28. října slavíme 102 let od vzniku Československé republiky.
Představitelé státu připomněli vznik samostatného státu položením věnců u hrobu Neznámého vojína na pražském Vítkově. Pietní akt byl kvůli špatné epidemické situaci zrušen, nicméně, na památné místo přijížděli individuálně v omezeném režimu představitelé veřejného života.
K národnímu památníku jako první dorazil prezident Miloš Zeman a s časovými odstupy následovali mj.: premiér Andrej Babiš, představitelé parlamentu ČR a politických stran, a Arcibiskup pražský Dominik Duka. Svaz bojovníků za svobodu zastupovali: předseda ÚV ČSBS Ing. Jaroslav Vodička a 1. místopředseda Ing. Emil Kulfánek, kteří položili věnec.
Na Pražském hradě se poté uskutečnilo slavnostní střídání Hradní stráže.
fotoreportáž.: I.S.
28. říjen, uctění dne Československé republiky v Ov ČSBS Nový Jičín
Kladení kytic u příležitosti České státnosti, byly provedeny, co do počtu členů, ve velmi omezeném rozsahu, tj jednotlivě a to vzhledem k protiepidemickým opatřením. Tak se stalo mj. v Novém Jičíně, ve Studénce - kde položil květiny bratr Petr Fabián a v Kopřivnici br. Václav Langer spolu se zástupci MěÚ.
Kytice byly položeny také v Šenově u Nového Jičína.
Emilie Bartoňová
Dne 28.10. 2020, Oblastní výbor Českého svazu bojovníků za svobodu Beroun, provedl řadu pietních vzpomínek s položením květin a věnců u památníků padlých, u příležitosti 102 let od vzniku Československé republiky. Uvádíme pro informaci část akcí, které se udály pod vedením předsedkyně Ov ČSBS Beroun, sestry Aleny Mészárosové. V rámci opatření proti pandemii koronaviru byla účast našich členů a přátel omezena.
Místa provedení pietních aktů:
BEROUN – HUSOVO NÁMĚSTÍ: Pomník padlým v 1. světové válce se sochou Záboje
BEROUN – JAROV: Pomník padlým u kaple sv. Václava
HOŘOVICE: Pomník obětem válek. Pomník se sochou Obětovaný od Františka Bílka z roku 1922 připomíná památku padlým legionářům
i.s./
Na foto sestry: předsedkyně Ov ČSBS Beroun, Alena Mészárosová a Ing. Marie Šimková
28.říjen v Libině
Delegace členů ČSBS Šumperska i v této složité době položili květiny 28.10.2020 na počest vzniku Československé republiky v roce 1918, u pomníku v Libině. S.P.
Washingtonská deklarace
první veřejný dokument, kterým představitelé Čechů a Slováků deklarovali vznik společného nezávislého státu
„Prohlášení nezávislosti československého národa prozatímní vládou“, představuje vyvrcholení diplomatického úsilí T.G. Masaryka za samostatnost Československa.
Tímto, představitelé Čechů a Slováků deklarovali vznik společného nezávislého státu, a je to také první dokument, v němž byl nový stát prohlášen za republiku. Masaryk v textu záměrně odkazoval i na tzv. Tříkrálovou deklaraci, aby ukázal, že spojení Českých zemí a Slovenska není jen přáním představitelů zahraničního odboje, ale i přáním českých poslanců, tj. domácích představitelů.
E. Beneš deklaraci přikládal velký význam a o datu 18. října uvažoval dokonce jako o datu vzniku Československa.
Washingtonská deklarace (pův. název anglicky Declaration of Independence of the Czechoslovak Nation by its Provisional Government, v překladu např. Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou. Tato deklarace odmítá možnost autonomie v rámci Rakouska, odvolává se na historická práva Čechů a práva na sebeurčení pro Slováky a závěrem nastiňuje podobu budoucího Československa. Obsah a struktura deklarace jsou ovlivněny americkou Deklarací nezávislosti, francouzskou Deklarací práv člověka a občana a myšlenkami wilsonismu. Až do konce první světové války evropské státy spolu nikdy neuzavíraly spojenectví, aby válce předcházely a aby společně hlídaly světový mír.
S touto ideou přišel právě Woodrow Wilson. Přišel s myšlenkou na založení mezinárodní organizace, kde si budou všechny státy rovny a kde budou společně pracovat na udržení světového míru. Vedoucí úlohu v této změně mezinárodního řádu měly vést právě Spojené státy
Dokument Deklarace vytvořil Tomáš Garrigue Masaryk a jeho spolupracovníci ve Spojených státech. Vznikl jako přímá reakce na návrh císaře Karla I. na federalizaci Rakouska-Uherska. Jeho definitivní podoba byla doručena Ministerstvu zahraničních věcí Spojených států dne 18. října 1918 ve Washingtonu D.C. A k tomuto dni je také datován, ačkoli jako místo vydání uvádí Paříž (sídlo Prozatímní vlády československé).
V tisku byl publikován následující den, 19. října 1918.
plný text:
Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou
V této vážné chvíli, kdy Hohenzollernové nabízejí mír, aby zabránili roztrháni Rakouska-Uherska a Turecka, a kdy Habsburkové slibuji federalizaci říše a autonomii neuspokojeným národnostem vydaným jejich panováni, my, Československá národní rada, uznaná vládami spojeneckými a americkou za Prozatímní vládu československého státu a národa, v úplné shodě s prohlášením českých poslanců, učiněným v Praze 6. ledna 1918, a uvědomujíce si, že federalizace a tím spíše autonomie pod vládou habsburské dynastie nic neznamenají, tímto činíme a vyhlašujeme toto své Prohlášeni nezávislosti.
Činíme to, protože věříme, že žádni lidé by neměli být nuceni žiti pod svrchovanosti, kterou neuznávají, a protože víme a jsme pevně přesvědčeni, že se náš národ nemůže svobodně rozvíjet v nějaké podvodné habsburské federaci, která je jen novou podobou odnárodňujícího útlaku, pod nimž jsme trpěli posledních tři sta let. Považujeme svobodu za první předpoklad federalizace a věříme, že svobodni národové střední a východní Evropy mohou snadno vytvořit federaci, kdyby shledali, že je to nutné.
Činíme toto prohlášeni na základě svého historického a přirozeného práva. Byli jsme nezávislým státem od sedmého století; a v roce 1526 jsme se jako nezávislý stát, sestávající z Čech, Moravy a Slezska, spojili s Rakouskem a s Uhry v obrannou unii proti tureckému nebezpečí. Nikdy jsme se dobrovolně nevzdali svých práv jako nezávislý stát v této konfederaci. Habsburkové rozbili svou smlouvu s našim národem tím, že bezprávně porušovali naše práva a znásilňovali ústavu našeho státu, kterou se sami zavázali dodržovat, a my proto odpíráme zůstat částí Rakouska-Uherska v jakékoli podobě.
Požadujeme pro Čechy právo, aby byly spojeny se slovenskými bratřími na Slovensku, které kdysi bylo částí našeho národního státu, později odtrženou od těla našeho národa a před padesáti lety přivtělenou k uherskému státu Maďarů, kteří pro své nevýslovné násilnictví a surový útisk podrobených národů ztratili veškeré mravní i lidské právo vládnouti komukoli kromě sobě samým.
Svět zná historii našeho zápasu proti habsburskému útisku, který nabyl na intenzitě a stal se soustavným po rakousko-uherském dualistickém kompromisu z roku 1867. Tento dualismus je jen nestoudná organizace hrubé síly a vykořisťování většiny menšinou; je to politické spiknutí Němců a Maďarů proti našemu vlastnímu národu tak jako proti jiným slovanským a latinským národům monarchie. Svět zná spravedlivost našich požadavků, které Habsburkové sami se neodvážili popříti. František Josef více než jednou uznal nejslavnostnějším způsobem svrchovaná práva našeho národa. Němci a Maďaři se postavili proti tomuto uznání a Rakousko-Uhersko, které se sklonilo před pangermány, stalo se kolonií Německa a jako jeho východní předvoj vyprovokovalo poslední balkánský konflikt právě tak jako nynější světovou válku, kterou začali Habsburkové sami bez souhlasu zástupců lidu.
Nemůžeme a nechceme dále žíti pod vládou - přímou nebo nepřímou - těch, kdo znásilnili Belgii, Francii a Srbsko, těch, kteří chtěli zavraždit Rusko a Rumunsko, vrahů desetitisíců civilistů i vojáků z naší krve a spolupachatelů při bezpočetných nevýslovných zločinech, kterých se dopustily v této válce proti lidskosti dvě zdegenerované a neodpovědné dynastie. Nechceme zůstat části státu, jehož existence není ničím ospravedlněna a který, odmítaje přijmout základní principy moderní organizace světa, zůstává jen umělým a nemorálním politickým útvarem, jenž překáží každému pohybu k demokratickému a sociálnímu pokroku. Habsburská dynastie, skloněná pod tíhou velikého dědictví omylu a zločinu, je trvalou hrozbou světovému míru a my pokládáme za svou povinnost k lidstvu a k civilizaci, abychom pomohli přivodit její pád a zničení.
Popíráme rouhavé tvrzení, že moc habsburské a hohenzollernské dynastie je božského původu; odmítáme uznat božské právo králů. Náš národ zvolil Habsburky na český trůn ze své vlastní svobodné vůle a týmž právem je sesazuje. Prohlašujeme tímto habsburskou dynastii za nehodnou vésti náš národ a popíráme všechny jejich nároky na vládu v československé zemi, o které my zde a nyní prohlašujeme, že od nynějška bude svobodným a nezávislým lidem a národem.
Přijímáme a budeme věrně zachovávat ideály moderní demokracie, jakými byly ideály našeho národa po staletí. Přijímáme americké principy, jak je stanovil prezident Wilson: principy osvobozeného lidstva - skutečné rovnosti národů - a o tom, že vlády odvozují všechnu svou spravedlivou moc ze souhlasu těch, kterým vládnou. My, národ Komenského, nemůžeme jinak než přijmouti tyto principy, vyjádřené v americkém Prohlášení nezávislosti, principy Lincolnovy a principy Prohlášení práv člověka a občana. Pro tyto principy náš národ krvácel v památných husitských válkách před pěti sty lety, pro tyto principy náš národ vedle svých Spojenců v Rusku, Itálii a Francii krvácí dodnes.
Načrtneme jen hlavní principy ústavy československého národa; konečné rozhodnuti o ústavě samé připadá právně vyvoleným zástupcům osvobozeného a sjednoceného lidu.
Československý stát bude republikou. Ve stálé snaze po pokroku bude zaručovat úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění, slovního projevu, tisku a právo shromažďovací i petiční. Církev bude odloučena od státu. Naše demokracie bude spočívat na všeobecném právu hlasovacím; ženy budou politicky, sociálně a kulturně zrovnoprávněny s muži. Práva menšin budou zabezpečena poměrným zastoupením; národní menšiny budou požívat stejných práv. Vláda bude svou formou parlamentární a bude uznávat principy iniciativy a referenda. Stálá armáda bude nahrazena milicí.
Československý stát provede dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy; velkostatky budou vykoupeny pro domácí kolonizaci, šlechtické výsady budou zrušeny.
Náš národ převezme svůj podíl z rakousko-uherského předválečného dluhu; - dluhy z této války ponecháváme těm, kdo se v ně uvázali.
V zahraniční politice přijme Československo svůj plný podíl na odpovědnosti za reorganizaci Východní Evropy. Plně přijímá demokratický a sociální princip vlastenectví a připojuje se k nauce, že všecky závazky a smlouvy budou uzavírány otevřeně a upřímně bez tajné diplomacie.
Naše ústava povede k účinné, rozumné a spravedlivé vládě, která vyloučí všechny zvláštní výsady a zakáže třídní zákonodárství.
Demokracie porazila teokratickou autokracii. Militarismus je překonán - demokracie zvítězila; na základě demokracie bude reorganizováno lidstvo.
Síly temnoty posloužily vítězství světla - vytoužený věk lidskosti svítá.
Věříme v demokracii - věříme ve svobodu, svobodu vždy větší a větší!
Dáno v Paříži dne 18. října 1918.
Profesor Tomáš G. Masaryk,
ministerský předseda a ministr financí.
Generál Dr. Milan R. Štefánik,
ministr národní obrany.
Dr. Eduard Beneš,
ministr zahraničních věcí a vnitra.
_____________________________________________
připravil: Ioannis Sideropulos
A K C E S O K O L 1 9 4 1
Sbor pro obnovu pomníku Hrdinům od Zborova, 54. ZO Spořilov - Českého svazu bojovníků za svobodu a Obec baráčníků Roztyly; umístili mladému sokolskému odbojáři Janu Milíčovi Zelenkovi pamětní desku v Husově háji, ve Slatinském lesíku v Praze 10 - Záběhlice.
Lem kamenné desky zdobí převzatý vzor výšivky v národním dekorativismu ze sokolské sletové halenky jeho maminky. Na hrdiny se nezapomíná! Po zklidnění virových nákaz bude důstojné odhalení.
V roce 1941, a to 7. října byla rozpoutána Akce Sokol. Byli zatýkáni činovníci ve vedené obce, žup, starostové i náčelníci sokolských jednot. Důvod zjevná nespolupráce s vládními protektorátními nařízeními. Zajištěno bylo 1.500 osob. Němečtí nacisté z tohoto počtu popravili 1.212 sokolských bratrů a sester. Následně zemřelo 2.176 sokolů v koncentračních táborech do konce války v roce 1945.
Převážně Sokolové se starali v touze odplaty za německou okupaci o vojenské výsadky z Velké Británie. Jednalo se o ubytování, jídlo, které bylo na lístky i jiné potřeby. Na následky bojového činu čsl. výsadku zemřel Reinhard Heydrich a byl vyhlášen civilní výjimečný stav, včetně stanného práva. Parašutisté nalezli úkryt v katedrálním chrámu České pravoslavné církve v Reslově ulici. Skrýš v pohřební kryptě vyzradil gestapu rotný Karel Čurda z paravýsadku Out Distance, který byl zradu popraven 29.4. 1947.
Odplata německých okupantù za zabití Heydricha zmařila život 1.585 občanů; včetně vyvraždění obyvatel obcí Lidice a Ležáky. Úkol zadaný by nemohli parašutisté splnit bez pomoci českých vlastenců.
Účast obětavé rodiny Zelenkových
Jan Radovan Milíč Z e l e n k a - zemřel dobrovolnou smrtí v Husově háji.
Jeho otec Jan Zelenka-Hajský byl předválečným starostou Krušnohorské sokolské župy. Po odsunu z pohraničí se usídlil v Praze. Byl řídícím učitelem V. obecné chlapecké školy v Praze-Vršovicích. Jako sokolský činovník a protifašistický odbojář se zapojil do odbojových ilegálních skupin Říjen a Jindra. Dobrovolně zemřel 17.6.1942 v bytě při zatýkání gestapem, zkousnutím ampulky cyankáli.
Jeho maminka Františka Zelenková byla německým stanným soudem v nepřítomnosti odsouzena 29.9.1942 k trestu smrti a zastřelena 24.101942 v koncentračním táboře Mauthausen.
Syn Jan s domácím jménem Milič - narozen 12.8.1923 v Praze - Břevnově byl studentem VII.C. reálného gymnázia v Praze - Libni. Jako mladý sokolský odbojář dělal kurýrní spojku mezi vojáky paravýsadků, kteří se ubytovávali po různých bytech v Praze. Měnil německé marky za protektorátní koruny a obstarával a nosil jídlo do chrámu svatého Cyrila a Metoděje v Reslově ulici.
Ve škole mu spolužák Jiří R ů t a (*21.3.1923 + 24.10.1942 zastřelen v Mauthausenu), pověděl o přepadu gestapa jejich bytu a aby nešel domu a vyhnul se zatčení.
Milič se domu nevrátil a autobusem linky “A “ přijel do zastávky Husův háj. Slatinký lesík u této zastávky znal z dřívějších výletů. Poté podobně jako jeho tatínek u cesty rozkousl ampuli s kyanidem draselným. Svojí sebevraždou se vyhnul krutým výslechům a neohrozil životy dalších obětavých sokolů. Zemřel ve stejný den jako jeho tatínek 17.6.1942. Jeho tělo nalezli náhodní chodci. K totožnosti byl převezen do Reslovy ulice k mrtvým bojovníkům z chrámu. Pohřben je v hromadném hrobě v Praze-Ďáblice.
Na paměť�, kde ležel na chodníku rohu Reslovy ulice je vzpomínková destička.
J A N Z E L E N K A - dostal pamětní medaili In Memoriam
od Českého svazu bojovníků za svobodu.
Jan Vlasák foto: Jan Zelenka
kapitán dělostřelectva in memoriam František Závorka
(*18. října 1911, Příbram - †16. ledna 1943, Rovensko pod Troskami) byl československý voják a velitel výsadkové skupiny Antimony.
Hlavním úkolem "Operace Antimony" byla zpravodajská činnost, v rámci níž mělo být obnoveno spojení mezi domácím odbojem a exilem, přerušené heydrichiádou.
Výsadek byl proveden 24. října 1942 nedaleko Kopidlna na Jičínsku. I přes velmi nepříznivé podmínky se nakonec parašutistům Závorkovi, Jasínkovi a Srazilovi podařilo na konci listopadu kontaktovat Vladimíra Krajinu a navázat spojení s Londýnem. Odvysíláno bylo celkem 22 depeší, jejichž součástí byly i některé vojenské informace ze zbrojovky Vlašim a Škody Plzeň.
Skupina působila v té době jako jediná v protektorátu, převážně v oblasti Českého ráje a Podkrkonoší.
František Závorka se narodil 18. října 1911 v Příbrami. Otec František pracoval jako úředník u C. k. státních drah, matka Anastázie, za svobodna Jezlová byla v domácnosti. Po vzniku Československa a vytvoření ČSD byl otec přeložen na Slovensko a jmenován přednostou železniční stanice v Kremnici. Tam navštěvoval obecnou školu a gymnázium. V roce 1931 sice nastoupil na studium Právnické fakulty UK v Praze, ale po roce studia přerušil a nastoupil základní vojenskou službu.
Vojenská služba
Odeslán byl k 109 dělostřeleckému pluku v Bratislavě, kde také absolvoval školu pro záložní důstojníky. Postupně byl povyšován; 1. června 1933 byl již v hodnosti desátníka-aspiranta přeložen ke spojovací četě. Poté byl povýšen na četaře a 1. dubna 1934 byl již v hodnosti podporučíka dělostřelectva přeložen do zálohy. Na vlastní žádost pokračoval v činné službě. Zároveň se přihlásil ke studiu na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Tu ukončil 1. srpna 1937 a v hodnosti poručíka dělostřelectva byl přeložen do Šamorína k 83. odloučenému dělostřeleckému oddílu.
V březnu 1939, po rozpadu Česko-Slovenska a německé okupaci byl propuštěn ze služby. Odešel do Písku a začal pracovat jako úředník, ale jen nakrátko! Rozhodl se totiž bránit svou vlast v zahraniční armádě.
Útěk se mu zdařil v únoru 1940 tzv. jižní cestou přes Slovensko, Maďarsko, Řecko, Turecko a Sýrii, odkud se dostal do Francie. Po jejím pádu a evakuaci do Anglie byl v létě 1941 vybrán pro plnění zvláštních úkolů. Poté, co prodělal základní sabotážní kurz, paravýcvik a kurz průmyslové sabotáže byl jmenován velitelem výsadkové skupiny Antimony, jejímž hlavním úkolem měla být obnova spojení mezi domácím odbojem v Československu a exilem, přerušené heydrichiádou.
Podle plánu se parašutisté přesunují do Nové Paky k F.Kulhánkovi. Ten neváhá a poskytuje skupině dočasný úkryt. Zajištění parašutistů je však náročné a proto se F. Kulhánek obrací na své příbuzné, známé ze zaměstnání, Sokola a spoluvěřící. Po několika dnech improvizací nacházejí parašutisté úkryt u Miloslava Háka ve Studenci.
Odtud se snaží přes knihaře Vojtíška z Lázní Bělohradu navázat kontakt s domácím odbojem. Spojení je však ztraceno a ANTIMONY kontaktuje přes bratra F. Kulhánka komunistickou odbojovou buňku v Čelákovicích u Prahy. Jde však o falešnou stopu. Pražští komunisté postupně vylákají od ANTIMONY dvě ze tří vysílaček, poselství od prezidenta Beneše a generála Ingra a také 13500 říšských marek.
Vedle smůly má však ANTIMONY i neuvěřitelné štěstí. Její novopačtí spolupracovníci navazují kontakt s Vladimírem Krajinou, který se tou dobou ukrývá ve Veselé u učitele Karla Hlaváčka. Velitel ANTIMONY F. Závorka se s Krajinou schází v Lomnici nad Popelkou. Po počátečním váhání Krajina souhlasí s obnovením radiového spojení s Londýnem.
Závorka s Jasínkem se postupně přesouvají k Emilovi Lukešovi, který žije s rodinou v malém domku na plovárně v Rovensku pod Troskami. Srazil zůstává na Novopacku. Spolupráce se začíná rozjíždět a Krajinův úkryt ve škole ve Veselé se stává jakýmsi operačním štábem sítě. Zde se sbíhají nitky vedoucí k odbojářům v Rovensku, Loučkách, Železném Brodě a na Novopacku. Vysílá se z různých míst např. z Rovenska, Železného Brodu či Frýdštejna. Krajina však ví, že síť je příliš rozsáhlá a slabě zakonspirovaná a že je jen otázkou času, kdy dojde k jejímu prozrazení.
Pražské gestapo od konce října usilovně pátrá po úkrytu parašutistů. Zatím bezvýsledně. Protiparašutistický referát proto nasazuje do hry své konfidenty. Jedním z nich je i Karel Čurda z paraskupiny OUT DISTANCE, jehož udání vedlo ke smrti sedmi parašutistů v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Čurda znal z Anglie záchytnou adresu učitele Josefa Lánského ze Studence. Gestapo předpokládá, že by se parašutisté mohli pohybovat v okolí, a posílá Čurdu do Studence k Miloslavu Hákovi. Čurda se představí svým jménem a žádá o úkryt.
Hák po poradě s parašutisty neodmítne, ale vyžádá si od Čurdy o dvě adresy k prověření. Gestapo cítí stopu. Čurda se proto na Studenci objevuje znovu v doprovodu dalšího konfidenta J.Nachtmana. Tentokrát Hák Čurdu přijímá a poskytuje mu úkryt. Je jen otázkou času, kdy se Čurda od neopatrných přechovávatelů dovídá o parašutistech. Síť se dostává do smrtelného nebezpečí.
Gestapo tentokrát jedná rychle a razantně. Lidé z Novopacka jsou pozatýkáni a při výsleších padne jméno učitele Hlaváčka. 15. ledna 1943 v ranních hodinách vniká gestapo do školy ve Veselé, zatýká Hlaváčka a odváží jej k výslechu do Jičína. V kuchyni učitelského bytu zůstávají hlídat dva gestapáci. Netuší, že jen několik metrů odtud, ve skrýši, vybudované přepažením školní chodby je ukryt V.Krajina a další dvě osoby. Skrýš je přístupná maskovanými vchody z bytu i ze školní třídy. Paní Hlaváčkové se nenápadně podaří předat do skrýše postupně tři papírky s vysvětlením situace. Krajina tak opět uniká dopadení. Míří nejprve do Rovenska, kde prostřednictvím učitele Náhlovského varuje parašutisty u Lukešů, a poté do Louček k Hořákovým.
V Jičíně se začíná odvíjet další dějství dramatu. Gestapo od zatčených odbojářů ví, že klíčem k parašutistům je K.Hlaváček. Volí tentokrát psychologickou metodu nátlaku. Zmiňují osud Lidic. Tři parašutisté za deset tisíc lidí z Rovenska a okolí. Nezvyklé jednání gestapa dává Hlaváčkovi zoufalou naději. Ano, je ochoten přispět k dopadení parašutistů, ale jen pod podmínkou, že se jim, ani nikomu z těch, kteří jim pomáhali, nic nestane. W.Leimer a šéf jičínského gestapa Fischer po poradě s K.H.Frankem souhlasí. Písemná dohoda je doplněna ústními podmínkami. Gestapo chce, aby se parašutisté vzdali bez výstřelu, Hlaváček žádá rozloučení s rodinou a poté pistoli na ukončení života.
Živé nás nedostanou
Konvoj vozů míří po půlnoci do Veselé. Hlaváček volí cestu přes Rovensko a doufá, že si kolony někdo všimne. Předpokládá také, že parašutisty někdo varoval, a že ti již Rovensko opustili. Ve Veselé se loučí se ženou a dětmi. Teprve v Rovensku na náměstí prozrazuje úkryt parašutistů.
Zprávu o zatčení Hlaváčka přinesl do Lukešova domku na plovárně učitel Náhlovský. Velitel parašutistů Závorka se rozhodne zůstat. Odpoledne přijíždí i Jasínek. Oba mají v plánu přesunout se do jiného úkrytu až druhý den. Věří, že Hlaváček aspoň den dva vydrží. Do půlnoci hrají s Lukešem karty.
Brzy ráno 16.ledna 1943 je domek obklíčen gestapem a českým četnictvem. Hlaváček vstupuje dovnitř. Snaží se parašutistům vysvětlit obsah dohody. Pokud se vzdají, zachrání tím obyvatele města, a bude s nimi zacházeno jako s válečnými zajatci.
Poslední okamžiky života parašutistů popisuje Antonín Tichý ve své knize "Nás živé nedostanou".
"Hlaváček zatím v domku přesvědčoval parašutisty i Lukšovy, že podmínky smlouvy budou dodrženy, že však on sám je rozhodnut spáchat sebevraždu. Tím bylo rozhodnuto i pro oba parašutisty. Dali Hlaváčkovi ampulku s jedem. Vyšel ven s Kouřilem (starosta Rovenska), který se u dveří otočil ke Kodetovi (velitel četnické stanice v Rovensku) a unaveně šeptl:"Pane vrchní, je to hotový, můžete jim je dát."
Nato byli vyzváni megafonem, aby šli k Leimerovi (gestapo) s rukama vzhůru. Nachtman (gestapo) při tom znovu vyvolával obsah smlouvy. Parašutisté zůstali stát na zápraží. Z řad gestapáků se ozvalo česky: "Hoši, vzdejte se, v Londýně vám lhali." A pak dál: "Gestapo se zavazuje slovem čestného muže, že když se dobrovolně vzdáte, - nebude nikomu ublíženo…. Ze zápraží se však ozvala odpověď: "My ničemu nevěříme a nechceme dál jednat." Megafon na ně vyštěkl: "Uvědomte si, že na vašem počínání závisí osud několika set lidí." A hned hrozby novými Lidicemi. Jeden z těch dvou ještě zavolal: "My takhle zbraně nikdy nezahodíme!" a pak se vrátili do domku, ale hned zas byli zpátky a že se dají zatknout jen českým četnictvem. Nato byl třem četníkům vydán rozkaz, aby přikročili k zatčení. Když se první z parašutistů objevil ve dveřích, Kodet k němu přistoupil. Parašutista se ho zeptal: "Vy jste český velitel četnické stanice?" Kodet přikývl a žádal ho, aby mu řekl své jméno. "Jmenuji se Sokol. A dodal: Tečka, Čárka."
Megafon Kodetovi nařídil, aby zatčeného předvedl. Vzali je do kuželu reflektoru a provázeli je na určené místo. Při tom řvali, aby parašutista dal okamžitě ruce vzhůru. Uposlechl a šeptl Kodetovi:"živého mě stejně nedostanou." Kodet ho stejně tiše žádal, aby s tím aspoň počkal, až dojdou k nim. Leimer se skupinou gestapáků stáli dvacet až třicet kroků před vstupem na plovárnu. Když tam ti dva došli, Závorka se vztyčenýma rukama a Kodet s pistolí za ním, popošel jim Leimer naproti.
V té chvíli Kodet slyšel, jak Závorka něco rozdrtil v zubech. Jen několik málo pevných kroků a pak vrávorání. Zůstal chvíli stát, ruce mu spadly podle těla a skácel se do sněhu. Gestapáci se na něj vrhli, jeden z nich křičel, že se otrávil, druhý volal: "Arzt, Arzt!", jiný: "Rychle lékaře!", další se za pomoci jiných pokoušel obrátit v závěji vůz směrem k městu. Jasínek zatím svižně zamířil k četnickému strážmistru Procházkovi. Pamatovali si jeden druhého z ulice a Procházka už tenkrát věděl, že je to parašutista od Lukšů. Věděla o tom celá četnická stanice, ale mlčelo se o tom. Jasínek kývl, jen aby konal svou povinnost, Procházka jej zběžně prohlédl, zda u sebe nemá zbraň. Ohlédl se při tom za tím prvním, zrovna když ten se zhroutil. Několik z těch, kteří pak pospíchali k domku, se u Jasínka zastavilo, jestli prý také nemá v sobě jed.
"Ale pánové, jsem ještě mladej a na takový volovinky mám celkem dost času." Po prohlídce zas, jako by o nic nešlo, pokračoval ve své chůzi. Cestou si ho převzal Kodet a vedl ho lhostejně jako předtím Závorku. I tohohle znal, byl ještě nápadnější než tamten, zvláště svou neobvykle vysokou postavou, bledou tváří a hustými černými vlasy. Uvedl, že se jmenuje Tečka a také on mu tiše sdělil, že se otráví. Reflektory mu svítily přímo do tváře, ale on přesto vložil něco do úst a pak zašeptal nějaké verše o české zemi. V tom se na ně vrhla skupina gestapáků s takovou neurvalostí, že je povalila oba. "Vy jste se otrávili, co?" hulákal jeden z nich do ucha Jasínkovi. Ten se na něj klidně podíval: "Nás nikdy živé nedostanete!"
Gestapo zuří, snaží se parašutisty za pomoci lékaře zachránit, ale marně. Oba umírají v ordinaci dr. Kruse na Rovenském náměstí.
Svou sebevraždou uchránili mladí vlastenci Rovensko před osudem Lidic.
Po válce
3. září 1945 byl povýšen na kapitána dělostřelectva in memoriam. 5. května 1946 byla na radnici v Rovensku pod Troskami odhalena pamětní deska s jeho jménem.
Vyznamenání
1943 - Československý válečný kříž 1939
1944 - Pamětní medaile československé armády v zahraničí se štítky Francie a Velká Británie
1945 - Československý válečný kříž 1939
__________
připravil: Ioannis Sideropulos
plný přehled a odkazy: https://www.facebook.com/OVCSBSBEROUN
Velmi komorně probíhala v neděli 18. října vzpomínka na oběti nacistické perzekuce na Národním hřbitově v Terezíně. Malého pietního shromáždění spojeného s položením květin se účastnili předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS), ředitel Památníku Terezín Jan Roubínek, místostarosta Terezína Martin Pala, tajemník Federace židovských obcí Tomáš Kraus, místostarosta Litoměřic a poslanec Karel Krejza (ODS) a Zdeněk Pošusta za Terezínskou iniciativu.
Terezínská tryzna se od roku 1946 koná každý rok třetí květnovou neděli a účastní se jí tisíce lidí. Poprvé proběhla necelý rok po Národním pohřbu, kdy byly na prostranství před Malou pevností pohřbeny ostatky šesti set obětí exhumovaných z masových hrobů. Na národním hřibově je 2 386 jednotlivých hrobů a několik pylonů, pod nimiž jsou pochovány další tisíce mužů, žen a dětí.
Deník : Michaela Rozsypalová / foto: Karel Pech
Rozhovor Haló novin s Jaroslavem Vodičkou,
předsedou Českého svazu bojovníků za svobodu
Vlastenectví je především národní uvědomělost
Pojďme přímo k jedné z nejaktuálnějších otázek. Nedávno ve sdělovacích prostředcích proběhla zpráva, že na Vsetínsku se od vás prý sama od sebe odtrhla přibližně 100členná organizace. Můžete mi, prosím, k této věci něco bližšího říci?
Především se žádná organizace tímto způsobem nemůže odtrhnout. To odporuje stanovám. Všechny naše oblastní organizace, které jsou zřízeny ústředním výborem, můžou tedy být zase zrušeny výhradně Ústředním výborem Českého svazu bojovníků za svobodu. Takže můžou členové kterékoli oblastní organizace po celé republice jít a založit si podle zákoníku nějaký jiný spolek vlastenecký, který také bude vykonávat vlasteneckou činnost, protože to není proti stanovám Českého svazu bojovníku za svobodu, nesmí to být ale mířeno proti ČSBS.
Pokud to někdo takto formuluje, že vytváří jiný spolek proti ČSBS, pak si to musíme nějak vyjasnit, ale my jsme se zatím jen seznámili se stanovami toho nového spolku a není v nich nic takového napsáno, že by oni vystupovali vyloženě proti ČSBS. Vyjadřují se tam, že nesouhlasí s některými postupy ČSBS, a proto vytvářejí jiný spolek. Další věc, která je potřeba říci, je, že ten nový spolek vytvořilo přibližně pět členů z organizace z oblasti Valašského Meziříčí. Nic s tím neuděláme, není to nic zásadního, ale věřte, i přesto nám záleží na každém členovi ČSBS.
A co se tedy těmto členům nelíbí na konání ÚV ČSBS?
To je otázka, která směřuje jednoznačně na jejich představitele. Na to my zde, ve vedení ČSBS, odpovídat nemůžeme.
V současné době se přepisuje historická pravda v celé Evropě, a čím dál víc se potvrzuje, že je to koncepční proces, který navazuje na rezoluci schválenou 19. 9. 2019 v EP o Významu evropské paměti pro »budoucnost Evropy«. Jaké stanovisko k těmto procesům zastává ČSBS?
Tady je potřeba si říct, že to není záležitost ČSBS. To je záležitost zejména politická, záležitost českých státních orgánů, přístupu vlády a je to také záležitost právnická.
Toto usnesení Evropského parlamentu stanovuje den Evropské paměti na 23. srpen, podle roku 1939. A pokud si někdo vybaví, jak vypadala Evropa 23. srpna 1939, tak na území Čech a Moravy žádné státoprávní uspořádání nebylo zlegalizováno. Byl tady protektorát Böhmen und Mähren. Slovensko už tehdy bylo odtrženo od Československé republiky. Československo neexistovalo, takže je potřeba si uvědomit, co se má vlastně připomínat dnem 23. 8. 1939. Rozhodně ne historie Československé republiky, ani historie republiky české.
Jak tedy ČSBS vnímá dnešní napjaté vztahy ve společnosti k přepisování dějin, kde na jedné straně například starosta Řeporyjí, starosta Prahy 6 za podpory primátora hl. města Prahy říkají věci, které neodpovídají faktům nebo jsou vytrženy z kontextu?
Já bych to takto neformuloval. Ta česká a československá historie se přesouvá na stranu poražených. Historie se přesouvá na stranu jiných vítězů. Ve druhé světové válce zvítězila protihitlerovská koalice a československá armáda byla součástí této koalice, ale najednou je z celé této koalice jeden z rozhodujících členů, myšleno SSSR, který se vojensky podílel na porážce německého nacismu, vylučován. Navíc musíme brát na zřetel, že SSSR měl vůbec největší počet obětí.
Tady se dějí ty věci, že hlavní vítěz druhé světové války je vylučován a jeho zásluhy jsou potlačovány, ale nejde ani tak o zásluhy jako o úctu k samotným obětem, které jsou plíživě popírány. Je třeba si uvědomit, a to se tady neříkalo a ani dnes neříká, že území České republiky, tehdy území protektorátu, bylo německé nacistické třetí říše, takže je zcela logické, že Rudá armáda, která osvobozovala nebo bojovala proti německým vojskům na tomto území, bojovala na nepřátelském území.
Působí na vás jako na organizaci velké tlaky zvenčí - jsou vyvíjeny vlastně ze všech stran a cílí na to, ČSBS rozvrtat i zevnitř. Delší dobu mají snahu, aby ČSBS například nedostala dotace od státu, přestože jste vlastenecký spolek. Jak je to ve skutečnosti? Je těžké s tímto bojovat, hlavně po té mediální stránce?
Nikde nás neuvedou, nepustí, a pokud něco uvedeme my, dokážou to přetočit. Viz rozhovor místopředsedy Emila Kulfánka, když mu volali, a byl to přímý přenos. Tak v poledne tam dali všechno, odpoledne tam byla už půlka a večer to už bylo vytržené z kontextu. Takže ať se potom nikdo nediví, že my nekomunikujeme s některými médii, protože ať řekneme cokoli, všechno se otočí proti nám. A co píšou ti mladíci 26-30letí, je podle mě na zakázku pěkně hezky zaplacené.
Jinými slovy. Celé pořady, které jsou vytvářeny o ČSBS, nejsou vytvářeny o vlastenecké činnosti ČSBS, ale přímo proti němu. Je tam už tento cíl. Pokud jsme oslovováni, nikdo nám neřekne scénář pořadu, ale vždycky projdou nějaké cílené otázky. Je jedno, co odpovím, protože oni si z toho vyberou jen něco. V posledním televizním pořadu Reportéři ČT, který natáčí pan Wollner z Brna, když oslovili předsedu naší oblastní organizace Brno–venkov, tak se divil později, když to viděl v televizi, že tam nedali všechno, co řekl, ale uvedli jen část, která vyzněla jinak.
A co je důvodem takového chování proti vám a proč je jejich cílem poškodit ČSBS?
Tak důvodem je samozřejmě vlastenecké zaměření našeho spolku. Důvodem je také to, že se nám podařilo dát dohromady další vlastenecké organizace, což se i nakonec ukázalo v pořadu Reportéři ČT v dokumentu tohoto vlasteneckého fóra. Tedy toho volného spojení vlasteneckých spolků, které se umějí sejít, umějí přijmout svůj názor na politické dění, a to je kámen úrazu. A to samozřejmě vadí. Názory, které vyjadřují naše spolky, se neztotožňují s těmi názory, které se dnes tady hlásají o přátelství nebo o přátelských činech Ruské osvobozenecké armády.
Jinými slovy jste velmi silnou, nebezpečnou vlasteneckou organizací, která nezapadá do konceptu současné západní politiky pro své vlastní názory, a tím je potřeba vás eliminovat, rozbít vás, což je zřejmě jejich cíl?
To určitě ano. A odmítání konceptu západního směru, což je nám neustále vytýkáno, tomu přístupu zvenčí vévodí. Tím se snaží zdůvodnit, proč je potřeba proti nám vystupovat. A přitom to není pravda. My uctíváme vojáky jak ze Západu, tak z Východu.
Vadí tedy i názorová nezávislost, kterou máte? Jste »na všechny strany« a akceptujete všechna historická fakta. A hlavně se snažíte spojit vlasteneckou frontu...?
Je to tak, ale to podstatné je, že jsme se stále ještě nerozpadli. Že i přes všechny útoky na mou osobu, vedení nebo na celý svaz, které jsou proti nám vedeny, a nejenom z vnějšku, ale i vnitřní pátou kolonou, tak jsme se stále nerozpadli. A to si myslím, že spoustě našich nepřátel vadí úplně nejvíc.
K těm osobním útokům. Když otevřete Wikipedii, čtete tam o sobě vyložené sprosté lži. Nebyl jsem vojákem, byl jsem žákem. Jen pro upřesnění, v roce 1965 jsem nastoupil učiliště železničního vojska, kde jsem vystudoval a stal se poručíkem. Byl jsem pod ministerstvem dopravy a obrany, do civilu jsem byl propuštěn ministerstvem obrany. A propuštěn jsem byl za to, že jsem nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy a že jsem podporoval Dubčeka. Ale tohle tam nikdo neuvede.
Naopak novináři mne po roce 2016 nazvali, že jsem syn ekonomického migranta, což je absurdní. Můj otec statečně bojoval na Dukle s generálem Ludvíkem Svobodou a pro vlast, tehdejší Československo, nasazoval svůj i některých rodinných příslušníků život. Záměrně se o mě rozšiřují lži jako o nějakém agentovi veřejné bezpečnosti, takové slovo ani zařazení neznám. Hlavně jsou to lži.
Jaké vnitřní záležitosti, problémy řeší váš svaz, protože útoky jsou i zevnitř?
Nejvíce mě štve, když říkají Vodičkův svaz. Vodička je jedna osoba a svaz je 3,5 tisíce lidí. Vlastně oni mají pravdu, že nás chtějí zlikvidovat, protože my jsme už neměli existovat 31. 12. 2013. Bývalé vedení ze známějších dob se rozhodlo v roce 2003, že budovy, které tu máme, se odprodají a 31. 12. 2013 skončí ČSBS. Jedna budova se odprodala v roce 2003 napřímo, druhá se odprodala smlouvou o smlouvě budoucí, protože ta budova, co se odprodala, nemůže žít samostatně od té druhé. V této budově je rozvod plynu, vody, elektřiny. Tak se podepsaly smlouvy s budoucím kupcem a podepsala to paní Dvořáková s pověřením ústředního výboru s tím, že se to prodá. Ale že tahle druhá budova je takto smlouvou zadaná, to se dozvěděli až po smrti naší bývalé předsedkyně. Takže jsem se s tím majitelem a budoucím majitelem té druhé budovy dohodl, že do roku 2024 tu můžeme fungovat.
Ty smlouvy byly sepsány dobře, protože jsme je předali všem členům představenstva, aby se po právnících ptali a byli dobře informováni. Dokážete si představit, že na onu druhou budovu nebyla sepsána žádná smlouva a ve smlouvě bylo napsáno, že za každý den nepodepsání smlouvy je pokuta 10 000 Kč? Oni nepředpokládali, že by se to nedodrželo.
Jaké bylo tedy řešení této, řekl bych přímo, hraniční situace?
Když já jsem se v roce 2010 stal prvním místopředsedou a když jsme měli v roce 2013 skončit, říkal jsem, že to nejde. Bylo mi řečeno - tak s tím něco dělejte. Tak jsem založil s místopředsedou Kulfánkem Komisi pro perspektivu ČSBS. Předtím byl zpracovaný graf. V roce 2013 bylo 50 členů a v roce 2014 z toho chtěli udělat nadaci. My jsme jim v tom zabránili a ještě dnes máme 3,5 tisíce členů, i když už roku 2014 jsme neměli existovat. To je také možná jedna z příčin, která vadí některým - i politickým stranám, senátorům. Jsou proti nám zaujatí a staví to na mém projevu v roce 2016 v Terezíně.
Ano, já jsem tehdy řekl, že muži v dlouhých kabátech s penězi a s drahými mobily vykořisťují náš ekonomický sociální systém. Víc jsem neřekl. Pak jsem řekl při různých rozhovorech, ano, já nejsem proti pomoci. Pomoc při hranici svých států, aby mohli bojovat za svůj stát. Tak jako naši chodili do zahraničí a bojovali ve prospěch Československa. Takhle jsem to myslel. No a ono se to otočilo a od té doby jsem nepřítel.
Takže jestli tomu dobře rozumím, jste nepřítel a od té doby je na vás a na svaz zvýšený tlak mediální i politický třeba tím, že někteří poslanci PS PČR nechtěli, abyste dostali dotace. Dokonce u vás prý byla kontrola z ministerstva financí.
Co se týká kontroly ministerstva financí, ano, tu máme pravidelnou. Každoroční dotaci máme ve výši 6,03 mil. ještě z počátku, kdy to Anděla Dvořáková vyřídila. Náš člen pan Vaněk z Břeclavi, který nás neustále kritizoval kvůli hospodaření, psal na ministerstvo financí. Nevím, jestli to bylo na jeho popud, ale přišla kontrola, a mají samozřejmě právo, my to naopak uvítali. Kontrola byla velmi důsledná i časově náročná, ale přínosná. Zjistilo se, že došlo k podezření z porušení rozpočtové kázně. Kontrola oznámila, že došlo pouze k podezření. Protože 21 organizací nedoložilo řádně a formálně všechny doklady, které jsou nezbytné, anebo je doložilo jen částečně.
Stalo se, že jedna organizace poslala doklady poštou a ty se ztratily. Další, že se předseda stěhoval, a oni mu omylem všechno skartovali. Je tam také, že některá organizace dluží 30 Kč, některá 56, a ve dvou organizacích chyběly doklady okolo 60 tisíc. Byly to chyby dle nás neúmyslné, spíš nedbalostní. Tam, kde bylo něco v nepořádku, jsme dotace vrátili, a dnes už si vše řádně hlídáme. Pochybení jsme měli také u tří zaměstnanců na smlouvu o dílo, kde prostě odpracovali víc jak 300 hodin za rok a bylo to zaplaceno jako odměna. Opřeli jsme se v tomto o názor naší účetní firmy. Ta nám jasně řekla, že to lze. Tak jsme to tak dělali.
Celkem to bylo přibližně 750 tisíc korun, které jsme vraceli. Jenže, někteří novináři vymysleli to, že jsme to vraceli kvůli tomu, aby sem nepřišel finanční úřad. Jedna rozhlasová redaktorka prohlásila, »oni se bojí kontroly finančního úřadu, proto to rychle uhradili«. My jsme se nebáli, jestliže máme jednou problém a víme o něm, tak ho přece můžeme řešit. To, že si to hospodaření hlídáme, má za důsledek, že když nedodá nějaká organizace v pořádku pokladnu, nemůžeme jim dát dotace. Ty se na nás pak zlobí, ale musejí to pochopit.
Přesto všechno je váš svaz jeden z nejaktivnějších v činnosti jako takové, i Vlastenecké fórum, kde jste hlavní hybnou součástí. Co tedy ještě plánujete a připravujete? Chcete přidat plyn, ubrat, zkvalitnit tuto činnost?
Chtěl bych tu hlavně zdůraznit, že činnost svazu nespočívá jenom v činnosti ústředního výboru. Hlavní činnost právě spočívá, že 70 oblastních organizací pracuje i hospodaří samostatně. Ony nejsou závislé na ústředním výboru, až na tu provázanost hospodaření, ano, jsou nějak podporované, i část státní dotace jim zasíláme, ale ony se nijak finančně na činnosti ústředního výboru nepodílejí. Jinak pracují vlastně nezávisle. Takže i na těch místech, kde tyto organizace působí po celé republice, se projevuje činnost ČSBS a ústřední výbor jim zajišťuje jakousi oporu ve státních dotacích. Ústřední výbor dělá prezentaci navenek.
Takže největší a hlavní zásluhy mají oblastní organizace, které vlastně vytvářejí samotnou činnost svazu. My se snažíme jim vytvořit co nejlepší podmínky, potřeby a koordinujeme případnou činnost.
Co byste popřál budoucím generacím, v té napjaté době politické, koronavirové?
Všem hlavně zdraví, přáli bychom si, aby se situace uklidnila a srovnala, aby vlastenectví jako slovo znamenalo opravdové jednotně společné vlastenectví, a ne aby si ho každý přisvojoval. Vlastenectví je prostě být hrdý na svou zem, historii, kulturu a jazyk a podporovat ji ve všem dobrém a zlé odbourávat.
My se v poslední době obracíme a vidíme náš vzor v USA, ale tak nějak si nikdo neuvědomuje, že když se podívá na obyvatele USA, jak jsou oni hrdí na to, že jsou obyvateli USA, jak je to sjednocuje. Přičemž tady u nás se opravdové národní uvědomění v současnosti potlačuje, a to je to, co my si nebereme - když už si tedy bereme nějaké vzory od Američanů. Ano, my si tu říkáme, jak to oni dělají dobře, jsou to naši spojenci, ale vezměme si za příklad vlastenectví, které Američané projevují při každé možné příležitosti a například v každém filmu.
Přeji tomuto národu, ale i všem ostatním, abychom byli hrdí na svou národnost v duchu vlastenectví.
Roman BLAŠKO
Rozhovor byl uveřejněn zde:
„Akce Sokol“ německý útok na sokolské organizace
8. října roku 1941 zahájili němečtí okupanti pod velením sudetského katana Čechů K. H. Franka frontální útok na všechny sokolské organizace. Razie a zatýkání nebraly konce. K prvním obětem patřili funkcionáři sokolské obce, bratr Augustin Pechlát v Praze a bratr prof. Groh v Brně. Následovali desítky a pak stovky dalších bratří, jejich věznění a transporty do vyhlazovacích táborů Osvětimi a Mauthausenu...
Toto bylo pokračováním okupační policejní "Akce Albrecht I". (německy Aktion Albrecht der Erste), též Zvláštní akce A (německy: Sonderaktion "A"), která byla preventivní zatýkací akcí gestapa v Protektorátu Böhmen und Mähren na samém počátku války Německa proti Polsku v září 1939. Zatčeno a uvězněno bylo nejméně 1 247 představitelů českého národa.
Zatýkáním byly zasaženy všechny složky národního života: bývalí legionáři a příslušníci Československé armády, příslušníci levicových stran (sociální demokrati a komunisté), osobnosti kulturního a náboženského života či členové Sokola a samozřejmě Židé. Zatýkáni byli ale i příslušníci protektorátních institucí jako Národního souručenství či Vládního vojska, neboť na přípravě seznamů se podíleli kolaboranté z Vlajky a dalších fašistických organizací, kteří tak využili příležitosti k likvidaci svých politických odpůrců.
V této době si gestapo založilo kartotéku A, později přejmenovanou na kartotéku S (Sonderkarte). Obsahovala zjištěné údaje o významných osobách, vhodných jako rukojmí, aniž by se něčím provinili. Kartoteční systém byl vyžadován ve všech služebnách gestapa. Pražská vláda se provinila již tím, že před okupací, ač dostala pravdivé informace o datu agrese, nezajistila zničení evidence čs. důstojníků, legionářů, členů policie, četnictva a finanční stráže, především se zařazením v jednotkách SOS. Stejně tak nebyly zničeny evidenční přehledy Sokola, Orla, DTJ, dokonce ani Židé nelikvidovali údaje o členech židovské obce. Gestapo dostalo také k dispozicí seznam levicově smýšlejících politiků a aktivistů.
Kolektivní trest byl uvalen na členy Sokola. V akcí Sokol byl 8. října 1941 zahájen masový úder gestapa na členy tělovýchovné organizace Sokol. Byla to také akce k získání rukojmí a prý i trest za sympatie k Jugoslávii, kde také existovaly sokolské jednoty.
Sokolové se od prvních dnů okupace zapojili do činnosti prakticky všech odbojových organizací. Vytvořili ale i vlastní organizaci Obec sokolská v odboji. V čele odbojové sítě, která se od ústředí odvíjela přes župy až do místních jednot, stáli čelní činovníci sokolské obce, především náčelník Augustin Pechlát. Taková síť bohužel nezůstala před gestapem dlouho utajena. V dubnu 1941 nařídil K. H. Frank, aby byla zastavena činnost Sokola. To byl ale pouze první krok ve snaze okupantů o eliminaci sokolského odboje.
V noci ze 7. na 8. října 1941 byla zahájena „Akce Sokol“, při které byli systematicky zatýkáni členové vedení sokolské obce, žup i funkcionáři sokolských jednot. Celkem bylo postiženo asi 1 500 sokolů. Většina z nich byla transportována přes Malou pevnost v Terezíně do koncentračního tábora v Osvětimi. Ještě během vlny zatýkání, 8. října 1941, podepsal Reinhard Heydrich úřední výměr o rozpuštění České obce sokolské. Hlavním argumentem byla skutečnost, že organizační aparát Sokola sloužil v masovém měřítku odbojovému hnutí. Nejvýznamnějším skutkem sokolského odboje se stala spolupráce při atentátu na Reinharda Heydricha. Sokolští odbojáři pojali atentát velmi osobně – jako krevní mstu nikoliv pouze za popraveného náčelníka Pechláta, ale především za mrtvé z „Akce Sokol“. Bez doslova sebevražedné pomoci sokolů by se atentát nemohl nikdy uskutečnit.
Zadrženo bylo 1 520 členů Sokola a většina z nich poslána bez soudu do koncentračních táborů, Sokol byl 12. října 1941 rozpuštěn, jeho majetek a finance využívala Hitlerova mládež a později také profašistické Kuratorium pro výchovu mládeže.
Celkové ztráty ČOS z let 1939 až 1945 byly po válce zpracovány na podkladě odpovědí z 80 % sokolských jednot Čech a Moravy. Vězněno bylo 11 611 členů obce sokolské. 1 212 sokolů a sokolek nacisté popravili, v koncentračních táborech, káznicích a věznicích zemřelo dalších 2 176. Z řad dorostenců a dorostenek nepřežilo válku 124 osob.
V českém povstání padlo 654 sokolů, raněno bylo dalších 164. Odhodlání mužů i žen z řad Sokola, hraničící se sebeobětováním, bylo pro okupanty obrovským překvapením.
František Pecháček vyjádřil pocity mnohých sokolů ve svých posledních slovech, pronesených ke spoluvězňům: „Sbohem, bratři, vím, že jdu na smrt, ale nebojím se jí. Statečný muž umře jednou, jen zbabělci umírají stokrát. Umřu s klidem, protože vím, že naše oběti nebyly marné.“
připravil: Ioannis Sideropulos
odkazy a zdroje zde: https://www.facebook.com/OVCSBSBEROUN
8. říjen, Den Sokolstva
Na všesokolském sletu na Strahově v roce 1938 zacvičilo třicet tisíc mužů slavnou skladbu Přísaha republice. Možná si její splnění představovali jinak, ale naplnili ji.
%2C%20%C4%8Dino.jpg)
Dr. Augustin Pechlát (* 1877 - 1941), činovník Sokola, účastník protiněmeckého odboje za protektorátu, publicista a pedagog.
English: Dr. Augustin Pechlát (* 1877 - 1941). He was one of the main members of Sokol organisation, participant on anti-German resistance movement during the Protectorate, publicist and pedagog.
Pamětní deska věnovaná Dr. Augustinu Pechlátovi (* 1877 - 1941), činovníkovi Sokola
Vladimír Groh
Narození 26. ledna 1895
Holešov, Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 30. září 1941 (ve věku 46 let)
Brno, Protektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Příčina úmrtí poprava zastřelením
Povolání vysokoškolský učitel
Rozhovor Haló novin
s členem ČSBS Opava Miroslavem Opálkou
Kdo má historickou paměť, musí být ostražitý
Pocházíte z Opavska a tento region, patřící převážně do českého Slezska, prošel jiným vývojem ve srovnání s českými oblastmi. Vždy silné zde bylo němectví. Můžete nám jako regionální patriot nastínit vývoj oblasti zhruba od počátku 20. století?
Děkuji za otázku, ale musím stručně zabrousit do dávnější historie, neboť okres Opava je složen ze tří regionů, přitom každý měl svůj specifický vývoj, což platí i o jiných místech v ČR.
Na Opavsku a Vítkovsku přispěla k poněmčování už první (přemyslovská) a druhá (průmyslová) kolonizace, kdy na území českých zemí přišel zejména germánský živel. Mezníkem ve vývoji Hlučínska (tento název není historický, ale poměrně nový) se stal rok 1742, kdy bylo toto české území po prohrané válce Marie Terezie připojeno s 90 procenty Slezska k Prusku, a tak čtyři generace tzv. Moravců byly silně ovlivněny vytvářením německého státního vědomí.
Po vyhlášení Československé republiky v roce 1918 se němečtí obyvatelé na Opavsku postavili nové republice na odpor a verbálně připojili toto vnitrozemí k Rakousku. Vyhlásili tzv. Sudetenland. Ovládali zemské úřady v Opavě i radnice ve většině obcí. Pořádek přišla zjednat československá armáda až 18. prosince 1918. Hlučínsko však bylo připojeno k ČSR později, až v roce 1920, a pak ještě v roce 1924 zbytek.
Složité národnostní, ekonomické, sociální, náboženské a jiné rozpory vedly k tomu, že v roce 1935 získala SdP (Sudetoněmecká strana) v soudních okresech většinu. Opava 27,63 %, Vítkov 34,12 %, Hlučín 64,35 %! Vytvořila se tzv. pátá kolona. A tak se pak, ale i podle sčítání lidu, na základě mnichovského diktátu stala Opava správním centrem jednoho z obvodů tzv. Říšské župy Sudety, a Hlučínsko v říjnu 1938 nebylo připojeno k Sudetengau, ale přímo k Altreichu – říši německé s tím, že těm, co se hlásili k SdP, byla přidělena půda, zajištěna práce, a všem i branná povinnost ve wehrmachtu.
Proč nebyli němečtí obyvatelé z Hlučínska po válce odsunuti? Jak je možné, že pak vedle sebe mohli žít ti, kteří bojovali za Hitlera a třeba i udávali své české sousedy, s Čechy?
Po osvobození ČSR Sovětskou armádou a Spojenci včetně čs. vojáků bylo k 1. prosinci 1946 odsunuto z Opavska 32 236 Němců, 2016 jich zůstalo. Z Vítkovska bylo odsunuto 3395 Němců. Velká část jich padla na frontě, nevrátila se či utekla ještě před odsunem, nebo byla přestěhována i do vnitrozemí k asimilaci. Poměry po válce byly napjaté a vzpomínám, že jsem jako dítě slyšel v Opavě němčinu i později, a snad na každé ulici.
Specifika vývoje Hlučínska, na které se ptáte, však byla jiná. Do září 1947 byl region řízen ustavenou správní komisí a posuzovalo se, zda brát převažující německé státní občanství jako vynucené, nebo jako kolaboraci. Nakonec museli dospělí občané žádat o osvědčení o československém státním občanství (dnes jejich děti často zdůrazňují, že rodiče »přišli o německou státní příslušnost«) a odsunuto bylo jen 2100 osob. Uvádí se, že aktivních přisluhovačů nacistů. Asi dalších 700 odešlo dobrovolně.
Je vhodné dodat, že v té době měla KSČ v celé této oblasti poměrně zanedbatelný vliv, který se začal zvyšovat až po únoru 1948. Komunistická strana však zastávala ve vládě názor, že Hlučíňany před odsunem chrání prokazatelný slovanský původ před záborem Pruskem.
Jaká byla situace v této oblasti v době socialistického Československa?
I když se v roce 1984 hlásilo z celého opavského okresu k německé národnosti pouze 899 občanů, živé rodinné kontakty se Spolkovou republikou Německo, včetně každoročních žádostí o vystěhování i propuštění ze státního svazku ČSSR, dokládaly, že vztah k němectví přetrvává a je posilován ukázkou životní úrovně v SRN. Stálé upevňování kolektivní paměti, tedy tradic, a komunikativní paměti v rodinách, spolcích, farnostech, ale i v kulturní paměti a čilých rodinných zahraničních kontaktech (vzájemné rodinné návštěvy, dary, dědění) posilovaly a stále posilují u mnoha občanů pocity sounáležitostí se SRN, i když zde – na rozdíl od první republiky – byla vystavěna řada fabrik a vznikli další zaměstnavatelé, u nichž lidé nalézali práci.
Ono stálé upevňování kolektivní paměti se dělo i v rámci socialistického Československa?
Ano, hojně!
Vím, že vojáci z Hlučínska bojující ve wehrmachtu, pokud přežili, po válce dostávali důchod ze Spolkové republiky Německo. Týkalo se to jen přeživších, nebo i jejich rodin?
Obou skupin. Cítění sounáležitosti dlouhodobě utvrzuje právě státní politika SRN, kdy příslušníci wehrmachtu – např. váleční invalidé či válečné vdovy a sirotci – dostávali pravidelnou rentu v naturáliích či penzi v tuzexových korunách a pobyt válečných invalidů v německých sanatoriích. A to selektivně podle politické neangažovanosti se pro výstavbu socialismu.
Musím se zeptat, jak posuzovali neangažovanost pro výstavbu socialismu? A renta jde stále i současným potomkům?
Dle sdílených informací měli tuto pravomoc posuzování vyvolení, kteří svou značkou na žádosti doporučovali způsob plnění či neplnění nároků ze strany institucí SRN. Mám za to, že ono plnění odpovídalo právním předpisům SRN a nemyslím si, že převratem v ČSSR skončilo. Do kterého pokolení však platí nárok na občanství a finanční zabezpečení, nevím.
Jaká byla situace na Hlučínsku po listopadu 1989?
Když si to všechno seřadíte, nebylo překvapením, že se po listopadu 1989 prolomilo tabu jednotného státního historického pohledu a veřejně se začalo vyjevovat i jiné pojetí vyprávění novodobých dějin.
Velké skupiny ekonomicky aktivních občanů se po převratu přesunuly či pendlovaly za prací do SRN a požádaly si o německé občanství, což jim umožnilo získat statut pro legalizaci práce včetně zdravotního a sociálního zabezpečení. K urychlení získání německého občanství stále vyjíždějí zástupci konzulátu SRN do hlučínských obcí a pomáhají tam zájemcům s vyplňováním žádostí. Předchozí osvědčení o československém státním občanství rodičů není překážkou, pokud předtím byli občany Říše.
Kolik obyvatel z Hlučínska se tedy hlásí k němectví?
Neověřené zdroje uvádějí, že místy je dnes v některých obcích dvojí občanství až u poloviny obyvatel!
Podíváme-li se na výsledky sčítání lidu podle národnosti, kterou můžete měnit z vlastního rozhodnutí kdykoli, tak v letech 2011 a 2001 se k německé národnosti hlásilo podle správních obvodů s rozšířenou působností: Opava 140/474, Hlučín 90/644 a Vítkov 33/90 občanů. Tento úbytek je však ovlivněn i tím, že údaj byl v roce 2011 dobrovolný a čtvrtina osob na něj neodpověděla. Zajímavé však je, že německých státních občanů přibývá, ale občanů s německou národností ubývá.
Jaké spolky působící v ČR napomáhají udržování němectví? Slyšela jsem, že se má u vás někde na Opavsku zřizovat nová německá škola. Je to tak?
Počátkem 90. let minulého století vznikaly v různých místech naší republiky, včetně okresu Opava, německé svazy. Některé pod vlivem a díky peněžním injekcím Sudetoněmeckého landsdmanšaftu, jiné skromnější pod vlivem Kulturního svazu občanů ČR německé národnosti. Vznikla i soukromá muzea wehrmachtu (např. v Chuchelné). I za podpory Velvyslanectví SRN a dalších se pořádají putovní veřejné výstavy o zaniklých obcích v tzv. Sudetech po odsunu. Slezský německý svaz v Opavě organizuje výuku němčiny pro zájemce už v mateřských školách apod. Tyto spolky mají vliv i na jiné zájmové a společenské organizace.
A nyní ke škole: Nově 26. července t. r. vyslal premiér Andrej Babiš vládní zmocněnkyni pro lidská práva a místopředsedkyni Rady vlády pro národnostní menšiny, jakož i poslankyni ANO prof. Helenu Válkovou, která pochází ze smíšeného česko-německého manželství z Opavy, aby zde v doprovodu prezidenta Shromáždění německých spolků v České republice Martina Dzingela jednala o možnosti vzniku základní školy s německým vyučovacím jazykem v Hlučíně. Sdružení slezsko-německých přátel Hlučínska chce mimo provozování česko-německého rádia obnovit německé vyučování.
Předsedkyně sdružení Marie Rončka vysvětlovala v regionálním tisku, že rodiče by měli mít na výběr, zda se jejich děti budou učit jen v českém jazyce, nebo i německém, neboť v nemálo pořádaných kurzech němčiny to není ono. Zájem rodičů je deklarován a škola by měla vzniknout z rozhodnutí města a ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a do budoucna se počítá i s gymnáziem. Přípravy už zahájili v Chebu a Jablonci nad Nisou, Hlučín je tedy třetí v pořadí.
Zajímavou poznámku z úst profesorky Válkové přinesl regionální tisk (Region Opavsko str. 2, 4. srpna 2020): »My potřebujeme regiony, kde se lidé nebudou bát německý jazyk podporovat,« a dále Válková zdůraznila, že Babiš je ochoten dát vybraným regionům zelenou. Projekt je údajně připraven podpořit i primátor Opavy Tomáš Navrátil (ANO), kterého prof. Válková rovněž navštívila.
Po celé ČR jsou různé cizojazyčné školy. V čem cítíte problém?
Máte pravdu, člověk si klade otázku, v čem vidět problém, když už v ČR dávno existují školy s vyučovacím jazykem anglickým či francouzským. Netřeba slyšet trávu růst. Ale kdo má historickou paměť z pohledu českého živlu na represe českého obyvatelstva právě Němci, kdo si pamatuje miliony padlých osvoboditelů, utýraných vězňů a totálně nasazených, je přirozeně ostražitý. Žel, ne tak již mladší generace.
S odstupem času už lze lépe chápat, že život rodin v určité části republiky byl odlišný. Většina rodin tam ztratila ve válce manžela, bratra, strýce, syna, vnuka a ženy vedly řadu let v těžkých podmínkách domácnosti a hospodářství samy. Chtějí mít přirozeně také na své blízké pietní vzpomínku i upravený hrob…
Osvobození Československa jim přineslo v rámci Ostravsko-opavské operace – při dobývání tehdy jejich silně opevněného německého území – obrovské materiální ztráty i ztráty na životech civilního obyvatelstva. Pojem vlastenectví tak získal těžkou příchuť, neboť hranice národní identity se měnila bez opuštění obce a tito občané hodnotili a hodnotí především to, co jim které státní uspořádání přineslo.
Tito občané ČR tedy posuzují, co jejich rodinám přineslo Prusko, první ČSR, pak hitlerovská třetí říše, pak lidově demokratické Československo, ČSSR a nyní ČR s možností práce v SRN a získání německého občanství?
Samozřejmě to dnes není ve všech rodinách stejné. Doba pokročila, rodiny se promísily, přistěhovali se i občané odjinud. Ale v řadě tradičních rodin se stále hodnotí, kdo jim dal jakou práci, majetky, životní úroveň, svobodu…
Takže vzpomínají. Jak?
Snad ještě koncem 40. let minulého století byla v kostele v Kravařích umístěna pamětní deska se jmény padlých občanů, kteří bojovali na různých frontách v německé armádě. Tohoto příkladu následovali v Bolaticích (1962), Kobeřicích (1967) a dále v Píšti a Štěpánkovicích. V roce 1994 začala tzv. pomníková válka Hlučíňanů a Nehlučíňanů v Bolaticích, a následně každá obec považovala za prestižní záležitost zřídit pamětní desky či pomníky padlým obyvatelům svých obcí na veřejném prostranství. Například v Dolním Benešově věnovali na pomník milion korun, v Darkovicích dokonce přestavěli původní pomník osvoboditelům na pomník padlých spoluobčanů – obecně obětem války a v Ludgeřovicích pomník zvěčnil plastiku uniformovaného německého vojáka s reliéfem německého železného kříže. Vyjevilo se tak to, co latentně přežívalo a přenášelo se v rodinách a komunitách z generace na generaci s cílem vždy si zachovat svou identitu a specifičnost. Kontroverze přineslo i vybudování rozsáhlého pohřebiště německých vojáků na Městském hřbitově v Opavě.
Zkušenost praví, že minulost vytváří přítomnost, ale i budoucnost. Utváří se nové hranice mezi zapomínáním a pamětí. Něco se vejde do dějin, něco zmizí! Komunikativní paměť vysychá s odchodem jedné generace, a proto se dnes velmi aktivně někteří občané Hlučínska snaží zachovat svou kolektivní paměť i pro příští generace. A to i za pomoci velvyslanectví a různých institucí či úřadů SRN. K tomuto uchování slouží především kulturní paměť. Ta v uměleckých dílech, muzeích, publikacích, učebnicích, názvech ulic, ale také v pořádání různých akcí a oslav, nebo ve stálém užívání německých křestních jmen pro nově narozené a snaze o návrat k německému jazyku dbá na udržení a prohlubování vlastní kolektivní paměti.
Znepokojuje vás při tom něco?
Opak toho, co se děje s kolektivní paměti českého národa, s jejím vykostěním. Přepisování novodobých dějin, prolamování různých tabu, přejímání hodnocení válečných událostí od poražených stran, ignorace výchovy k vlastenectví a hrdosti ke svému národu i ke slovanství. Projevem pak např. je benevolence k českému jazyku i pohrdání k přechylování u ženských příjmení. Stoupá vliv těch, kteří tyto proměny prosazují. Není tajemstvím, že jde o promyšlený postup. Plošný postup. Mladá generace se ve své většině upnula ke konzumu toho, co přináší uspokojení a o politiku a poučení z historie se moc nezajímá.
Podívejme se na radnice, kde se ona tabu nejvíce prolomila. Kdo tam vládne? Kupodivu netýká se to jen tradičních pravicových stran spjatých s vlivy ze zahraničí. Jde i o hnutí ANO a Piráty. A zázemí Milionu chvilek také není průhledné.
Nejde mi teď vůbec o antikomunismus. Jde mi o ochranu národních zájmů, národního hospodářství, kultury v širším slova smyslu a suverenity. Odstraňování památníků a pamětních desek osvoboditelům a stavění památníků a pamětních desek symbolům čtyřsetletého útlaku či zrádcům a chvilkovým hrdinům je varující. Dáme-li to do souvislosti s mediálními a politickými útoky na české vlastenecké organizace, uskupení či jednotlivce, zvedám varovný prst a upozorňuji na slova národního hrdiny Julia Fučíka a prezidenta Edvarda Beneše. Nebuďme pasivní! Dávejme hlasy ve volbách těm, kteří národ nezrazují. Volme proto vždy aktivně, zodpovědně, uvážlivě a posilujme naše kolektivní historické
vědomí.
Monika HOŘENÍ