1936 a zápasnická reprezentace se pro úspěch Velkoněmecké říše neobejde bez Bertrama. Při setkání se zahraničními sportovci předává Richard informace o koncentračních táborech a genocidě židovského národa.
https://www.fdb.cz/film/dvoji-zapas-einer-von-uns/116950

Před 76 lety Němci povraždili tisíce Romů… 

Byla to druhá největší hromadná poprava československých občanů za války po usmrcení 3 792 židovských mužů, žen a dětí z tzv. českého či terezínského rodinného tábora v noci z 8. na 9. března 1944.

Rozkaz ke konečnému řešení cikánské otázky vydal H. Himmler. 

Do roku 1942 tvořili Romové (Cikáni) v různých táborech pouze deset nebo 15 procent internovaných, zlom nastal až v červnu 1942, kdy protektorátní policie přijala nařízení o potírání tzv. cikánského zlořádu. 

To zahájilo rasový postup proti Romům a romským míšencům. Do evidence se dostalo na 6 500 lidí, v srpnu 1942 byly tábory v Letech a Kunštátu změněny na cikánské tábory.

Tzv. konečné řešení cikánské otázky pak přinesl rozkaz šéfa SS Heinricha Himmlera z 16. prosince 1942 o deportaci Romů do Osvětimi, kde je většinou čekala smrt.

Z protektorátu do Osvětimi odvezly transporty celkem od března 1943 do ledna 1944 4 870 Romů, po válce se jich do vlasti vrátilo 583. Vůbec první Romové byli do Osvětimi transportováni již v roce 1941. Koncem roku 1943 vznikl v nedaleké Březince takzvaný rodinný tábor pro Romy, kam nacisté sváželi Romy ze 14 zemí.

Na okupovaných územích Sovětského svazu se Romové stali oběťmi řádění komand Einsatzgruppen, v Srbsku se na vyhlazování výrazně podílela německá armáda, v Chorvatsku zase ustašovci (zejména masakr Romů v koncentračním táboře Jasenovac).

Komplex vyhlazovacích táborů Osvětim se stal symbolem vyvraždění šesti milionů Židů během druhé světové války. Jen v Osvětimi bylo zmařeno na 1,2 milionu životů, většinou židovských. K vězňům osvětimského tábora patřilo také na 50 000 československých občanů - Židů, politických vězňů a Romů, z nichž přežilo asi 6 000.

Ioannis Sideropulos

______________________________________________

odkazy a zdroje:

Před 75 lety povraždili tisíce Romů, přeživší je uctili v Osvětimi

https://www.idnes.cz/…/osvetim-druha-svetova-valka-holokaus…

Konečné řešení cikánské otázky“ v Osvětimi

https://www.jewishmuseum.cz/…/konecne-reseni-cikanske-o…/93/

Konečné řešení Otázky cikánské vČeských zemích

Bc. Jiří Gaudin

http://www.vzdelavaci-institut.info/

Michal Schuster: Genocida Romů v českých zemích

http://www.romea.cz/…/michal-schuster-genocida-romu-v-cesky…

Vzpomínáme narození:

Kapitána in memoriam Otakara Jaroše

narozeného * 1. 8. 1912 v Lounech a který hrdinně padl 8. 3. 1943 v Sokolovu (SSSR)

V mládí byl Otakar Jaroš členem mělnického oddílu Junáka. Během 2. světové války se stal příslušníkem čs. jednotky v SSSR. Velel obraně ukrajinského Sokolova (SSSR) v březnu 1943, při které sám padl. Otakar Jaroš byl československý důstojník, účastník zahraničního odboje, který padl v bitvě u Sokolova a jako první cizinec ve druhé světové válce byl vyznamenán titulem hrdiny Sovětského svazu. 

Bitva u Sokolova: Z pohledu československých vojenských dějin jde o záležitost naprosto unikátní a nesmírně důležitou. Je to totiž první boj našich vojáků na východní frontě, kde po boku Rudé armády bojovali s výraznou německou přesilou a vynikajícím způsobem obstáli.
1. čs. samostatný polní prapor jako čerstvá, vycvičená síla byl nasazen do boje v prostoru obce Sokolova. Dostal svůj první bojový úkol - udržet postavení na linii nově budované obrany na řece Mža, zdržet postup Německých vojsk na Charkov, aby nedošlo k obklíčení sovětských vojsk v tomto prostoru.  Rota, které velel npor. Otakar Jaroš, dostala za úkol uhájit vysunuté postavení před zamrzlou řekou Mža proti útočícím jednotkám elitních tankových divizí Wehrmachtu a SS. Na podporu mu byly přiděleny k dispozici sovětské protitankové kanony a dělostřelectvo. Po odražení útoku byla jednotka stažena za řeku Mža, na které ledy začaly tát a stala se přirozenou překážkou pro tanky a těžkou techniku. To bylo 8. března 1943.

Čechoslováci splnili svůj bojový úkol, který zněl: nepustit Němce přes řeku Mžu. Boje ještě pokračovaly 9. března, kdy ještě dvě čs. roty podnikly protiútok na Sokolovo, při němž Němci utrpěli další ztráty. Dne 11. března zachytil čs. radista Kurt Markovič německou zprávu, díky které byl včas odhalen německý protiútok. Sovětské dělostřelectvo zahájilo do místa soustředění Němců palbu a útočící jednotky rozprášilo.

Otakar Jaroš: Sportovec, skaut, elektrotechnik

Budoucí první zahraniční Hrdina Sovětského svazu se narodil v Lounech do rodiny železničního topiče. Jeho otec byl záhy služebně přeložen do Mělníka a tam prožil Otakar Jaroš své mládí. Byl všestranně nadaným sportovcem, chodil do Skauta i Sokola.
Ve třicátých letech, poté, pokračoval na Vyšší elektrotechnické škole v Praze, kterou absolvoval roku 1934. Následně nastoupil vojenskou službu. Rukoval k telegrafnímu praporu ve slovenské Trnavě a za dva roky poté se stal vojákem z povolání. Za první republiky se vypracoval až na velitele čety.

Anabáze: Náchod – Polsko – Sovětský svaz

Po Mnichovské konferenci na podzim 1938 Jaroše čekalo nejen velké zklamání z rezignace vrcholných politiků na obranu země, ale také jeho propuštění z později likvidované Němci armády. V této době se krátce živil civilním povoláním – pracoval jako úředník na náchodské poště. Odtud se až na třetí pokus dostal přes hranice do Polska, kde posléze vstoupil do čs. Legionu pod velením Ludvíka Svobody, se kterým v rámci Východní skupiny československé armády v zahraničí bojoval už v Polsku.

Roku 1941 se Jaroš na přání Ludvíka Svobody stává součástí československé vojenské mise v SSSR. Spolu s dalšími byl vybrán, aby u hranic Slovenska navazoval spojení s domovem a pomáhal bývalým československým státním příslušníkům při odchodu do zahraničí. Celou akci ale přerušil německý útok na Sovětský svaz v červnu 1941.

Působení v Sovětském svazu:
Jaroš zastával funkce velitele spojovací čety, velitele důstojnické školy i subalterního důstojníka školy. V lednu 1941 byl poslán do Moskvy jako radista, v dubnu téhož roku byl dokonce začleněn do zpravodajské skupiny určené k vysazení na Slovensku.

Hrdina Sovětského svazu:

Na frontě bylo Jarošovým úkolem udržet vesnici Sokolovo před německým útokem. Během plnění tohoto rozkazu byl však 8. března 1943 zabit a spolu s ním zhruba sto dalších Čechů a Slováků. Jednalo se o první vojenské vystoupení naší jednotky na východní frontě. 

Ještě během bojů bylo Otakaru Jarošovi uděleno vyznamenání Zlatá hvězda Hrdiny Sovětského svazu. Toto nejvyšší sovětské vyznamenání obdržel jako vůbec první zahraniční voják, při strmém vzestupu tragické bojové slávy – kdy v březnu 1943 se stal velitelem obrany Sokolova a v boji dne 8. března v hodnosti nadporučíka hrdinsky padl. 

Vyznamenání:

Československý válečný kříž 1939: Československý válečný kříž 1939, udělen 13.3.1943 in memoriam
Leninův řád Leninův řád, udělen 17.4.1943
Hrdina Sovětského svazu:
Hrdina Sovětského svazu, udělen 17.4.1943 in memoriam
Československá medaile za zásluhy: Československá medaile za zásluhy, I. stupeň, udělen 1944 in memoriam
Sokolovská pamětní medaile: Sokolovská pamětní medaile[6], udělena 8.3.1948 in memoriam
Řád Bílého lva za vítězství:
Československý vojenský řád Bílého lva „Za vítězství“, hvězda I.stupně, udělen v roce 1948

Otakar Jaroš byl in memoriam vyznamenán jako první cizinec ve druhé světové válce i Zlatou hvězdou hrdiny Sovětského svazu. Ta se udělovala společně se sovětským Leninovým řádem, jehož se stal Jaroš také držitelem a to mj. bylo i výrazným úspěchem československého boje proti nacismu. 

Dle uvedených materiálů zpracoval Ioannis Sideropulos
______________________________

zdroje: 

Otakar Jaroš
https://cs.wikipedia.org/wiki/Otakar_Jaro%C5%A1
Sokolovo – první bojový křest
http://www.bojovali-za-ceskoslovensko.cz/cs/vystava/42-12

VOJENSKÁ AKADEMIE HRANICE
Otakar JAROŠ (1912 - 1943)
https://vojenskaakademiehranice.ic.cz/jaros.html

Jaroš Otakar
https://www.hrdinovevalky.cz/person/jaros-otakar/

Právě vyšlo nové vydání Národního osvobození

Připomínáme si v něm osud Českého Malína a Ležáků, dvou obcí vyhlazených německými nacisty v letech 1943 a 1942. Další články jsou věnovány například výročí bitvy u Zborova, nejvýznamnějšího vojenského vítězství Čechoslováků v první světové válce; odbojové činnosti v Braneckých železárnách ke konci druhé světové války, nebo jedné z opomíjených kapitol boje za svobodu, sokolskému odboji v době Protektorátu. Zajímavou informaci přináší článek o nalezení návštěvní knihy říšského protektora von Neuratha; cenný dokument poskytuje faktickou výpověď o chování příslušníků některých šlechtických rodů za Protektorátu a mohl by ovlivnit rozhodování soudů v restitučních kauzách z té doby. K dodnes nevyjasněným otázkám se řadí působení sovětských pilotek přezdívaných „noční čarodějnice“ na Ostravsku v posledních týdnech druhé světové války; na téma, jež u nás dosud nezaznělo, nás upozornil náš čtenář.

Odpovědi Tiskového mluvčího ČSBS na otázky zpravodaje ČTK Karla Čapka. 

Jaká je konkrétní reakce vedení svazu na krok paní Bobošíkové a dalších členů lidické organizace:
Co říkáte na jejich rozhodnutí, kterým pozastavili své členství ve svazu? Měli důvod k takovému kroku? Bude svaz přijímat nějaká opatření, aby své rozhodnutí zvrátili a vrátili se zpět do ČSBS? A jaký bude další osud lidické organizace ČSBS?

Odpověď:

1. Institut pozastavení členství v ČSBS je trestem proti těm členům, kteří porušují stanovy nebo usnesení volených orgánů ČSBS jako je Oblastní výbor, Výkonný výbor a Ústřední výbor a nemůže ho vyhlásit sám člen svazu.

 

2. Na obecnou otázku, nebo výtku o hospodaření ve svazu se těžko může ve stručnosti odpovědět. Zájemci o odpověď by měli nastolit otázku konkrétně, tím spíše, že kontrola Ministerstva financí porušení rozpočtové kázně v hospodaření ČSBS neshledala.

 

3. Oblastní výbor ČSBS se sám zrušit nemůže, protože byl zřízen rozhodnutím Ústředního výboru ČSBS a ten rušit lidickou organizaci ČSBS nehodlá.

 

Tiskový mluvčí

Ioannis Sideropulos

©2020 Český svaz bojovníků za svobodu